Co nechytneš, uteče, k čemu nepřivoníš, zvadne. Tohle je svět, tak žij! Není na co čekat
15.04.2020
Foto: repro/casopisbarbar.cz
Popisek: Jan Štifter
Půvabnou jihočeskou osadu Paulinu pohltil les, místo komínů ční k nebi stromy a všude je hrobové ticho. Ze starého světa však přece jen něco přetrvalo. Příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost. Pohnuté lidské osudy jsou nejen cestou, ale i branou do minulosti, poznáním toho, co bylo a nesmí zůstat zapomenuto. Vybroušenou povídkovou sbírku držitele Ceny čtenářů Česká kniha 2019 Světlo z Pauliny vydalo nakladatelství Vyšehrad.
Světlo z Pauliny, podmanivý povídkový cyklus, v němž se prolínají osudy postav napříč časem, prostorem i sny, představují Jana Štiftera opět jako zdatného spisovatele kratších prozaických útvarů, které čtenáři navzdory rozsahu zůstanou dlouho ležet na mysli. Ač se i zde zaobírá prázdnými budovami a vesnicemi (vzpomeňme na věty ze stejnojmenné povídky „Světlo z Pauliny“: „Hranice, kdysi tvořená jazykem, tu pořád je. Sudety stále existují“), posunuje se též blíže ke zkoumání lidské samoty (např. v povídkách „Andrlíkovec" či „Dvakákáčko“), jež zůstává napříč generacemi stejně tíživá.
Z celé knihy však jasně vystupují provázaná témata dětí, dětství a rodičovství, které Štifter nahlíží s něhou, touhou, melancholií, ale i zodpovědností. Rozmanitost Štifterova stylu se pak nejlépe ukazuje v propracovaných postavách, které nám někdy připomenou osamělé protagonisty Balabánových povídek, jindy zase Sebaldovy melancholické vykořeněnce či Barnesovy postarší hrdiny, připravené čelit konečně minulosti.
Novinář Jan Štifter, narozený v Českých Budějovicích, s nimiž spojuje svá díla, vystudoval kulturní dějiny v Pardubicích. Debutoval novelou Kathy, jejíž hrdinkou je Kateřina Schwarzová (rozená Zahradníková), která se provdala za šumavského Němce. Novela sleduje její osud, od dětství přes dění druhé světové války až k událostem odsunu. Autora k jejímu sepsání inspirovalo pátrání po své babičce, v jehož středu stojí tiskopis, označující Kateřinu za nepřítele republiky.
Ve svém třetím románu Sběratel sněhu do jisté míry navazuje na svou prvotinu. Líčí v něm v několika prolínajících se časových rovinách a na základě archivních dokumentů i českobudějovické architektury události odsunu a poválečných let, které se nám jako drobné střípky skládají do plastického obrazu toho, jak to možná bylo, možná nebylo, ale určitě nemělo a nejspíš nemuselo být.
Autor: Jan Štifter
Žánr: povídky
Nakladatelství: Všehrad
Ukázka z knihy:
Je to tady jiné. Na tak barevné stěny si nevzpomínám. Ty secesní motivy byly tenkrát nejspíš zabílené. I nábytek tu byl modernější. Zelené dveře? To nevím. Ale je to tu hezké. Skutečně hezké. V prospektech píší, že se tu zastavil čas, jenže to trochu lžou. Vydali se proti jeho proudu, až dorazili někam na přelom devatenáctého a dvacátého století: dál, než já pamatuji. Lidé tohle retro mají rádi. Vlastně je chápu. Secese je taková nostalgicky hřejivá. I když si tady na ni taky jenom hrají, a já to hraji s nimi.
„Paní Straussová, strpeníčko, ano? Hned jsem u vás,“ volá fotograf z vedlejší místnosti, já si utahuji sukni a prohlížím se přitom v zrcadle, „jenom poladím to křeslo… A víte, že i pozadí máme úplně stejné?“ Hledím na sebe v zrcadle a mohla bych to rozporovat, ale vyřčené nahlas by to působilo příliš lascivně, v mém věku by to byl už vůbec trapný vtip.
„Žádný spěch,“ řeknu a kouknu na sebe do zrcadla. „Ta halena na mě hrozně plandá.“ ale nevím úplně, z čeho se měla těšit – nejspíš z toho, že kdo nikoho nemá, nemůže nikoho ztratit.
Válka z Buchers odvedla spoustu chlapů. Kvůli válce jsem nabyla dojmu, že vyrůstat bez tatínka je normální, protože skoro nikdo ho doma neměl. A nejen jeho. Ani starší bratry nebo strýce, válka pomalu vytvářela ženský svět. Ženské se naučily zastat všechno samy. Přitom původně měla přinést prosperitu – všichni v horách věřili, že s Berlínem bude lépe než s Prahou. Prozření bylo bolestivé.
Bydleli jsme v Paulině, malé vsi kousek od Buchers. Domky nahodile rozsypané vedle sebe, jako by je někdo hodil z nebe – a jak dopadly, tak zůstaly stát. Do Buchers jsme chodili do kostela, do školy, za nákupy, běhali jsme tam skoro každý den. Pokud mě paměť nešálí, a vím, že už se často mýlím, tak v sedmi domech bydleli nějací Hietlerové. Lidé se jich často ptali, jestli jsou příbuzní s vůdcem, ale oni nevěděli. V Buchers se hodně lidí zdravilo Heil Hietler, s důrazem na dlouhou samohlásku, a přáli tak zdraví a blaho zdejšímu hostinskému nebo řezníkovi. Pozdravila jsem tak tenkrát i vojáky, stoupající po schodem do Seidelova ateliéru, a jeden z nich mě pohladil po vlasech.
Vyhlédnu z okna, snad v očekávání, jestli také ti dva vojáci necestují proti proudu času. Vidím jen rozpálené město a pár lidí v pruhovaných vodáckých plavkách: seskočili z raftu a s kávou v kelímku se toulají po Krumlově. Pohybují se stejnými ulicemi jako tehdy já s maminkou. My dvě v těch nejlepších šatech, oni skoro nazí. U Seidelů v zahradě je prázdno, nejspíš už zamkli branku, abychom měli na focení klid.
„Tenkrát vás fotil přímo pan Seidel?“ ptá se fotograf, ale to já už nevím. Mám jen matnou vzpomínku na někoho mladého a urostlého. Říkal: Tady se postav a sem se dívej, upravte jí ty vlasy, cvak – cvak. Výměna, maminka, úsměv obě dvě, vidíš, už to umíš, a cvak – cvak. Ale je to tak strašně dávno, že se to mohlo stát i úplně jinak. Chodila jsem pak po Paulině a Buchers a rozdávala fotografie příbuzným, nalepovali si naše tváře do rodinných alb. Byli jsme tam s každým nějak příbuzní, snad i s těmi Hietlery nás pojilo rodinné pouto, stejně jako se všemi Friedrichy, Wundsamy, Liebly nebo Mikschy. Taky jsem je měla nalepené ve svém albu se zelenými deskami, hnědým koženým hřbetem a černými listy, do kterých jsem pomocí papírových růžků umisťovala nové podobenky…
Vložil: Adina Janovská