Láska i hory (a pouště) přenáší. Sny jsou asi opravdu na to, aby se plnily
29.05.2020
Foto: emirates.com
Popisek: Airbus A380
Původně to byl jen blog, psaný pro rodinu a nejbližší kamarády. Vědět víc o životě na Blízkém východě si ale určitě zaslouží i jiní. Jaké to je nasadit si červený klobouček nejluxusnějších aerolinek na světě? Příběh letušky, nazvaný prostě Dubajka, vydalo nakladatelství cPress.
Dva roky prázdnin. Tak bych shrnula období, kdy jsem měla to štěstí nasadit červený klobouček a prolétat svět křížem krážem. Vytvořit si ty nejkrásnější vzpomínky a na vlastní kůži se přesvědčit, že láska i hory (a pouště) přenáší.
Kdyby mi někdo před lety řekl, že tohle bude můj příběh, o kterém dokonce jednou napíšu knížku, vysmála bych se mu. Ale to, že teď čtete tyhle řádky, je důkaz, že se mi to jen nezdálo. Sny jsou tu asi opravdu od toho, aby se plnily.
Autor: Tereza Vichtereyová
Žánr: romantika, cestopisná monografie
Nakladatelství: cPress
Ukázka z knihy:
Když jsem se vrátila do Dubaje, tak už byla půlka prosince, takže už byl konečně čas na pravou předvánoční náladu. Bylo to moc milý období, Martin mi přivezl takovou vánoční dekoraci, roztomilý svítící domečky i s panáčky, a jak říká Simča, „je to taká naša malá dědinka“. Dala jsem je do obýváku, abychom si je užily obě, a moc nám to tu zútulnily. Líbí se nám natolik, že jsme se rozhodly, že si je necháme celý rok. Celkově jsme si tu se Simčou udělaly náš poslední společný večer před svátky moc hezký, ťukly jsme si s medovinkou na šťastný a veselý a u rozsvícený dědinky si vyprávěly, jak strávíme Vánoce a na co se těšíme. Štěstí v podobě „opušťáku“ na Vánoce nás potkalo obě, takže to bylo o to veselejší, že tu ani jedna z nás nezůstala sama.
18. 12. jsem s obrovskou úlevou, že se nic nepokazilo, nasedla do letadla domů. V posádce jsem měla kamarádku, takže jsem se na letu měla opravdu jako v peřince, popíjela jsem šáňo z first class, koukala na filmy, broukala si „I am driving home for Christmas“ a fakt jsem si to cestování užila. U příletů mě čekal Martin s transparentem a úplně bychom se hodili do nějakýho super romantickýho filmu – dojemná vítací scéna jak vyšitá. Bylo to neskutečně krásný a při představě, že začínají Vánoce a já můžu být deset dní doma, se mi úplně svíralo srdce štěstím. S Martinem jsme si to udělali opravdu pohádkový, hned z letiště jsme jeli koupit stromeček, abychom si ho užili co nejdýl. Udělali jsme punč, salátek, koukali se na vánoční filmy, dali si už tradiční políbení u stromu na Staromáku, poseděli na kávičce a svařáčku a udělali si ten nejkouzelnější Štědrý večer. Stihla jsem opravdu všechno, co jsem si jen mohla přát – bájo den s Moničkou a Zuzankou, tradiční třídní sraz, který byl sice komorní, ale o to vydařenější, úžasný vínečkový posezení s Fanuš, návštěvu babičky, zimní procházku s celou rodinkou a Martinem do Květnový, parádní večer s Aktivitami (samozřejmě výhra na celý čáře) a návštěvu u Martinových rodičů v Nymburce, kde se o mě pokaždé starají jako o vlastní, a měli jsme další opravdu štědrý večer.
Byla jsem doma a prožila Vánoce přesně tak, jak to má být, s těmi nejbližšími. Užila jsem si veškerou maminčinu péči a dobrůtky, viděla jsem Kubíkovy rozsvícený kukadla, když se mamka šla podívat, jestli už v obýváku byl ten Ježíšek, a byli jsme všichni spolu. Když jsem po těch štěstím naplněných dnech seděla 29. prosince v letadle zpátky, vzlítali jsme a všechno se zase vzdalovalo, po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy a ptala jsem se sama sebe, jestli už všeho toho loučení nebylo dost a už to nestačilo. Vidina ledna nebyla úplně růžová, s Martinem jsme se měli znovu vidět až 30. ledna a to mi přišlo jako neúnosně daleko. Ale kdybych tušila, jak překvapivě se ten první měsíc nového roku vyvine, určitě bych byla veselejší.
První let roku 2016 byl Senegal, kde jsem už byla, takže tentokrát těch 50 hodin, co jsme tam měli, bylo až zbytečně dlouhých a už jsem se těšila zase domů. Než jsme odlítali, tak se mi podařilo vyměnit let do Říma, který jsem měla mít dva dny nato, za Prahu, takže jsem Martinovi jen napsala zprávu: „Co děláš za dva dny?“ A on na to: „Proč, přijedeš? :)“ A najednou zase všechno vypadalo růžovější. Bohužel cesta zpátky do Dubaje už tak růžová nebyla. Je to na delší vyprávění, ale před odletem, naštěstí ještě na zemi, jsme zažili situaci, kterou už bych si nikdy nechtěla zopakovat. Po dokončení boardingu v kabině zazněla věta, kterou máme z tréninků zakódovanou jako heslo, kterou kapitán použije, aby dal posádce vědět, že se děje nějaká nebezpečná situace. Je to opravdu něco, co se neděje každý den, takže když se rozezněly telefony a každý z posádky ho zdvihnul u svého jump seatu, věřím, že jsem nebyla jediná, kdo v sobě měl jen malinkou dušičku. Purser nám oznámil, že je podezření, že máme na palubě údajně dva teroristy. Nic dalšího, že nám teď říct nemůže, ale musíme být na svých místech a být připravení evakuovat letadlo, když přijde povel. Krve by se ve mně nedořezal, přemítala jsem si všechny poučky z tréninku a přehrávala jsem si krok za krokem, co bych v takový situaci měla udělat. V hlavě mi do toho kolovaly nejčernější možný scénáře, co by se všechno mohlo stát, a celé tělo mi doslova vibrovalo strachy. Po nekonečné hodině do letadla přišly čtyři ozbrojené gorily (v Africe je to přirovnání drsných týpků ke gorilám asi trochu nemístný, ale nic lepšího mě při vzpomínce na ně nenapadá), došli k sedadlu kousek ode mě, něco řekli chlápkovi, který tam seděl, ten se bez řečí zvednul a odešel s nimi. Následovala další šílená hodina, než jsme provedli identifikaci zavazadel, která znamenala vyndat z úložných prostor nad sedadly každičký batoh a kufr a zjistit, čí je, aby byla jistota, že tam není žádný kus, který by nikomu nepatřil. Což vyžadovalo značnou spolupráci od cestujících, kterým očividně naprosto nedocházela závažnost situace a všechno dělali ještě horší. Když jsme byli hotoví, dostali jsme další hromadný telefonát, kdy nám Purser oznámil, že druhý terorista na palubě „prý“ není a ať se připravíme k odletu. Jedenáctihodinová cesta zpět, s vědomím, že tam měli být dva a odvedli si jednoho, mi vážně pocuchala nervy a pár dní jsem se z tohohle novoročního letu sbírala. Tak snad tady nebude platit rčení Jak na Nový rok, tak po celý rok…
Vložil: Adina Janovská