RECENZE Úchvatná sbírka povídek. Světlo z Pauliny Jana Štiftera
29.03.2020
Foto: Facebook
Popisek: Jan Štifter v rozhovoru
Podmanivý povídkový cyklus, v němž se prolínají osudy postav napříč časem, prostorem i sny, představují Jana Štiftera (*1984) opět jako zdatného spisovatele kratších prozaických útvarů, které čtenáři navzdory rozsahu zůstanou dlouho ležet na mysli. Titul, navíc doplněný o nádherné ilustrace Veroniky Bílkové, stojí nejen za přečtení, ale především za pravidelný návrat k jeho řádkům.
Mnoho literárních odborníků se pyšní složitými pojmy, jimž řada obyčejných čtenářů nerozumí. Snaží se analyzovat látku, přistupovat k ní z hlediska metodologie, upravují a komparují. Na tom by jistě nebylo nic špatného, pokud by tím často nezanikal smysl knihy. Hlavní protagonistky rovnice o několika neznámých. Štifterovo prozaické dílo totiž většinu odborných přístupů potírá. Jde o tak krásný jazyk a tak bohatou slovní zásobu, že se nechce věřit ani věku autora. Pokud navíc zdůrazníme odstíny jeho povídek, budeme moci zčista jasna hovořit o aspirantovi na knihu roku. Českobudějovický rodák dokázal ohnout čas, přimět prsty a tlačítka klávesnice k mistrovskému výkonu, a přitom nezapomněl na to hlavní: na čtenáře.
Tohle je svět, tak žij! Není na co čekat – co nechytneš, uteče, k čemu nepřivoníš, zvadne. I půvabnou jihočeskou osadu Paulinu pohltil les, místo komínů ční k nebi stromy a všude je hrobové ticho. Ze starého světa však přece jen něco přetrvalo: příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost. Pohnuté lidské osudy jsou nejen cestou, ale i branou do minulosti, poznáním toho, co bylo a nesmí zůstat zapomenuto.
Držitel Ceny čtenářů Česká kniha 2019 a autor ´Sběratele sněhu´ s podtitulem ´literární sonda do životů z periferie společnosti´ totiž znovu dokázal, jak moc si psaní užívá, jak ho baví různá časová i prostorová přemostění, a jak moc blízko je přitom klasickému životu. Orálním sexem ve formě nadsázky (no i když...) počínaje, Ježíšem ve Stromovce konče.
Co ale dostalo nás, to byla až strhující jistota ve dvou formách, jimiž své povídky krotí. První se týká širokého spektra, kde se především popisuje. Jde o ten typ literárního útvaru, po kterém vás zůstanou zejména emoce, pocit. A současně s tím se ocitáte na místě po boku spisovatele. Jde o jakousi nadčasovou představivost, kterou dokáže jen málokdo. A obvykle se jedná o režiséry nebo scénáristy (Ingmar Bergman, Vladimír Körner). Pokud se nepleteme, Štifter je novinář. Cit pro detail prokázal nejen v odborných textech, kde se to zkrátka a dobře očekává, ale také v prozaické kompozici (debutová novela ´Kathy´).
´Světlo z Pauliny´ je v tomto ohledu docela jiné. Autor nás vede výše uvedeným (ne)časem, sem tam zmíní lágr, jindy rodinnou sešlost. Perfektní na tomto vznešeném duchu literatury je její druhá povídková forma, o které jsme na začátku odstavce mluvili. Tu označíme jako dialogickou. Jde prostě o rozhovory mezi postavami (bez ohledu na věk, stav a situaci). Ty krátké a často úsečné věty jsou natolik dokonalé, že jsme je četli několikrát. Pro nás osobně je jich ještě málo. Celkově je kniha především dílem popisnosti a fantazie. I ta ale podle všeho stojí na pevných základech.
Ve své prvotině Kathy, jejíž hrdinkou je Kateřina Schwarzová (rozená Zahradníková), která se provdala za šumavského Němce, sleduje Štifter její osud od dětství přes dění druhé světové války až k odsunu. Autora k jejímu sepsání inspirovalo pátrání po své babičce, v jehož středu stojí tiskopis označující Kateřinu za nepřítele republiky. Znovu ta strastiplná cesta ke zdrojům a jejich (literárně – umělecká) interpretace.
Štifterově knize nelze vytknout vůbec nic. Jde o senzační titul, který bez špetky klišé vrací slovům jejich významovost. Vydává Vyšehrad, hodnotíme devadesáti procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda