RECENZE Jořka s pyřkem i Habermannův mlýn. Kocovina Stanislava Berana je impozantní dílo
27.02.2020
Foto: Facebook
Popisek: Dobový snímek z odsunu ze Sudet
Jsou knihy, kde na první místo navzdory kompozici stavíte děj. Ať už chronologický, retrospektivní, prolínaný či nahodilý. Není to podstatné, stejně jako forma vypravěče a jiné odborné postupy. A jsou knihy, kdy si čtenář užívá text; třeba Murakami, Hrabal, Cortázar, Faulkner...
Právě do druhé skupiny musíme uznale zařadit nám zcela neznámého spisovatele Stanislava Berana (*1977), vystudovaného kantora s aprobací jazyka českého a dějepisu. O kvalitě přitom svědčila už ta skutečnost, že jeho kniha (spíše novela) vychází v ODEONu, jenž na kvalitu děl dbá odnepaměti.
Být na našem místě komparatista, zcela jistě by se pokusil o potvrzení hypotézy, počítáme-li s tím, že jde a priori o jistou danou pravdu, že vznik a pád Sudetenlandu bolel. Dokázal by to natürlich na titulech Kateřiny Tučkové, Josefa Urbana nebo Vladimíra Körnera. Šel by zcela určitě také do odborné části svého studia.
Stál-li by na našem místě sociolog, vnímal by s největší pravděpodobností jistou fenomenologii a etnografii v rámci ryze kvalitativního průzkumu předem segmentovaného, a hlavně vědomě vybraného vzorku. Opět hovoříme o oblasti, již ti, kteří mówi po polsku, označují za kraj Sudecki.
A do třetice, aniž bychom se koncepčně chtěli blížit pohledům známým kupříkladu z Čapkova Povětroně, je tu dějěpravec. Muž, který zcela věcně a pragmaticky vzpomene Říšskou župu Sudety a odsun na základě článků XI. až XII. závěrů Postupimské dohody.
V neposlední řadě bychom se mohli přiblížit momentu, kdy režisér Jasný píše svůj nepřekonatelný scénář filmu Všichni dobří rodáci (1969) a měli bychom jasno, o čem se v případě naší recenze bavíme. Ano, o ´Kocovině´ z přelomu čehosi na území kohosi perem Stanislava Berana.
Sudety jsou v novele vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům. Nedávná historie je ve vesnici v blízkosti rakouských hranic stále přítomná: postava místního blázna Honzíka, syna Češky a odsunutého Němce Hanse, je středobodem vyprávění. Kolem něj se rozvíjejí příběhy ostatních, nejčastěji místních, ale i Rakušanů, co sem přijeli za levným nákupem a laciným sexem, nebo turistů, kteří chtějí na chvíli vyměnit kancelář za přírodu. Od konce války po současnost se před námi otvírají jednotlivé šuplíky osudů – svět malých, obyčejných lidí žijících či živořících na místě, na které se zapomnělo.
Jen těžko lze hodnotit dílo po stránce formální, jelikož (pro nás) obsah v tomto případě prim nehraje, jakkoli může být zajímavý a pestrý. Beran zabodoval především svou obrazností a také slovní zásobou. Ta je od první stránky doslova nabitá obrazy, a pakliže Vojtěch Jasný zemřel, jako látku by ji nejlépe zpracoval Bohdan Sláma. Jistým evokačním a indukčním faktorem, až po vzoru Jana Švankmajera, pak působí situace a scény. Mokré kalhoty, skřípavé kolo, sex, hostinec. Naturel, příroda, prázdnota. Srovnání, nikoli komparatistická, by kniha snesla mnohem víc. Je opravdu pozoruhodné, že je za těmito řádky ukryt mladý kantor, původně odkojený vlastními rýmy. Ty jsme ovšem nečetli a nemůžeme tak hodnotit posun v tvorbě.
´Kocovina´ se nám četla skvěle a jednoznačně ji doporučujeme. Osmdesát pět procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda