Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Je autentická, zábavná… prostě jiná. S jejím osudem se ale pojí tajemství, které může její přítelkyni zničit život

03.03.2020
Je autentická, zábavná… prostě jiná. S jejím osudem se ale pojí tajemství, které může její přítelkyni zničit život

Autor: repro/Facebook

Popisek: Laura Marshall

Žádost o přátelství od spolužačky, která už má být déle než dvacet let mrtvá? Třídní sraz po osmnácti letech se blíží a s ním by mohla vyplout na světlo i zničující pravda. Psychologické drama ze života paranoidní ženy Žádost o přátelství vydalo nakladatelství XYZ.

Píše se rok 1989. V posledním ročníku střední školy přestoupí do Louisiny třídy nová spolužačka Maria. Je jiná než ostatní dívky, s nimiž Louise kamarádí – autentická, zábavná. Netrvá dlouho a z dívek se stanou nerozlučné přítelkyně. Rok 2016. Louise dostane e-mail, po jehož přečtení jí ztuhne krev v žilách. Maria Westonová ji žádá na Facebooku o přátelství. Na povrch rychle vyplouvají dávno zapomenuté vzpomínky: na začátky jejich kamarádství, na kruté rozhodnutí a temné tajemství, na noc, která navždy změnila životy všech zúčastněných.

Louise vždy věděla, že jakmile jednou pravda vyjde najevo, může přijít o všechno. O práci, o svého syna i o svobodu. Je přinucena obnovit staré kontakty, které dávno ve snaze utéct před minulostí přerušila. Když se však pokouší poskládat mozaiku událostí, aby zjistila, co se tu osudnou noc opravdu stalo, zjistí, že ani zdaleka neví všechno. Aby si mohla uchovat své tajemství, musí odhalit úplnou pravdu, dřív než se to, co ví Maria, dozvědí všichni.

Žádost o přátelství

Britská autorka Laura Marshall vyrůstala ve Wiltshire. Vystudovala angličtinu na univerzitě v Sussexu a v současnosti žije s manželem a dvěma dětmi v Kentu. Po téměř dvaceti letech práce ve výrobě konfekce se v roce 2015 rozhodla, že je načase splnit si životní sen a napsat román. Zapsala se tedy do měsíčního kurzu psaní románů a o rok později napsala svůj první román Žádost o přátelství (Friend Request), který získal ocenění Bath Novel Award a byl nominován na cenu Lucy Cavendish Fiction Prize. Ve Velké Británii bylo vydáno více než čtvrt milionu výtisků, kniha se dostala do první desítky bestsellerů Sunday Times a v kategorii e-kniha se stala číslem jedna.

Autor: Laura Marshall
Překlad: Jana Jašová
Žánr:
thriller, psychologický román
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Ten e-mail mi přistál ve schránce jako nevybuchlá bomba: Maria Westonová tě žádá o přátelství na Facebooku.
Na okamžik jsem vypustila tu zmínku o Facebooku a viděla jen to, že Maria Westonová se chce přátelit. Instinktivně jsem zabouchla laptop. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil do krku houbu nasáklou vodou, která mi tam bobtná a ucpává mi hrdlo, takže musím lapat po dechu. Snažila jsem se dýchat zhluboka, ovládnout se. Třeba jsem se spletla. Musela jsem se splést, protože tohle přece není možné. Pomalu jsem otevřela víko počítače. S roztřesenýma rukama jsem se vrátila do e-mailove schránky, ale tentokrát už jsem prostě nemohla popírat očividnou skutečnost. Maria Westonová chce moje přátelství.
Až do téhle chvíle to byl naprosto obyčejný den. Henry byl u Sama, takže jsem se vrhla do práce a chtěla až do večera dělat na plánech pro klienta, který si přál všechno od stěn přes koberce až po pohovky v různých odstínech béžové a šedohnědé, ale zároveň nechtěl, aby dům vypadal nudně. Když jsem si všimla toho e-mailu, byla jsem vděčná za vyrušení. Doufala jsem, že to bude něco osobního, ne nějaká reklamní nabídka.
Teď bych ale byla za marketingový spam vděčná. Toužila jsem se vrátit k té poklidné jednotvárné práci, jíž jsem se věnovala před pár minutami. Tohle musí být nějaký špatný vtip, ne? Jenže čí vtip? Komu by to mohlo připadat legrační? Kdo by vůbec mohl vědět, jak na mě tohle zapůsobí?
Samozřejmě se tomu dalo snadno uniknout. Stačilo smazat mail, přihlásit se na Facebook a odmítnout přátelství bez toho, abych se dívala na stránku žadatele. Něco ve mně vřískalo, ať to hned udělám, ať s tím tady a teď skoncuju. Ale jiná moje část – tichá, pohřbená hodně hluboko – chtěla vidět, vědět. Chtěla pochopit.
A tak jsem to udělala. Zaklikla jsem „Přijmout přátelství“ a šla rovnou na její stránku. Na profil Marie Westonové. Měla tam starou fotku z předdigitálních dob, očividně naskenovanou. Maria v zeleném saku školní uniformy, dlouhé hnědé vlasy vlající ve větru, nepatrný úsměv ve tváři. Hledala jsem další informace, ale bylo jich tam pomálu. Neměla tam žádné viditelné přátele a žádné jiné fotografie kromě té jedné profilové.
Maria na mě lhostejně zírala z mého monitoru. Její chladný zrak jsem už na sobě necítila pětadvacet let. Už čtvrt století jsem nebyla tou, kterou její oči posuzovaly, ne nepříjemně, ale zkoumavě, jako by ve vás viděly víc, než jste si přáli, aby svět věděl. Napadlo mě, jestli jí došlo, co jsem jí udělala.
V pozadí za Marií vykukovaly červené cihly školní budovy, důvěrně známé a zároveň cizí. Jako by ta stavba patřila do vzpomínek někoho jiného, ne mých. Zvláštní, jak člověk stráví pět let chozením na jedno a totéž místo, a když tahle životní etapa skončí, už tam nikdy nejde. Skoro jako by to místo přestalo existovat.
Zjistila jsem, že se na Marii nedokážu dívat dlouho. Moje oči putovaly po kuchyni, jako by se chtěly zachytit něčeho všedního, odpočinout si od téhle matouci nové skutečnosti. Vstala jsem a uvařila si kávu, čerpala jsem útěchu z rituálu vložení lesklé hladké kapsle do přístroje, lehkého stisknutí tlačítka bříškem prstu jako obvykle, ohřátí mléka v napěňovači.
Seděla jsem tam mezi všemi výdobytky svého středostavovského života ženy v (téměř) středním věku. Kuchyňské přístroje. Na elegantní lednici fotka Henryho a mě na naší první samostatné dovolené loni v létě, selfíčko od bazénu: naše pokožka prosolená a prohřátá sluncem, stín kolem Henryho rtů v místech, kam se mu přilepil prach na lepkavé zbytky každodenní zmrzliny.
Za francouzskými okny už se moje zahrádka oděla do vybledlých odstínů pozdního podzimu, dlažební kameny byly kluzké po nedávném mrznoucím dešti. V otlučených květináčích zbyly hnědé pozůstatky mých letních pokusů o vypěstování vlastní bylinky a tmavnoucí odpolední nebe získalo kalný odstín břidlicové tabule. Oknem jsem viděla jeden z věžáků, které tu a tam čněly nad viktoriánskými řadovými domy rozdělenými na jednotlivé byty, jako byl ten můj, typickými pro tuhle část jihovýchodního Londýna. Ten pokoj, ten domov, ten život jsem budovala tak obezřetně. Malou rodinu, která měla jen dva členy. Kdyby jeden z nás odpadl, už by žádná rodina neexistovala. Jak málo by stačilo ke zničení toho všeho? K tomu, podtrhnout základy a dívat se, jak se moje dílo řítí k zemi? Možná ještě míň, než jsem si myslela. Třeba jen lehké šťouchnutí zezadu, tak nepatrné, že bych ho ani necítila.
Kuchyně se stěnami v tlumeném odstínu holubí šedi a pulty ze světlého dřeva byla až nepříjemně vytopena. Když si kávovar bzučel svou obvyklou písničku, na půl ucha jsem poslouchala zprávy v rádiu, které mi tu hlaholilo cele dny: sportovní vítězství, změny ve složení vlády, patnáctiletá dívka, která se zabila, když bývalý přítel vystavil na internetu její nahé fotky. Při tom pomyšlení jsem sebou trhla, soucit s tou nebožačkou se ve mně mísil se zahanbenou vděčností za to, že když jsem já byla v jejím věku, žádné fotoaparáty v mobilech neexistovaly. Přešla jsem k francouzskému oknu a jedno otevřela, protože jsem potřebovala čerstvý vzduch, jenže ledový závan větru ho vzápětí zase přibouchl.
Káva byla hotová a já neměla na vybranou, musela jsem se zase posadit k počítači, kde na mě čekala Maria, vytrvale, s neproniknutelným výrazem. Přiměla jsem se zadívat do jejích očí, marně jsem pátrala po náznaku něčeho, co se jí mělo stát. Pokusila jsem se vnímat tu fotku jako běžný recipient: normální školačka, stará fotka, na niž se léta prášilo na matčině prádelníku, každý týden pečlivě otíraná prachovkou. Jenže to nefungovalo. Nemohla jsem ji tak vidět, když jsem znala její osud.
Maria Westonová chce být moje přítelkyně. V tom byl možná problém celou dobu: Maria se mnou chtěla kamarádit, a já ji zklamala. Celou dospělost zůstávala na okraji mého vědomí, i když jsem ji dokázala držet mimo, proměnit ji v rozmazaný stín v koutku svého oka, ale nikdy ne úplně mimo.
Maria Westonová chce být moje přítelkyně.
Jenže Maria Westonová je víc než pětadvacet let mrtvá…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace