Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Fejeton(ky) Jiřího Macků

Fejeton(ky) Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Týden v kultuře

Týden v kultuře

Nejen knížky, i ´živá´ kultura nás zajímá. Aneb Pavel Přeučil každé pondělí

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

S poutníkem za Bílou paní

S poutníkem za Bílou paní

Strašidla pro víkendy i všední den. Kde? No přeci na hradech a zámcích

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jaké to je být adoptovaným dítětem a teenagerem bez biologických rodičů?

10.02.2020
Jaké to je být adoptovaným dítětem a teenagerem bez biologických rodičů?

Autor: repro/youtube.com

Popisek: Tereza Kratochvílová

Kdo nezažil, sotva si to umí představit. Navíc když život přináší nečekaná úskalí a leckdy i zlomyslné rány, které si mohli jiní ušetřit. Jen kdyby nechtěli za každou cenu zranit. Příběh Holka ze sekáče vydalo nakladatelství cPress.

Nejsem žádná holka, která prodává oblečení v second handu. Jsem holka, kterou vlastní mamka nechala napospas v porodnici. Rozhodla jsem se vyprávět svůj příběh o tom, jaký to je být adoptovaným dítětem, teenagerem bez biologických rodičů a dospělým, co se s tím vším musí nějak vyrovnat.

Holka ze sekáče 

Píšu o hledání vlastní identity a kořenů. O tom, že věci nejsou černobílý. Odkrývám prekérní situace, s nimiž se adoptovaní během života setkávají. Jsem sice holka z druhý ruky, ale taky originál a strůjce vlastního života.

Autor: Tereza Kratochvílová
Žánr:
příběhy dětí, čtení pro ženy
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

O volný hodině jsem si šla se svojí partou sednout někam na sídliště na lavičku. Najednou začali balit jointy a mně bylo jasný, co se bude dít. „Dáš si taky?“ zeptali se mě a já jsem věděla, že to není úplně dobrej nápad. Bála jsem se, že mi bude o hodině blbě nebo že to na mně poznaj a budu mít průser. Nechtěla jsem ale trhat partu a cítila bych se trapně, kdybych si jako jediná nedala. „Jo, jasně, dám,“ řekla jsem a od toho momentu jsem v tom lítala s nima. Zjistila jsem, že na naší škole se dá tráva hrozně jednoduše sehnat. Stačilo vědět, kdo ji prodává. Já jsem za dealerem nikdy nešla, vždycky jsem poprosila někoho ze spolužáků, kolik bych chtěla, dala jsem mu peníze a do pěti minut jsem měla trávu u sebe. Začalo hodně veselý a bezstarostný období. Zjistila jsem, že mi tráva pomáhá při úzkostných stavech a ve stresu, že nemusím nic řešit. Chtěla jsem si ten prvák a celou střední hrozně užít a tohle bylo super řešení. Zahulit si a neřešit. Zhulili jsme se s partou před hodinou, nakoupili si v kantýně jídlo a pak jsme třeba měli hodinu kresby, kdy jsme si všichni dali sluchátka do uší a malovali jsme. Byla to taková pohoda! Vždycky mě to na chvíli odreagovalo od všech povinností, od všeho, co musím do školy nafotit, od testů, co mě čekají, bylo to prostě super. V tý době jsem zjistila, že i moje nejlepší kamarádka, která se mnou chodila do třídy celejch devět let, hulí taky. Obě jsme byly nadšený, najednou jsme měly další společnou věc, kterou jsme spolu mohly dělat. Chodily jsme na party nebo ven s kamarádama a cítily jsme se strašně hustě. Měly jsme svůj svět, svoji realitu, a lidi, co nehulili, nám přišli strašně nudný. Vídaly jsme se vždycky po škole, zahulily si spolu malýho jointa a každá šla domů. Časem se z toho stala rutina a vlastně docela nuda. Už to nebylo jako na začátku, kdy jste pořád vysmátý, všechno je sluníčkový a děsně vtipný. Už jsem hulila i sama, pak jsem se najedla a šla spát. Když jsem byla s někým, bylo to ještě v pohodě, ale jakmile jsem byla sama, propadala jsem nesmyslným depkám a tráva mě celkem uměla odreagovat. Na školním plenéru jsem zjistila, že hodně lidí i pije alkohol. Nikdy mi to moc nechutnalo a vždycky mi po tom bylo strašně blbě. Pořád jsem ale víc tíhla k trávě, protože mi po ní nebylo tak špatně jako po chlastu. Hlavně jsem si začala všímat, že pokud jsem opilá, nemám nad sebou moc kontrolu a všichni moji strašáci lezou ven. Každej den jsme chodili na různý túry a my s partou vždy až poslední, za učitelema, abychom si mohli zahulit. Nechápu, že si toho nikdo nevšiml a nijak tomu nezabránil. Možná o tom věděli, ale bylo pro ně nejjednodušší to neřešit, protože takových lidí, jako jsme byli my, byla na škole fakt spousta. Jeden večer jsme vlezli škvírou do horolezecký stěny a ubalili si klasicky brko. Zhulili jsme se a mně se najednou udělalo strašně zle. Nemohla jsem chodit, motala se mi hlava. Začali jsme řešit, co se mnou. Bylo jasný, že potřebuju odnést zpátky do penzionu, ale jak, aby si nás nikdo nevšiml? Nějak se nám to úspěšně podařilo, holky mě uložily do postele, daly mi mokrej hadr na hlavu a modlily se, aby nás nepřišel někdo z učitelů zkontrolovat. Druhej den bylo všechno zase, jak má bejt. Jo, v tyhle chvíle jsem byla šťastná, že nechlastám.
Kluci přišli jeden den do školy s obrovskou novinkou. Prý je na trhu legální droga a jmenuje se Euphoria 2010. Kluci ji sehnali v grow shopu, je to směs bylin, může se kouřit jako marihuana – a navíc legálně! Měla jsem z drog vždycky obrovskej respekt, bála jsem se to zkusit, ale vyprávění kluků bylo tak lákavý, že jsem byla hrozně zvědavá, jaký to může bejt. Popisovali to jako stav euforie, stav úplnýho štěstí… Sešli jsme se o půl osmé ráno kousek od školy a kluci už měli Euforii ubalenou. Neměla jsem z toho strach, ani že pak půjdu do školy, protože to má přece bejt pocit štěstí, ne? Vykouřili jsme to stejně jako trávu a vydali se na hodinu výtvarný přípravy. Už po pěti minutách chůze ke škole mi začalo bejt nějak divně. Byl to zvláštní pocit, jako by se mi všechno jenom zdálo, nedokázala jsem odlišit realitu od snu. Hodina výtvarný přípravy probíhala na počítačích, ke kterým jsme si po příchodu do učebny sedli. „Štěpáne, já jsem úplně v prdeli!“ řekla jsem spolužákovi a vyděšeně na něj koukala. „Prosim tě, pohoda, buď v klidu,“ odpověděl mi Štěpán s blaženým úsměvem na tváři. No to snad nemyslí vážně? Jak mám být v pohodě, když jsem úplně mimo, sedím ve škole, ale mám pocit, že spím? Co když to na mně učitelka pozná a budu mít průser? Začala jsem bejt vnitřně celkem hysterická. Takhle jsem si ten stav nepředstavovala, a navíc se ani zdaleka nepodobal tomu bejt zhulená. Učitelka začala hodinu tím, že ve třídě cítí trávu. Sakra. A jsme v prdeli. Myslela jsem, že se tam zhroutím. Nakonec to nijak neřešila a řekla nám, ať si sedneme do kroužku, že nám bude ukazovat nějaký knihy. Tak to byl můj konec. Sedět v kroužku a sledovat učitelku. Dívala jsem se do země a modlila se, ať už tahle hodina skončí. Bylo to nekonečný! „Terko, je vám něco?“ zeptala se mě a já jsem musela pohotově zareagovat, že jsem v pohodě, že ji poslouchám. Uf, zabralo to, ničeho si doufám nevšimla. Nebo jako většina učitelů možná raději dělala, že nic nevidí. Tenhle děsivej stav trval až do následující hodiny češtiny, kterou jsem jako vždycky skoro prospala. Podělila jsem se o tenhle zážitek s klukama, ale ti mě moc nechápali. Přišlo jim divný, jak se můžu cítit takhle, když oni jsou v pohodě. Nerozuměli jsme tomu, ale já byla hlavně ráda, že je to za mnou. Věděla jsem, že si už nikdy nedám něco, o čem dopředu nic nevím. To jsem ale ještě netušila, že mě tenhle stav bude provázet další dva tejdny. Den poté jsme si zase šli o volný hodině zahulit a pak nás čekala hodina fotografie. Měli jsme lavice do tvaru účka a já jsem seděla přímo naproti našemu třídnímu profesorovi. Najednou jsem začala vnímat, jak na mě ten stav leze znovu a jak si nejsem jistá realitou. Dívala jsem se na něj a viděla ho jako Ježíše. Všude kolem sebe měl bílou auru a já nebyla schopná pobírat, co říká. Nějak jsem to přetrpěla, ale pořád mě to dost děsilo. Jak to, že jsem se tak cítila i přesto, že jsem si už Euforii nedala?...

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace