Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ve spleti paragrafů

Koronavirus ve spleti paragrafů

Společně s advokátní kanceláří Vodák, Jehne probíráme pandemii z hlediska práva

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pomoc může mít nejrůznější podobu a životní křižovatky se někdy dají projet i ve šlapacím autě

11.05.2020
Pomoc může mít nejrůznější podobu a životní křižovatky se někdy dají projet i ve šlapacím autě

Autor: unitedagents.co.uk

Popisek: Britský spisovatel Mike Gayle

Studium na prestižní britské internátní škole je odnepaměti vstupenkou mezi společenskou elitu. Co když se však na této předem nalinkované cestě něco zvrtne? Román, poutavě vyprávějící o stále ještě přetrvávajících třídních rozdílech, nazvaný Ten, koho přece znám vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Když absolvujete jednu z nejprestižnějších internátních středních škol ve Velké Británii, automaticky se počítá s tím, že se zařadíte mezi poslance, vědce a vrcholné manažery – prostě že od tohoto okamžiku budete už navždy patřit mezi elitu země. Přesně totéž se čekalo od Dannyho Allena a Jamese DeWitta, někdejších spolužáků a nejlepších studentů ročníku, bez ohledu na to, že jeden z nich neměl tuto cestu předurčenou původem a musel si ji vybojovat studijními výsledky. Ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné.

Oba někdejší premianti se po mnoha letech potkávají na tom nejméně pravděpodobném místě. V pečovatelském domě, kde Danny pracuje jako pomocný ošetřovatel a James je odloženým pacientem. Danny i James spadli až na samé dno a smířili se s tím, že pro ně není cesty zpátky. Po všech stránkách absurdní setkání jim však oběma otevře oči a převrátí jejich život naruby.

 

Ten, koho přece znám

Ten, koho přece znám je v první řadě mimořádně silný příběh o přátelství a nejrůznějších podobách pomoci – příběh, který nesklouzává k lacinému sentimentu, ale naopak pomocí typicky britského nadhledu a někdy až černého humoru vypovídá mimořádně poutavým způsobem o stále ještě přetrvávajících třídních rozdílech, o tom, jak těžké je plnit očekávání druhých lidí i jak lehce lze promrhat vlastní potenciál. A v první řadě je knihou, kterou nedokážete jen tak snadno odložit.

Autor: Mike Gayle
Žánr:
román
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

Na svou obhajobu – a myslím to obrazně – musím říct, že Jamesovo postižení s mým rozhodnutím lhát vůbec nesouviselo. Pokud jde o popírání vlastní minulosti, jdou veškeré ohledy stranou. I kdyby byl nakrásně zdravý jako olympionik a pálilo mu to jako šachovému velmistrovi, stejně bych na něj vypálil starou dobrou fintu: „Nikdy jsem vás neviděl, fakt sorry.“ Stejně jako vždycky, když se mě někdo ptá na minulost – nikdy jsem nestudoval na chlapecké internátní škole King’s Scrivener, nikdy jsem nevyhrál cenu, která mě předurčovala k něčemu velikému, nikdy jsem nešel studovat ekonomii na Cambridge. Můj životopis nestojí vůbec za řeč. Chodil jsem na normální školu, u maturity jsem nijak zvlášť neexceloval a pak jsem se vrhnul do světa, v němž jsem absolutně ničeho nedosáhl. Přesně tak jsem to vždycky říkal (navíc s přízvukem prostředí, v němž jsem vyrostl, a ne vytříbenou angličtinou, kterou jsem si později osvojil) při pracovních pohovorech, na úřadu práce a dokonce i na prvním rande s Mayou. Kdybych totiž řekl cokoliv jiného, následovala by pak nutně otázka, o kterou jsem nestál: „Co se teda podělalo, že jsi skončil právě takhle?“

Podobné příběhy obvykle začínají u zapáleného učitele a ani u mě tomu není jinak. Paní Ashworthová, která mě učila v páté třídě na základce na Waterman Street v Nuneatonu, byla přesně ten typ učitelky, pro niž není nikdy nic problém. Trpělivě odpovídala na všechny otázky, vždycky věděla, co říct, aby vás povzbudila, a každý den ve třídě byl dobrodružství, jehož se chtěly účastnit úplně všechny děti, dokonce i ty zlobivé. Na jedněch deštivých podzimních třídních schůzkách pak paní Ashworthová sdělila mým rodičům něco, co absolutně nečekali – novinku, která jednou provždy změnila můj život, jak k lepšímu, tak i k horšímu. Konkrétně jim řekla, že jsem výjimečně nadaný žák.
Že mi to pálí jsem svým způsobem asi tušil už předtím. Číst a psát jsem uměl dávno před zápisem a taky jsem uměl nazpaměť všechny jízdní řády. V šesti letech jsem dostal od učitelky speciální povolení, že si smím nosit školní encyklopedie domů, protože jsem hltal všechno, co se mi dostalo pod ruku. Látku, na niž potřebovaly ostatní děti týdny, jsem zvládl za jediné odpoledne. Tehdy mi nic z toho nepřišlo bůhvíjak výjimečné, protože Waterman Street byla naprosto obyčejná základka, do níž chodily povětšinou obyčejné děti z úplně obyčejné čtvrti, takže jsem to nijak neřešil a své úspěchy jsem přičítal tomu, že jsem prostě jen o něco lepší než průměr. Jenže paní Ashworthová to viděla úplně jinak.
„Poslední dobou jsem hodně přemýšlela o Dannyho budoucnosti,“ pověděla mým rodičům, „a jsem přesvědčená, že jeho opravdu výjimečný intelekt potřebuje prostředí, v němž by se mohl dále rozvíjet. Nenapadá mě lepší instituce než chlapecká internátní škola King’s Scrivener.“
Do té doby jsem o té škole neslyšel, ani jsem netušil, jak moc nóbl instituce to je, ale už jen z toho, jak to řekla, jsem vytušil, že to není žádná normální škola.
„Je to soukromá škola nedaleko Warwicku,“ vysvětlovala, „a nejlepší vzdělávací instituce v hrabství, ne-li v celé zemi. Jsem si naprosto jistá, že s přípravou a pilným studiem složí Danny příjímací zkoušky na výbornou. A vzhledem k jeho akademickým kvalitám jsem přesvědčená, že obdrží také stipendium a vás to nebude stát ani penny.“
„Nebude stát ani penny?“ zopakoval táta. „Chcete tím říct, že to není zdarma?“
„Měla jsem vám to lépe vysvětlit,“ usmála se omluvně. „King’s Scrivener je soukromá internátní škola s velice dlouhou a slavnou historií, pane Allene. Většina rodičů, kteří tam posílají své syny, platí za to privilegium každé pololetí mnoho tisíc liber. Ale při troše štěstí by se tam Danny mohl dostat a studovat zadarmo.“
Ta poslední informace byla zásadní, protože pokud by King’s Scrivener znamenal, že to bude něco stát, nemělo by vůbec smysl o tom mluvit. Tátu vyhodili z továrny na náhradní díly, kde dělal předešlé tři roky, a od té doby byl bez práce s výjimkou občasných melouchů pro známé a sousedy.
„Internátní škola?“ ozvala se máma, „to jsou takové ty školy, jak tam děti i bydlí?“
„Je mi naprosto jasné, že tato stránka Dannyho vzdělání pro vás bude velice náročná,“ připustila paní Ashworthová, „ale pokud by měl váš syn využít svůj pobyt na King’s Scrivener na maximum a netrávit většinu času cestováním sem a tam, je internát tou nejlepší možnou volbou. Samozřejmě přijede na Vánoce, Velikonoce a na celé letní prázdniny. A určitě ho budete moct navštěvovat o víkendech, kdy jen budete chtít.“
„Já vážně nevím,“ řekla máma, „co myslíš, Rogere?“
„To kdybych kčertu věděl,“ řekl táta, „co takhle zeptat se Dannyho, co si o tom myslí on?“
Máma se na mě obrátila a tvářila se u toho velmi rozpačitě.
„Co myslíš, Danny, líbila by se ti ta nová škola?“
Můj desetiletý mozek v tu chvíli překypoval nejrůznějšími představami. Měl jsem pocit, jako bych se ocitl na prahu vzrušujícího, nového dobrodružství, že se přede mnou otevírá úplně nový život, v němž se můžu stát, kým jen budu chtít. „Moc,“ odpověděl jsem, „a moc bych tam chtěl jít.“
Poté, co se táta opakovaně ujistil, že ho to vážně nebude stát ani penny, se s paní učitelkou dohodli, že mě bude připravovat na přijímací zkoušky. Den co den jsem po škole čekal, až ostatní děti odejdou domů, abych se učil kritickému myšlení, studoval Shakespeara, latinu, aplikovanou matematiku a spoustu dalších věcí. Miloval jsem to a vstřebával do sebe jako houba všechno, co jsem se učil. Když pak v září nastal den zkoušek, bála se paní Ashworthová, že bychom mohli přijet pozdě, kdybychom jeli veřejnou dopravou, a tak mě s tátou vzala do Warwicku svým autem. Vzpomínám si, jak jsme projeli obrovskou tepanou železnou branou a já poprvé spatřil školní budovu, že mi z toho úplně poklesla brada. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl, alespoň nic takového, co by neslo název škola. Ve světě, v němž jsem žil, byly školy jednopodlažní panelové bloky s asfaltem kolem dokola. Budova King’s Scrivener byla všechno možné jen ne to. S dokonale střiženými trávníky, fontánami a majestátní architekturou vypadala spíš jako panské sídlo nebo královský palác. Vzpomínám si, jak jsem se podíval na tátu a pomyslel si: „Co to je?“ a viděl na jeho tváři tutéž otázku…

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace