RECENZE Dnes už kultovní britský spisovatel Ian McEwan a jeho kafkovský Šváb
07.04.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Ian McEwan
Každé prostředí novinku ODEONu definuje po svém. Jinak ji budou přijímat na ostrovech, jinak nadšení čtenáři Franze Kafky, jinak proevropsky orientovaní zastánci politiky, jinak podnikatelé postižení Brexitem. Výkladů jeho útlé novely v nádherném překladu Ladislava Šenkyříka bude zkrátka mnoho.
Ian McEwan (*1948) je především díky knihám Pokání a Betonová zahrada fenoménem. Narodil se v Aldershotu v Anglii, ač velkou část svého mládí strávil na Dálném východě, v Německu a v severní Africe, kam byl jeho otec vyslán jako armádní důstojník. Mladý Ian vystudoval University of Sussex a University of East Anglia, kde byl absolventem kurzu tvůrčího psaní Malcolma Bradburyho. Nic s politologií, nic se sociálními vědami, nic se žurnalistikou.
Důvody pro zdůraznění studijního oboru máme pro stávající recenzi dva: je to především rovina vypravěče. Svým způsobem nezaujatého diváka dění okolo Brexitu. Druhý pohled tvoří prolínání několika jazykových vrstev. Jak je úvodní část překrásně barevná, hemží se to konjugacemi i deklinacemi, o nichž si angličtina může nechat leda zdát, následující pasáže novely bychom přirovnali spíše k ptydepe.
„Když se Jim Sams – chytrý, ale v žádném případě nějak zvlášť důmyslný tvor – jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakousi nestvůrnou obludu…“ Odkazem na Kafkovu Proměnu a překlad Vladimíra Kafky rozehrává anglický prozaik krátký příběh o tom, jak snadno může svět politiky zbloudit, podlehne-li okouzlení vlastním ´posláním´, snaze vyřešit složitý svět pomocí jednoduchých klišé a touze konat ´vůli lidu´.
Typologicky můžeme sledovat nejen osud premiéra, ale také těch jeho pseudo-vesmírných těles. Mluvíme o členech kabinetu. Zde je autorův jazyk sice příznačný, ovšem okleštěný. A to nejen po jazykové stránce, ale především tematicky. Pryč je odkaz Řehoře Samsy, pryč je die Verwandlung, pryč je trýznivost lidského osudu pražského rodáka. Do popředí se dostává řeč lidu, recepce jednotlivých rozhodnutí politických představitelů, touha po nevyslovení nedůvěry vládnoucímu kabinetu a konečně série výzkumů veřejného mínění.
Jelikož jsme výše naznačili, že McEwan není novinář, nelze jeho práci – jakkoli chronologicky řazenou – vysvětlovat jako reportáž. Nelze ji brát ani jako svědectví. Je nutné na ni pohlížet očima občana. Proto tolik paradoxů, proto znechucení, proto všechny ty (kafkovsky) zavřené a stupňovité dveře.
V češtině se někdy McEwan označuje jako básník perverze. To je možné, to je akceptovatelné. Šváb ale za podobným rysem zaostává. Nic makabrózního nečekejte, stejně tak se smiřte, že niterný Kafkův strach nebude hlavním faktorem děje. Tím je skutečně Brexit na pozadí politických osudů Borise Johnsona, krátce Theresy Mayové a jejího předchůdce Davida Camerona. Na něj si prý už nikdo nevzpomene. Je to možné.
Ve Velké Británii nežijeme a určitě nebudeme schopni dát Brexitu patřičnou váhu. V současné pandemické době je to navíc hodně okrajové téma. Hranice jsou beztak uzavřené, cestování skončilo a obchod je minimalizován. I přesto se nám kniha především díky Šenkyříkově překladu četla skvěle. Osmdesát pět procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda