Portrét dívky v plamenech, melancholický příběh lásky, který vám bude hodně dlouho vrtat v hlavě. Premiéry Pavla Přeučila

Foto: Artcam Films (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Zleva: Malířku Marianne si zahrála herečka Noémie Merlant, její model Héloise pak Adele Haenel

FOTO Ještě nedávno si nikdo z nás nedokázal představit, že tak mrňavá věc jako nějaký virus způsobí celosvětový kolaps. Ten se projevuje ve všech odvětvích našeho života a narušuje jeho zažitý rytmus. Byli jsme zvyklí chodit do kina, užívat si filmové premiéry na velkém plátně a s dokonalým zvukem, a náhle máme utrum. Jediné, co nám zbývá, je televize. Streamovací platformy a digitální videopůjčovny zažívají zlaté časy, lidé se často vracejí i ke starším filmům a nejen to, přicházejí na chuť i artovým filmům, které nabízejí trochu více než jen honičky, střílení, skřípající pneumatiky a stříkající krev. Podle průzkumů vedou především komedie a romantika. A právě jeden romantický film vám chci dnes představit.

Původně jsem se chtěl věnovat filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče, který sbírá ve světě i u nás jednu cenu za druhou. Ten byl vzhledem ke koronavirové pandemii mimořádně uvolněn, a tak ho můžete už dnes vidět online například na DaFilms, Google play, iTunes či v O2TV. Pak jsem si ale řekl, že tohle drsné válečné putování není zrovna vhodné pro slabší povahy a pro současnou dobu, kdy utrpení a smrt všude kolem nás. Vybral jsem si proto jiný film, který měl premiéru také nedávno a už se objevil v jedné nepříliš známé online videopůjčovně - a to francouzský snímek Portrét dívky v plamenech.

Matku Héloise si zahrála známá francouzská herečka Valeria Golino, která se prosadila i v Hollywoodu. Český divák si ji může pamatovat z filmů Rain Man, Žhavé výstřely 1 a 2 a Útěk z L.A.

Portrét, který má změnit život

Od 12. 3. 2020 najdete v české online videopůjčovně Aerovod francouzský film Portrét dívky v plamenech, a to s českými titulky. Marianne (Noémie Merlant) je talentovaná malířka, která dostala zakázku namalovat portrét mladé dívky Héloise (Adèle Haenel). Héloise nedávno opustila klášter, aby se mohla vdát za milánského šlechtice a nahradit tak sestru, která se vyhnula manželství s ním nejspíše sebevraždou. Bohatý nápadník se s ní však ožení pouze za podmínky, že dostane její obrázek, aby se přesvědčil, že ´nekupuje´ zajíce v pytli.

Svatba jako obchod

Vítejte ve Francii roku 1770. Revoluce, která přinese určité, i když omezené svobody, je stále ještě několik desetiletí vzdálená a ženy jsou považovány za součást movitého majetku, jinými slovy za zboží, které se dá výhodně zpeněžit. Jsou svázány společenskými pravidly, a tak například Marianne nesmí studovat anatomii nebo dokonce kreslit mužské akty. Nicméně v některých ženách už se rodí určitý odpor proti zažitým pořádkům a jednou z nich je i Héloise, která odmítá nechat se portrétovat a jeden malíř už svůj pokus ji portrétovat vzdal. Marianne je proto najata jako společnice Héloise a má nelehký úkol. Během vzájemných posezení a procházek po rozlehlém šlechtickém sídle musí zachytit podobu Héloise a po večerech pak tajně malovat zpaměti její portrét.

Mistrovské dílo francouzské režisérky Céline Sciammy si z letošního festivalu v Cannes odneslo prestižní Queer Palm a Cenu za nejlepší scénář

Někdy stačí jen pohled

Héloise ale není hloupá, brzy pochopí, o co jde a Marianne musí přiznat barvu. Poněkud překvapivě Héloise souhlasí, že bude sedět jako model pro kýžený portrét. Její matka, která zařizuje nadcházející svatbu, odejde na pár dní, během kterých by měl být portrét dokončen. V té době se ale Marianne a Héloise postupně emocionálně sbližují. Jejich rozhovory jsou stále intimnější, mnohdy jim stačí gesta, kousání rtů či pohlazení po paži, aby pocítily vzájemnou přitažlivost. V mnoha pasážích první části filmu nejsou hlavními výrazovými prostředky sáhodlouhé dialogy, ale právě gesta, pohledy a jemné doteky, které říkají vše. V době nepřítomnosti matky se přísné regule domácnosti uvolňují, je přijata těhotná služebná Sophie (Luàna Bajrami), která v ní hraje téměř rovnocennou roli. Ve filmu dominuje především skandální přístup k ženám, příznačný pro tehdejší dobu, kdy se jejich význam obvykle měřil z hlediska jejich užitečnosti pro muže.

Francouzská režisérka Céline Sciamma (1980), která ve své minimalistické tvorbě akcentuje témata identity, sexuality, přátelství a konfliktů dospívání, vystudovala francouzskou literaturu na pařížské Université Nanterre a současně i film na La Fémis se specializací na scenáristiku (jako scenáristka je podepsána pod výraznými tituly jako je Téchiného drama V sedmnácti či animovaný Můj život cuketky)

Dvě ženy v ohni

Jedná se o dobové drama, které by mohlo snadno sklouznout k běžnému klišé, ukazujícímu svět nóbl žen v bohatých róbách a nádherných dobových kulisách. Divák musí absolvovat nesmírně zdlouhavé scény, ukazující vzájemnou vzrůstající přitažlivost mezi oběma ženami, které by jej mohly nudit, pokud by zde nebylo tak přesvědčivé herectví (zejména Adele Haenel). Celkovou náladu filmu, věnovanému vedle vztahu hlavních hrdinek i malířství, ohromně umocňuje i prostředí, ve kterém byl natáčen. Je to především atmosféra osamělého ostrova u pobřeží Bretaně a jeho nádherná krajina, nesmírně působivé jsou i scény, odehrávající se uvnitř panského sídla, dokonale nasvětlené a působící na diváka tak, že téměř musí šlechtu obdivovat. Tedy téměř. Pod celým tím pozlátkem nádhery se skrývá nesmírné puritánství, opovržení k ženám a zakořeněné předsudky.

Napsali o filmu: „Emocionálně zničující.“ The Hollywood Reporter

Sled uměleckých obrazů

Nejpůsobivější jsou záběry, kdy je Marianne okolnostmi nucena dopodrobna studovat detaily tváře a postavy Héloise, křivku jejího krku, tvar úst a jejích uší či eleganci jejích prstů. I divák je donucen dívat se na Héloise očima malíře. Jsou to jedny z nejpůsobivějších záběrů, jaké jsem viděl. Všechno to doprovází dokonalý hudební, chvílemi až trochu goticko-temný podkres, který má na svědomí slupina Black Tape for Blue Girl, jejíž píseň Is It Love That Dare Not Be? doplňuje melancholickou náladu filmu. Jako živé obrazy vypadají i některé scény, ať už je to Héloise stojící na pobřeží s příbojem vln v pozadí, záběry Héloise, Marianne či Sophie za soumraku v úžasném světle zapadajícího slunce nebo Marianne stojící nahá před ohněm. Každá z těchto scén nezbytně vyvolává divácké emoce a za to je třeba složit velkou poklonu kameramance filmu Claire Mathon.

Napsali o filmu: „Ostré jak žiletka.“ IndieWire

Oprávněný César pro Noémie

Ostatně emoce jsou středobodem vztahu mezi oběma hlavními představitelkami a Noémie Merlant si za svou roli odnesla právem hlavní cenu César (což je francouzská obdoba Oscara) za nejlepší herečku v hlavní roli. Nevím, jak členové francouzské filmové akademie vybrali, ale muselo to být dost těžké, protože výkony Noémie Merlant i Adèle Haenel mi připadaly naprosto rovnocenné. Haenel je rezervovanější, poněkud melancholičtější. Merlant má tu výhodu, že je vypravěčkou a v tomto smyslu má více určující roli. Chemie mezi nimi je přirozená a uvěřitelná.

Napsali o filmu: „Neuvěřitelně elegantní, tajemné drama.“ The Guardian

Odkazy na Orfea a Eurydiku

V celém filmu jsou patrné odkazy na legendu o Orfeovi a Eurydice, vyprávějící příběh lásky, kdy se Orfeus vydá do podsvětí zachránit svou zemřelou manželku Eurydiku a prosí písní Háda, aby mu ji navrátil. Háda i celé podsvětí jeho zpěv obměkčí a vyhoví mu s tím, že Orpheus se nesmí cestou zpět ani jednou ohlédnout. Orfeus to však nevydrží, na Eurydiku se ohlédne a ta navždy zmizí. Héloise, Marianne a Sophie společně rozebírají význam tohoto mýtu, ale existují na něj i další odkazy. Až už jsou to obrazy s tímto námětem na zámku nebo závěr filmu, když Marianne opouští zámek a otočí se za Héloise v bílých svatebních šatech.

Režisérka vzbudila pozornost už svým celovečerním debutem Akvabely, který byl s úspěchem promítán na festivalu v Cannes. Její druhý celovečerní snímek Klukanda získal cenu Teddy na Berlinale, zatímco následující titul Holčičí parta měl premiéru v canneské sekci Directors' Fortnight. Nejnovější film, Portrét dívky v plamenech už se objevil v Cannes v hlavní soutěži, sklidil fantastické recenze a díky dvěma oceněním je dosud jejím největším úspěchem

Film, který vám zůstane v hlavě

Je to film nesmírně hluboký a jsem si vědom toho, že není pro každého diváka, ostatně jako všechny podobné artové snímky. Nicméně je to film, který vám na rozdíl od záplavy tuctových snímků, zaplavujících kina, určitě utkví v paměti a bude námětem vašich diskuzí s ostatními filmovými fanoušky, kteří jej už viděli. Dvouhodinovému snímku sice trvá poměrně dlouho, než se naplno rozjede, ale jakmile nastane zlomová situace, už si bude udržovat vaši pozornost naplno. Portrét dívky v plamenech je určitě jedním z těch, které by ve vašem výběru v době domácí karantény neměly chybět.

Vložil: Pavel Přeučil