Vzali jim důstojnost, ale nemohli jim vzít naději. I tohle se dělo za branami Osvětimi
17.04.2020
Foto: osvetim.info
Popisek: Nacistický koncentrační tábor Osvětim (Auschwitz)
V nejstrašnějším vyhlazovacím táboře se děly věci, o nichž se doposud ještě nemluvilo. Některé mladé a krásné vězeňkyně dostaly šanci žít, protože i důstojníci SS si chtěli užívat. Ale za jakou cenu! Šokující román z Osvětimi vydalo nakladatelství XYZ.
I ve stínu hákového kříže existovala prostituce. Jak vysoká může být cena za přežití? A je vůbec možné si i v pekle zachovat lidství? Některé mladé a krásné ženy čekala na tomto strašlivém místě je těžká volba. Buď budou žít dál jako řadové vězenkyně koncentračního tábora v Osvětimi, nebo výměnou za snesitelnější podmínky začnou pracovat v táborovém nevěstinci.
Eliza si vybrala druhou možnost. Když se po konci války její vzpomínky dostanou do rukou matce bývalého důstojníka SS, s hrůzou zjistí, co vše musely zubožené dívky a ženy podstupovat, aby získaly alespoň nepatrnou šanci přežít. Elizin boj o přežití a chorá, nebezpečná láska důstojníka SS se prolínají s líčením skutečného táborového života a fungováním esesáckého veřejného domu, který dosud nikdy nebyl v literatuře popsán.
Autor: Dominik W. Rettinger
Žánr: historie, román
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
Mladý recepční měl na sobě volnou barevnou košili a kalhoty od uniformy, po stranách obličeje nosil mistrně stočené pejzy, vršek hlavy mu zakrývala jarmulka. Za pultem vyčnívala hlaveň pušky.
Zjevně věděl, kvůli čemu Anna přijela, přestože si s ní za ty dva dny vyměnil jen pár nezbytných slov a německy mluvil s ostentativní zdvořilostí. Teď se otočil, sundal z poličky velkou šedou obálku a položil ji na pult.
Udivená Anna se dívala na obálku přes sluneční brýle, které měly zakrýt její napuchlé oči. Viděla jméno a příjmení, ale nedocházelo jí, co to s ní má společného. Konečně se vzpamatovala, když pochopila, že na obálce je napsáno: Anna Steinhoff ová. Váhavě obálku zvedla a otevřela. Na pult vyklouzl tlustý svazek papírů, volně přiložený list spadl na podlahu. Anna ho zvedla a polohlasem si začala číst rukou psaný text v němčině.
Nevím, jestli dělám dobře, když Vám svěřuji tento deník. Ale myslím, že tak své matce nijak neuškodím. Přijela jste sem, i když jste věděla, že tu ničeho nedosáhnete. Vy za činy svého syna odpovědná nejste. Prosím, nepokoušejte se mne kontaktovat. Po přečtení vraťte tento deník zpátky na recepci.
Anna dočetla a dál se dívala na řádky popsané rovným písmem. I přes Editinu rezervovanost se v jejích pocitech nezmýlila. Pocítila vděčnost, chtěla tu dívku ještě jednou potkat. Ucítila na sobě pohled recepčního a zadívala se na něj. V jeho očích spatřila zvědavost a nepřátelství.
„Chtěla bych tu ještě pár dní zůstat,“ řekla klidně. „Je můj pokoj volný?“
Recepční chtěl v první chvíli odpovědět, že ano, ale snad kvůli pocitu povinnosti a patrné averzi sáhl po rezervační knize a systematicky začal procházet seznam hostů.
„Znáte telefonní číslo ženy, která tu nechala tu obálku?“ zeptala se Anna. „Nebo její adresu?“ dodala s nadějí.
Na její slova nijak nezareagoval, ačkoli ji slyšel a otázce musel rozumět, ale dál projížděl prstem po popsaných listech papíru. Anna položila ruku na otevřenou stránku knihy. Recepční zvedl překvapeně zrak.
„Řekli vám, že jsem matkou válečného zločince.“ Anna si sundala brýle a upřeně se mu podívala do očí. „To není pravda, můj syn nikomu neublížil. Byl to voják stejně jako vy. Dokážu to.“
Dívali se na sebe. Recepční nic neříkal, mlčky vyčkával. Anna stáhla ruku.
„Můžete u nás zůstat do neděle,“ řekl pak anglicky.
„Děkuji.“
Rukopis a dopis vložila zpátky do obálky. Sklonila se, zvedla kufr a vydala se ke schodům. Nečekala, že by jí recepční nabídl pomoc, stejně jako to udělal první den. Potom ho musel někdo nejspíš upozornit. Určitě jeden z úředníků z magistrátu, kam se Anna obrátila se žádostí o povolení návštěvy v kasárnách.
Byla tak rozrušená, že jí v mezipatře došly síly. Posadila se na schod, příval horkosti jí znemožnil znovu popadnout dech a ovládl ji strach. Rukopis mohl znamenat záchranu nebo rozsudek. Nedokázala déle čekat, vytáhla zažloutlé papíry z obálky a z kapsy vylovila brýle na čtení.
Dlouho se dívala na první věty drobným písmem ve francouzštině. Naštěstí se učila francouzsky v Landshutu, ve škole vedené sestrami voršilkami, ale musela se hodně soustředit, aby rozuměla každému slovu. K jejím uším dolehly blížící se spěšné kroky a rozjařené hlasy.
Seshora rychle scházel mladý pár. Anna ho zahlédla předchozí večera v hotelové restauraci; byli oblečení do uniforem, seděli u stolku v rohu sálu, mluvili tlumeně a drželi se za ruce. Působili dojmem ztracené, nesmělé dvojice. Napadlo ji, že využili válku k tajné schůzce a bude to jejich první společná noc, bez vědomí rodiny. Teď se vynořili na schodech, rozesmátí, přeplnění odvahou a láskou. Při pohledu na starší ženu sedící v mezipatře zpomalili, pokynuli hlavami, opatrně ji minuli a zrychlili. Jejich hlasy se rozezněly ve foyer, když zdravili recepčního, a pak je pohltil hluk ulice.
Anna se znovu sklonila nad rukopis. Zadržela dech a polohlasně přečetla první větu a pak další…
Vložil: Adina Janovská