RECENZE Chválíme a podporujeme. Martin Stručovský, kriminálka V temnotách
28.03.2020
Foto: Facebook
Popisek: Martin Stručovský
Českých detektivek je vůči té zahraničí produkci jako šafránu. To jsme psali, píšeme a jistě psát budeme. Navíc musíme hned zpočátku připustit, že knižní trh utrpí velké ztráty díky probíhající koronavirové pandemii, a také to, že je potřeba původní produkci o to víc podporovat. Krajské Listy.cz mohou malým dílem přispět alespoň ve formě recenzí.
Martin Stručovský, jehož jsme prvně hodnotili v září roku 2019, se narodil v Jindřichově Hradci a na svém kontě má už dvě detektivky. Obě vydalo Motto. První se jmenovala ´Bez duše´, vyšla v roce 2018 a autor jejím vydáním představil světu (alespoň tedy těm, co rozumí češtině) postavu privátního vyšetřovatele Matěje Mlynáře. Ten sice přes den pracuje jako knihkupec, ovšem v pátrání mu to nevadí, býval deset let policajt. Druhá kniha následovala v již zmíněném roce 2019, jmenovala se ´Zavátá sněhem´ a nás celkem okouzlila. Byla přímočará, psaná s láskou, měla logické vyústění a vznikla z potřeby psát. Autora zcela jistě nehnala kupředu zdánlivá sláva.
Nyní jsme díky společnosti Albatros Media měli možnost pročíst novinku ´V temnotách´.
Jelikož je řada novinářů doma, knihu jsme měli v sobě za den a půl. Kriticky se k ní můžeme stavět snad jen s ohledem na vyšší počet postav, který i nám někdy dělal problémy (Bodláková, Hřebíčková, Vlk, Prágerová, Erik, Roman, Karásek a jeho dva souputníci, Sára, Patrik, Petr, Oliver – Andrej – Leonard, Táňa, Helena...). Chválíme velmi citlivý výběr citátů, které uvozovaly kapitoly: překvapení jsme byli zejména z Václava Havla a Františka z Assisi, hodně nás zaskočila a potěšila slova Miroslava Petříčka. Stručovský zkrátka dospívá, vyspívá, kompozičně zraje a s každou další knihou se snaží o nové přístupy. Nejen v příběhu.
Matěj Mlynář se po smrti dcery a zjištění pravdy o svém otci uzavřel do sebe. Jeho život stagnuje a on nejeví zájem vůbec o nic. Pak ho ale jednoho dne osloví neznámá žena s prosbou o pomoc. Najme si ho, aby jí pomohl najít dceru a Mlynář se tak opět vrací do pomyslné hry. Zatímco sleduje stopu, ulicemi města se plíží zlo, s nímž on ani Pavla Králová nikdy neměli tu čest. Cesta je pomalu stahuje hluboko do podzemí, do děsuplné temnoty plné bolesti, kde jeden chybný krok znamená záhubu. Vědí jen jedno: spolehnout se můžou zase pouze sami na sebe a vzájemné parťáctví, které tentokrát čeká jedna z nejtěžších zkoušek.
Úvodní anotace napoví, že zločin bude drsný, opět se přiblížíme nízké věkové hranici, u které byl autor také v minulé próze. Je to zvláštní a racionálně si ji nedokážeme vysvětlit. Stručovský rozhodně není otec deseti dětí, případně zaměstnanec LDN, kde se jistý návrat do dětství jako forma útěku dokáže obhájit. Nechť posoudí čtenář.
Už úvodní část nás hodí nohama na zem. Opět chválíme rychlé dialogy, byť ten počet postav a některá příjmení (Bodláková) kontrastovala s plynulým dějem. Zkrátka to v nás místy vyvolalo smích, i když byl nepatřičný. Dalším průběhem (a to včetně meziher) se přibližujeme rozuzlení. To je znovu zdařilé, stejně jako byl promyšlený koncept. Věřte, že také v průběhu čtení zapomenete na první kapitolu, k níž se autor vrátí až v poslední třetině...
Nám se Stručovského přímočarý a jasný styl líbí. Jeho aktuální román je o něco složitější, propletenější a komplikovanější, což chápeme jako shora uvedené hledání nových cest vzhledem k dospívání spisovatele. Jde tedy o duševní cyklus, nikoli věk. Zaskočila nás škála zločinu, stejně tak upozaděný křik veřejnosti, který by se musel logicky dostavit. Je však pochopitelné, že jde o umělecké dílo, a ne o reportáž z řeckých hranic. Knihu, jak jsme uvedli, chválíme a podporujeme. Hodnotíme ji dvaasedmdesáti procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda