Tři ženy, tři podoby lásky, tři příběhy radosti i bolesti, štěstí i smutku… Když láska bolí, je třeba ji léčit. Ne od ní utíkat
13.04.2020
Foto: FTV Prima
Popisek: Eva Urbaníková v Show Jana Krause
Na rozdíl od jiných projektů tenhle film ještě premiéru před koronavirovou epidemií stihl, určitě ale stojí za to se k příběhu vrátit. Literární předlohu úspěšné česko-slovenské komedie Příliš osobní známost vydalo nakladatelství Motto.
Hrdinkou románu populární slovenské spisovatelky Evy Urbaníkové je svobodná třicátnice, vyrovnaná a spokojená, s dobrou kariérou a okruhem přátel a známých, které má ráda. Potkává vdovce Marka s malým děvčátkem. Láska na sebe nedá dlouho čekat, začnou spolu žít a všechno vypadá přímo ideálně. Do Markova života ale zasáhne ekonomická krize, jeho stavební firma zkrachuje a on se dostane do velkých dluhů.
Záplavu problémů se Marek snaží utopit v alkoholu a své zoufalství si vybíjí na svých nejbližších – na dcerce a partnerce. Ta mu to chvíli toleruje, ale potom se rozhodne, že nechce žít s člověkem, který pije a nedokáže se vyrovnat s těžkou životní situací. Ale ještě než svého partnera a jeho dceru definitivně opustí, musí najít odpověď na zásadní otázku – zda není příliš sobecká, když odchází…
Autor: Eva Urbaníková
Žánr: psychologický román
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Ty modré oči mě sledovaly stále. Nevěděla jsem o nich ani jsem ten pohled nezachytila, ale zpod slunečníku, kde byla schovaná před největším sluncem, měla dobrý výhled a možná tam vítr zavál i útržky našich vět, když jsme se Simonou prohodily pár slov. Opravdu jen pár. Nepotřebovaly jsme příliš diskutovat, za těch dvacet sedm let, co jsme se znaly, jsme si řekly všechno už dvakrát. Navíc Simona byla trochu melancholická, trochu smutná a tichá, nemělo význam rušit ji, když si v hlavě dávala do pořádku celý svůj předcházející i další život. Stačilo nosit jí skleničky se špricem a střídat je s trochou jídla. A sem tam jí podat Daylong, aby si natřela pravý metatarsus – což je vlastně nárt, ale ona jako masérka nazývala části těla pouze odborně, takže si nenatírala nárt, ale metatarsus, protože jí pořád vyčuhoval ze stínu a měla ho úplně rudý.
„Ten Mario se podobá Stanovi,“ ukázala bradou na italského animátora s bradkou, který spolu s ostatními z hlučné bandy mladíků, co bavili turisty a předcvičovali vodní aerobik, zakrýval před poledními paprsky plachtou celou aparaturu.
„Hm,“ pokrčila jsem nejistě rameny, protože Mario se jejímu bývalému manželovi vůbec nepodobal. Ale když na někoho intenzivně myslíte, tak si ho převtělíte do kohokoli. Třeba i do nejkrásnějšího animátora na pláži.
„Stano v mladém vydání,“ pokračovala Simona, „jako přes kopírák.“
Podívala jsem se na ni, jestli jí slunce nepálí i na hlavu.
Nepálilo.
„Je ti smutno?“ zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou:
„Ne, jenom mi ho připomněl.“
Pravda je taková, že Stano chyběl i mně. Nebylo mi smutno, ale chyběl mi, tak jako vám chybí starý soused, vedle něhož léta žijete a on potom najednou umře. Chyběl mi, protože byl součástí našich společných dovolených každé léto. On, Simona, jejich syn, co mu bylo nedávno třináct let, a já. Zvláštní kombinace, vím, ale fungovala. Oni přes den zapadli do denní rutiny ostatních rodin včetně polední siesty v hotelovém pokoji, já jsem ležela na pláži, pila šprice, četla americký bulvár a pod slunečníkem dospávala celý rok stresu v práci. Po večeři jsme ušli pár kilometrů po promenádě, každý snědl tři velkoryse naložené kopečky zmrzliny, vypili litr vína a Simona někdy zpívala karaoke. Stand by me od 4 The Cause. Trochu falešně, ale s velkým nasazením. Malý jí tleskal a my se Stanem jsme se usmívali. Na zpáteční cestě domů jsem v Autogrilu těsně před rakouskými hranicemi nakoupila jablečné koláčky v úhledných sáčcích pro kámošky v kanceláři a špenátovým panini jsem se s Itálií rozloučila.
Rok co rok.
Nic víc, nic míň.
Žádné adrenalinové zážitky.
Nic.
Prostě pohoda.
Znaly jsme se se Simonou od pravěku, tedy od první třídy na základce. Dětství v jednom činžáku, v jedné třídě – byly jsme jako sestry. I proto nám ty společné dovolené nepřipadaly divné. A Stanovi už vůbec ne.
„Masáž?“ zastavila se u nás malá shrbená Číňanka, oblečená v dlouhých černých kalhotách, bílém tričku a teniskách Made in China.
Zavrtěla jsem hlavou. Jsem háklivá na to, kdo se mě dotýká.
„How much is it?“ zeptala se Simona, která se nechala masírovat všude a kýmkoli – profesionální deformace.
Číňanka zahuhňala nějakou cenu, Simona vytáhla bankovky a za chvíli jsem cítila vůni jemného oleje, kterým jí natírala záda.
„Jaká je?“ zeptala jsem se po chvíli, jelikož ze Simoniny tváře se nedalo nic vyčíst.
„Není to kdovíco,“ odpověděla Simona a Číňanka, jako by jí rozuměla, ji plácla po zádech tak silně, že na pokožce zůstal otisk její malé dlaně.
Vstala jsem, protože jsem potřebovala čurat, zamířila jsem k moři, neboť plážové záchody nesnáším, jsem háklivá i na toalety. Spousta cizích žen a teplo v kombinaci s nepříliš častou údržbou mě vždy zaháněly do vln... Nevím, proč se všichni tváří, že nečurají do moře. Co je na tom tak hrozného?
Udělala jsem několik pohybů rukama, doplavala jsem na místo, kde mi voda sahala po krk, a s výrazem, že si vodu jen tak užívám, jsem vykonala, co jsem potřebovala.
A potom se naše pohledy střetly poprvé. Procházela jsem těsně kolem jejího lehátka, měla na něm rozložené puzzle, v batohu vedle jsem si všimla knížky se slovenským názvem. Usmála se na mě. A já jsem se usmála na ni. Měla veselé modré oči…
Vložil: Adina Janovská