Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jen se ocitl ve špatný čas na špatném místě. A šup s ním do normalizačního lágru

19.02.2020
Jen se ocitl ve špatný čas na špatném místě. A šup s ním do normalizačního lágru

Autor: repro/Facebook

Popisek: Jan Tománek

Všichni tenkrát mlčeli a užívali si hity a veselohry. Nikdo netušil, jak brutální může být převýchova protistátních živlů. Skutečný příběh z období normalizace Lustr pro papeže vydalo nakladatelství XYZ.

Syrově drsná výpověď nevinně odsouzeného mladého trampa, který se provinil jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Poznejte jeho cestu brutálními pracovními tábory v té báječné normalizační době, kdy všichni mlčeli a užívali si populární hudby a veselých filmů. Český spisovatel, filmový režisér a výtvarník Jan Tománek přichází se skutečným příběhem z dávno zapomenutého minkovického pekla, vězni přezdívaného Minkau podle nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, se kterým si ten český v ničem nezadal...

Lustr pro papeže

Autor: Jan Tománek
Žánr:
román, novela
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Poslední metry z kopce jsem pustil, abych vyběhl s těžkým batohem širokou strouhu u silnice. Tak tak jsem to ustál.
„Brzdi Chlupe, ještě seš pod vlivem. Ať tě nemusíme tahat támhle z maliní,“ smál se Vojta.
Srovnali jsme si popruhy batohů a krok a vydali se po silnici k vesnici.
„Ty vole, asi tu maj fakt nějaký manévry,“ ukázal Jindra na dva vojenské gazíky, které stály u cesty.
Přiblížili jsme se k vojákům asi na sto metrů, když nás zvětřili psi. Otočili k nám hlavy a začali štěkat. Psovodi se k nim nahnuli a ukázali naším směrem.
„Támhle jsou!“ křikl jeden z vojáků a já se jen stihl podívat na Vojtu, který jen pokrčil rameny.
Dusot těžkých kanad.
Nikdy bych nevěřil, jakou sílu má rozběhnutý vlčák. Skočil na mě a povalil mě na záda. Vůbec jsem se nestačil vzpamatovat. Asi tomu pomohl i těžký batoh, který mě převážil. Pes mi stál na břiše, zuřivě štěkal a jeho sliny mi kapaly na košili. Byl jsem docela rád, že má košík.
Vzduch zaplavila vůně piva z rozbitých lahví a já cítil, jak mi vlhne košile.
To už k nám ale dobíhali vojáci se samopaly.
„Co blbneš, vole?“ podíval jsem se na asi tak stejně starého záklaďáka, který stál nade mnou se samopalem přes rameno a odtahoval psa.
„Drž hubu, svině!“ křikl na mě starší důstojník a kopl mě kanadou do žeber.
Dva na mě klekli a snažili se mi servat z ramen batoh. Jak jsem byl udělaný a zvyklý zápasit, jednomu jsem srazil z hlavy lodičku. Nechtěl jsem se dát.

„Ty se budeš ještě bránit, hajzle!“ začal do mě důstojník kopat a vzal mě pažbou samopalu přes obličej. Druhou jsem dostal odrazem od asfaltu, a všechno kolem zčernalo.
Matně jsem vnímal kaleidoskop rozmazaných obrazů.
Dva mě vlečou ke gazíku.
Nohy mi dřou o ostré kamínky.
V puse cítím železnou pachuť krve.
Vojta má zkroucenou ruku za zády a ládují ho do jiného auta.
Někdo na mě volá – nevnímám ho.
Psi štěkají – křik.
Házejí mě dozadu pod plachtu gazíku.
Kolem to smrdí naftou.
Jindrovi tečou po tvářích slzy. Obličej má od bahna.
Gazík startuje a kodrcavě se rozjíždí.
Naše usárny a kytara zůstávají ležet na cestě.
Ostré slunce mi svítí do očí skrz plachtu korby.
Zavírám oči a všechno mizí.
***
„Tak vstáváme, mladej!“
Někdo se mnou dost nešetrně zacloumal. Pomalu jsem otevřel jedno oko a otřásl se zimou z pivem promočené košile. Hlava mi třeštila.
Seděl jsem na dřevěné židli uprostřed místnosti se stěnami zažloutlými od kouře. Rohy byly skoro černé a do výšky metru byly zdi natřené hnusně zelenou omyvatelnou barvou. Stůl, telefon, psací stroj, tuny papírů, plné popelníky a skříně napěchované šanony. Z rámečku na stěně se na mě mračil Svoboda.
Že jsem na fízlárně jsem poznal i bez benga trůnícího za stolem.
„Jméno!“ položil cigaretu do popelníku a poposedl si ke stroji, kam založil štos růžových papírů s kopíráky.
„Pavlovský,“ rozlepil jsem okorale rty.
„Celý jméno, hajzle!“ šťouchl do mě loktem voják, který stál celou dobu za mnou, a přešel do mého zorného pole.
„Míla,“ procedil jsem mezi zuby.
Nebylo to poprvé, co nás esenbáci buzerovali na trampu. Kamarádovi jednou ostříhali přímo na ulici dlouhý vlasy – jen tak pro zábavu, a bráchovi na nádraží ukradli skautskou lilii z košile. Občas jsme s klukama dostali i na držku, ale řekl bych, že to bylo obecné riziko trampů, nějak to za socíku prostě patřilo k věci.
„Bohumil Pavlovský…“ prohlížel si fízl za stolem moji občanku.
„Tak povídej, jak to bylo…“ sedl si voják na stůl a založil si ruce na prsou. Poznal jsem v něm důstojníka, který mě vzal pažbou.
Když jsem byl menší a jezdívali jsme na tramp se strejdou, tak se šlo normálně s kufrem v civilním oblečení a do trampského jsme se převlíkali až na nádraží na Šumavě. Kufry jsme měli přes víkend v úschovně. V neděli zase zpátky do tesilek a s kufrem domů jako správní normalizovaní slušňáci. Tohle bylo ale jiné než obvykle – vůbec jsem netušil, čím jsme je tak nasrali.
„No, Bohouši…“
Zabejčeně jsem se díval do země – nesnáším, když mi někdo říká Bohouši.
Dostal jsem ránu do ramene a pouta se mi za zády ještě víc zařízla do kůže. Mým jediným štěstím bylo, že mám docela snížený práh bolesti. Jedna z mála dobrých věcí, kterou jsem dostal od pánaboha do vínku.
„Kurva! Tak řekni soudruhu kapitánovi, co jste to tam zpívali!“ zakřičel lampas.
Opravdu jsem usilovně vzpomínal, co je mohlo tak popudit – ne kvůli nim, ale kvůli své vlastní zvědavosti. Že by opravdu Beatles? Byli to sice hovada, ale tohle se mi nezdálo.
„Čím dřív nám to řekneš, tím dřív to tu ukončíme,“ podíval se na mě skoro otcovsky policajt. Hodný bengo a zlá guma – no sakra. Trochu jsem se neudržel a odfrkl si, jak mi to přišlo vtipný…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace