RECENZE vůbec poslední Bondyho prózy Dlouhé ucho aneb myšlenková závěť filozofa undergroundu
30.05.2020
Foto: Guerilla Records
Popisek: Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930-2007). Žil v Praze, na sklonku života v Bratislavě, pohřben je na pražských Malvazinkách. Jeho epitaf zní: Na život a smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer
Rukopis, respektive autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997) byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v roce 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla.
V úvodu ke čtení této útlé, meditativní a smířlivé knihy doporučíme jedno; čtěte ji odzadu. Klíčem k textu je interpretace a popis perem Martina Machovce, jenž se (nejen) o Bondyho literaturu zajímá jako editor dlouhodobě. K samotnému autorovi prózy, tedy ke Zbyňku Fišerovi alias Egonu Bondym, řekněme snad jen fakta. I ta budou pouhým opakováním.
Bondyho láska k literatuře a vědění pochází už z jeho raných let, kdy mu podle vlastních slov rodiče četli. Ve školním věku tak znal prakticky dokonale celou klasiku, na níž mohl posléze, a rovněž podle přístupnosti, navazovat. Celým svým životem byl spjat s protiproudem. Ať už názorovým, kdy se odvážně opíral do Hrabalových knih, které považoval za slabý odvar spisovatelových začátků, přes lásku k neznámému (Vincent Venera) až po hluboká studia marxismu a buddhistických a taoistických přístupů k základní struktuře skutečnosti.
Jestliže byl Bondy čelním představitelem undergroundu, pak rozhodně ne vlastním přičiněním. Stejným dílem náhody můžeme hodnotit až bratrské setkání s explozionistou Vladimírem Boudníkem nebo shora uvedeným Bohumilem Hrabalem. Jejich jízdy Prahou, nekonečné debaty na bázi až neuvěřitelné Bondyho a Hrabalovy paměti, vešly prakticky do dějin.
Kromě častých pitek a filosofování má ovšem Bondyho odkaz ještě hlubší charakteristiku. Cennou literární pozůstalost. Od překladové literatury (Lao-c', Christian Morgenstern) přes filosofické statě (zejména Poznámky k dějinám filozofie) až po vlastní prozaickou a básnickou činnost, o niž se starala především Pražská imaginace.
Dlouhé ucho lze považovat za autorův ´filozofický životopis´, jímž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filozofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho ´poslední slovo´, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c‘, zakladatele filozofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod Dlouhého ucha, jemuž je Lao-c‘ předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin, a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt.
Propojení čínské historie z 6. až 5. století před Kristem bravurně doplňuje Bondyho fyzická bolest (nespavost, tělo) a duševní blaho (hudba, jíž se věnoval především v Bratislavě). Celý text je psán nádherným jazykem, plným obdivu k přírodě a lidem, a čtenáři se skutečně nemusí obávat husserlovského pojetí jsoucna…
Dlouhé ucho vyšlo v únoru 2020 v nakladatelství Akropolis, jemuž děkujeme za poskytnutí recenzního výtisku. Knihu jednoznačně doporučujeme.
Vložil: Zdeněk Svoboda