RECENZE Až nečekaně překvapivý text. Radka Třeštíková a její román Foukneš do pěny
23.05.2020
Tomas-Trestik.jpg)
Foto: Tomáš Třeštík
Popisek: Radka Třeštíková na snímku svého muže
Kniha nejprodávanější české autorky současnosti Radky Třeštíkové je vůbec první, kterou od ní recenzujeme. Rozhodli jsme se tak navzdory skutečnosti, že ryze ženským titulům těžko rozumíme. Nedokážeme se do nich vžít, a proto od nich logicky a pochopitelně držíme odstup.
Jenomže v tomto případě nás zaujal už samotný název. Nevěděli jsme nic o tom, že písmena, z nichž se skládá, jsou do obálky jaksi jemně gravírovaná. Neměli jsme ani tušení, jak dobře to Třeštíkové píše, jak přirozeně a cíleně skáče z jednoduchosti a obyčejnosti do zcela filozofických celků. I proto jsme se rozhodli podrobit drobnému rozboru už ten samotný název titulu nakladatelství Motto.
Pěna představuje jakýsi neopakovatelný jev na hladině vody. Způsobí ji co? Rychlé máchnutí rukou, skok kapra nebo karase na rybníce (autorčino závěrečné fouknutí nevyjímaje), stejně jako šampón a mýdlo. Pěna působí zdrženlivě, nenápadně. Mlčí. Co se ale stane, když se jí dotkneme? Možná by stačilo chvilku před oním dotykem přiložit kousek bílé čtvrtky. Ideálně s vysokou gramáží, neboť patřičně saje. Potom napřáhnout a aplikovat třetí Newtonům zákon. Mikročástice vody, které svíraly dokonalý tvar bubliny, mizí, aby se objevily ve formě nepatrných slz na papíře. A přesně to je dle našeho uvážení přístup, jaký spisovatelka Třeštíková zvolila.
Ta kniha totiž není o hledání a nacházení vlastní cesty. Protože kdybychom se drželi pevných hran filozofie, zjistili bychom, že podobně o životě uvažoval kdesi ve Výmaru na sklonku 19. století jistý Fridrich Nietzsche. Tento významný myslitel při definici hledání a nacházení ukázal ještě jednu alternativu; věčné ztrácení při věčném nacházení. To je druhý prubířský kámen Třeštíkové knihy. Její text, umně a svižně napsaný, že jej v sobě budete mít za den, což se cení, směřuje ke generační výpovědi i zpovědi (dualismus par excellence), aniž by se o to spisovatelka snažila.
Ona se na tolika stránkách postavila vůči lidské realitě a všednosti snad až nelidsky. Pravidelně totiž užila formu nesmírné sugesce na bázi nejprimitivnějších úkonů: koloritem teplého obědu u mámy na stole počínaje, orálním sexem někde v Polsku a Francii konče. Cyklický přepis citoslovcí paradoxně zdvihá její slovní zásobu.
Pokaždé to alespoň nám vyrazilo dech, protože jsme ji doposud nečetli ani nerecenzovali.
Příběh sám o sobě v té knize nehrál roli. Vypráví o dospělé ženě, která cestou vpřed, nahoru a doleva nachází jen a pouze minulost. Tohle periodické uzavírání bylo obvyklé nejen u Nietzscheho, ale také u osvícenců a Descarta, abychom se ještě chvíli drželi té roviny idejí a pravděpodobností.
Třeštíková do dějového oblouku zahrnula vesměs bolesti. Ty se při tom kryjí s až naturalistickými výjevy, a že jich není málo. V anotaci čteme: „Sbalte si do tašky všechna svoje trápení, úzkosti, zmatek, křivdy, nevyřčená slova a nevyřešené záležitosti a vydejte se spolu s hlavní hrdinkou na svoji vlastní cestu." Zmíněnou cestu můžeme vnímat jako pohyb tělesa (ženy), který přirozeně vzhledem ke gravitaci končí u země, ale stejně tak ji můžeme označit za absurdní drama v tom duchu, že prodáme auto, abychom měli na benzín. Tahle cesta Radky Třeštíkové totiž nevede do Říma, ale do hluboké mysli, což jsme u takto mladé autorky - a tímto se omlouváme - nečekali. Samozřejmě doporučujeme.
Vložil: Zdeněk Svoboda