Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Přijměte pozvání do společnosti lidí, žijících na našem území v době bronzové

11.04.2020
Přijměte pozvání do společnosti lidí, žijících na našem území v době bronzové

Foto: archiv ČT

Popisek: Eduard Štorch

Román z doby bronzové patří k nejpůsobivějším z příběhů Eduarda Štorcha. Vypráví nejen o časech dávno minulých, jeho nadčasovost se skrývá v hlavním hrdinovi. Bronzový poklad vydalo po mnoha letech nakladatelství Albatros s kompletním ilustračním doprovodem Zdeňka Buriana a nově i s poučeným doslovem Karla Sklenáře.

Skrček je jiný než ostatní. Nevyniká krásou a udatností, na první pohled mrzák. Bystrý, zvídavý a statečný kluk musí ujít dlouhou a nebezpečnou cestu a těžce dokazovat, že hodnotit člověka nelze jen podle vzhledu. Na své pouti hledá štěstí, ale především touží očistit svého otce, neprávem obviněného z vraždy.

Bronzový poklad

Pedagog, spisovatel a archeolog Eduard Štorch byl významným představitelem reformního pedagogického hnutí 20. let minulého století. Celý svůj život zasvětil dětem a jeho osm let trvající projekt Dětská farma na pražském Libeňském ostrově se stal po prvotních trpkých zkušenostech se sociálně zanedbanou mládeží Mostecka a pražských periférií jeho životním úspěchem. Dokázal jím nejen sobě, že jeho myšlenky, realizované v praxi, byly správné a přínosné.

Archeologické sbírky ze svého pražského bytu prodal ve 20. letech Národnímu muzeu, písemnou pozůstalost a knihovnu odkázal v 50. letech Městskému muzeu v Hořicích, poté co mu režim zabral rekreační domek v Lobči i půlku pražského bytu. Písemnosti z hořického muzea byly v roce 1977 předány do Literárního archívu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, kde byly odborně zpracovány. Dne 21. srpna 2010 bylo v budově obecního úřadu v Lobči otevřeno Muzeum Eduarda Štorcha.

Autor: Eduard Štorch
Žánr:
dobrodružství
Nakladatelství:
Albatros

Ukázka z knihy:

Medvědi
Několik drobných vesniček vroubí úpatí lesnatých hřbetů. Les a voda dávají obyvatelům pražské kotliny dostatečné, třebaže skrovné živobytí. Polní záhonky lnu, pšenice, ječmene a prosa svědčí o primitivním zemědělství. Na pastvinách se tu a tam pase hubený dobytek. Volání pastevců hledajících zaběhlou kravku se rozléhá po lese.
Potok Brusnice je neveliká stružka, má však čistou vodu, chutné pstruhy a raky. Při jejím ústí do Vltavy sedí několik chatrčí, náležejících rodu Medvědů, jehož mazanicí obložené chaty se táhnou po velikém území od Jeleního příkopu přes Dejvice až do nynějšího Bubenče. Tam sídlí i náčelník rodu, Silný medvěd, a zde u Brusnice ho zastupuje Křivá huba, kněz, kouzelník a šaman rodu Medvědů. Jejich chaty jsou největší, postavené ze silných klád.
Marné tu bylo hledat Číhavého medvěda v chatě nebo u poradního dubu. Ani na políčku nepracoval, ani u dobytka nebyl.
Byl pořád v lese. Prodléval celé dny a často i noci na svých ptačích čihadlech. Náčelník svolával rod k poradě. Nesešli se všichni muži – Číhavý medvěd skoro vždycky scházel. Nadarmo ohřívala jeho druhá žena, hezká Červenka, horkými oblázky řídkou kaši a zbytečně připravovala veverky v medu zadělávané – Číhavý medvěd k večeři nepřicházel. Ze všech chatrčí vystupovaly kotouče sivého dýmu a šířila se vůně opékaného masa, jen Čihařova chata byla bez zvěře a opálený rožeň se válel v koutě. Přitom je po celém rodě dobře známo, že Čihař je výborný lovec, jenž přinese z lesa kořisti, kolik se mu zamane.
Červenka zaslechla od sousedních chat leckteré štiplavé slovíčko. I ten protivný Bručoun, jda okolo, poznamenal, že u Čihařů jsou dnes brzo po večeři. Červenka zablýskala očima, vyběhla na vršíček nad Brusnicí a volala údolím Čihařovo znamení.
Nikdo se neozval.
Číhavý medvěd je asi zase někde tak zabrán čižbou, že ani neví, jak čas ubíhá a že před poradním dubem už posedávají muži na kamenná sedátka k obvyklému večernímu pohovoru.
Netrpělivá Červenka pohodila hlavou a vracela se k chatrči.
„Kde jsi, Skrčku?“ křičela, volajíc synka nebožky prvé ženy Číhavého medvěda.
Ten kluk je už jako táta, povídala si Červenka pro sebe. Pořád by byl v lese a doma je ho vidět jen u jídla!
„Skrčku! Kluku rozlítaná, kde jsi zase?“
Mezi křovinami vystoupil hoch nevzhledné, pokřivené postavy. Nebyl sice právě hrbatý, ale slabým, krátkým tělem s dlouhýma rukama a malou hlavou, sedící mu na trupu, jakoby zabořenou mezi špičatá ramena, velmi neprospěšně se lišil od ostatní mládeže v rodě. Však mu jinak nikdo neřekl nežli „skrček“, a není divu, že od každého slýchal jen slova posměšná a nevlídná, když ani nová máma, Červenka, pro něj neměla laskavého slova. Vyčetla mu už mnohokrát, že se stydí za takového mrzáka, jako je on, a hrozila, že ho vyžene do lesa k vlkům, jestliže se jí narodí vlastní syn.
Skrček se pomalu blížil k maceše. Usmíval se? Poškleboval se? Těžko říci, neboť Skrček vždycky ukazoval zuby. Někdy to vypadalo jako úsměv plný hořkosti, ale v tuto chvíli vyjadřoval jeho obličej spíš dětinskou radost. V jeho očích zářilo vítězné uspokojení.
Hnal před sebou sysla, přivázaného na šňůrce za zadní nohu. Proutkem jej udržoval ve směru cesty.
„Což myslíš, kluku, že budeme mít dost jednoho sysla k večeři?“ křičela Červenka na hocha.
Skrček zůstal klidný, a nespouštěje šňůrku z ruky, vyndal z lýkové torby schouleného ježka. Položil ho opatrně na zem a přejel si rukama po stehnech, jako by zahlazoval na dlaních bolest od pichlavých ostnů.
„To ti byla, Červenko, s nimi zábava!“ začal vykládat.
„Nechci slyšet o tvé zábavě,“ utrhla se Červenka. „Zas taháš nové smraďochy domů! Já vám to už všecko vyházím… A teď se obrať a utíkej na čihadlo pro tátu…“
Skrček dal schouleného ježka i zmítajícího se sysla do torby a obrátil se do lesa hledat tátu.
Přebrodil nehlubokou Brusnici a pospíchal po nepatrné pěšince do vrchu. Pod skálou, nedaleko za habrovým houštím, potkal tátu.
Číhavý medvěd nesl proutěnou klec, zastřenou kusem hrubé látky.
„Táto, chytils?“ optal se ho.
Číhavý medvěd se beze slova zašklebil.
Skrček již uhodl, že dnes byl dobrý lov a že otec chytil asi něco obzvlášť vzácného. Chtěl odhrnout cíp příkrovu na kleci, ale otec přendal klícku do druhé ruky. Táta se chce jistě pochlubit až doma! pomyslil si Skrček a cupal drobnými kroky vedle otce.
Skrček byl hrdý na svého tátu, vyhlášeného čihaře. Nikdo v rodě nedovede lovit ptáky do ok, tenat a sítí, šipkami nebo prakem tak jako Číhavý medvěd. Jeho lep na ptáky, který připravuje tajnými kouzly ze jmelí, je nejlepší. Sám náčelník si pro něj chodí k Číhavému medvědovi. Skrček také dovede udělat lep z pryskyřice vytékající z borovice, ale kdepak ten proti tátovu lepu ze jmelí! Skrčkovi lep brzo vysychá a neudrží pak ani broučka, kdežto tátův je dlouho vláčný a nepustí ani ťuhýka, ani špačka.
Táta umí ještě mnoho jiných podivuhodných věcí, je lovcem nad lovce. Když v zimě Medvědi obcházeli nastražené pasti a nacházeli je prázdné, Čihař si vždycky odnášel kořist. V rodě se říkalo, že Číhavý medvěd má mocné kouzlo, jímž láká zvěř do svých pastí. Ale Čihař se tomu jen smál. Skrčkovi pak prozradil, že do jeho pastí leze zvěř jako slepá.
„Vyvařím odpadky a zkažené ryby, přidám zaječího sádla, trochu – ne moc! – bobroviny a obsah močového měchýře vlčice.
Pomažu tím past a chytnu i lišku!“
Skrček sám pak už uhodl, že zápach vodičky dokonale zakryje zbytky lidského pachu, který uvázne na pasti i na všem, čeho se lovec dotkne. Och, jak je taťka moudrý! Není už nikde takového lovce.
Skrček nerušil ticho. Jemně našlapoval a nezlomil ani větvičku. Nebylo slyšet, že tu kráčejí dvě osoby. Kázal tak lovecký zvyk a Čihař na to byl zvyklý.
Skrček se mohl toulat myšlenkami.
Až bude veliký, odejde někam daleko a bude žít v lese, se zvěří, s ptáky… Nikdo mu je nebude vyhazovat…

Vložil: Adina Janovská