Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Fejeton(ky) Jiřího Macků

Fejeton(ky) Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Týden v kultuře

Týden v kultuře

Nejen knížky, i ´živá´ kultura nás zajímá. Aneb Pavel Přeučil každé pondělí

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

S poutníkem za Bílou paní

S poutníkem za Bílou paní

Strašidla pro víkendy i všední den. Kde? No přeci na hradech a zámcích

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Konec války měl přinést svobodu. Místo cesty domů ale následoval gulag

09.02.2020
Konec války měl přinést svobodu. Místo cesty domů ale následoval gulag

Autor: repro/Facebook

Popisek: Heather Morris

Silný příběh Tatér z Osvětimi se vrací, nyní z pohledu nejvýraznější vedlejší postavy. Krása jí zachránila život, aby ji poté odsoudila. Pokračování románu Tatér z Osvětimi: Cilčina cesta vydalo nakladatelství cPress.

Cilce je pouhých šestnáct let, když ji v roce 1942 odvezou do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Její krása přitahuje nechtěnou pozornost velitelů. O tři roky později ji však místo vytoužené svobody čeká pobyt v gulagu ve Vorkutě. Cilka zde udělá dojem na místní lékařku a začne se starat o nemocné v táboře. Každý den čelí lidskému neštěstí a smrti. Nakonec však navzdory všem prožitým hrůzám zjistí, že má stále v srdci místo pro lásku.

Cilčina cesta

Krása jí zachránila život – a odsoudila ji.
V roce 1942, když bylo Cilce pouhých šestnáct let, odvedli ji do koncentračního tábora Osvětim -Březinka. Velitel Březinky Schwarzhuber si všiml jejích krásných, dlouhých vlasů a násilně ji oddělil od ostatních vězenkyň. Cilka rychle pochopila, že moc – dokonce i neochotně svěřená – znamená přežití.
Za to, že spala s nepřítelem, byla po osvobození obviněna z kolaborace a poslána na Sibiř. Měla však na vybranou? Kde jsou morální hranice pro Cilku, která přišla do Osvětimi jako dítě?
Ve vězeňském táboře na Sibiři musela Cilka čelit novým a děsivě povědomým hrozbám včetně nechtěné pozornosti dozorců. Potom však zapůsobila na lékařku, a ta ji vzala pod ochranu. Cilka se začala starat o nemocné, usilovně o ně pečovala i v brutálních podmínkách.
Cilka se denně potýkala se smrtí, čelila hrůzám, a přitom v sobě nacházela nekonečné zdroje sil. A když ošetřovala vězně Alexandra, zjistila, že i navzdory všemu, co prožila, v sobě dokáže najít i lásku.
Cilka byla ten nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy znal.
Lale Sokolov, Tatér z Osvětimi

Autor: Heather Morris
Žánr:
román
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Osvětim - Březinka, léto 1943
„Co ti řekl? Chceme slyšet každé slovo. A díval se na tebe, když s tebou mluvil? Mluv, Gito, musíme to vědět.“
Cilka seděla s kamarádkami Gitou a Danou na trávě u bloku 29. Magda odpočívala uvnitř. Bylo nedělní odpoledne, léto, vítr nefoukal, nepřinášel dým valící se z nedalekého krematoria. Cilka jako velitelka bloku měla určitou volnost pohybu, Lale byl však jediný mužský vězeň, který byl kdy viděn v ženském táboře. A právě toho dne ráno se objevil. Dívky už věděly, co mají dělat, aby jejich přátelé příliš neriskovali. Vytvořily kolem nich kruh, přitom jim ale nechaly dostatek soukromí k šeptanému rozhovoru. Cilka napínala uši a pár útržků zachytila. Teď ale chtěla vědět vše.
„Ptal se mě na mou rodinu,“ odpověděla Gita.
„A cos mu řekla?“ zeptala se Cilka.
„Nechtěla jsem o tom mluvit. Asi to pochopil. Tak mi vyprávěl o své rodině.“
„A co? Má bratry, sestry?“ zeptala se Dana.
„Má staršího bratra, Maxe.“
„To jméno se mi líbí. Max,“ řekla Cilka sladkým holčičím hlasem.
„Promiň, Cilko, ale Max je ženatý a má dva malé kluky.“
„Ale to je jedno. A co ještě říkal?“
„Má sestru. Jmenuje se Goldie a je švadlena. Řekla bych, že mámu a sestru má opravdu rád. A to je dobře, ne?“
„To je moc dobře, Gito. Určitě bys chtěla milovat toho, kdo se chová hezky i k jiným ženám ve svém životě,“ řekla Dana na svůj věk velmi dospěle.
„Tady snad někdo říkal, že někoho miluje?“ odsekla jí Gita.
„Gita miluje Lalea,“ zazpívala Cilka kamarádkám a dovolila slunci a jejich přátelství, aby alespoň na chvíli zahnalo hrůzy, jež je obklopovaly.
„Nechte toho, obě,“ řekla Gita, ale usmívala se.
Přemýšlením o naději se tři mladé ženy unavily. Ulehly do trávy, zavřely oči a nechaly slunce, aby je přeneslo někam jinam.
* * *
To odpoledne si Cilka oblékla kabát. Chystala se opustit teplo nemocnice a čelit mrazu venku. Vtom zahlédla Jelenu.
„Jeleno Georgijevno, potřebuji s vámi mluvit.“
„Cilko! Všude tě hledám. Taky ti chci něco říct.“
Než stačila Cilka něco odpovědět, Jelena pokračovala. „Mé kolegy jsi ohromila. Ptali se, jestli máš nějaké zdravotnické zkušenosti.“
„Ne, to přece víte… Jako sestra jsem nikdy nepracovala.“
„To jsem jim řekla. Povídali jsme si o tobě a napadlo nás, jestli by ses nechtěla na sestru vyškolit.“
Seběhlo se to příliš rychle.
„Já… A jak bych to mohla udělat? Jsem tu zavřená.“
„Nejlíp se na sestru vyučíš tím, že budeš dělat tuto práci. Já tě budu učit. Ostatní sestry ti určitě pomohou a budou vděčné za pomoc. Co ty na to?“
„Já nevím, Jeleno Georgijevno. Nejsem si jistá, jestli sem patřím.“
Jelena položila ruku na Cilčino rameno. Ta se pokusila před tak důvěrným dotekem neuhnout. „Vím, že tě moc dobře neznám, ale tohle ti jde a tvou pomoc rádi přijmeme. Co si o tom myslíš?“
Jelena se srdečně usmívala. Cilka ztěžka polkla, bylo jí hrozně. Cítila zdrcující vinu. Myslela na své spolubydlící z baráku. Když se tam vracejí, postávají u kamen, odmotávají si mokré onuce ze zmrzlých nohou, sténají. Myslela ale také na Olžinu tvář, když jí podávala pravý čaj, právě uvařený na kamnech. Bylo to strašné rozhodování a Cilka nechápala, proč právě ona – a znovu – byla ta vyvolená.
„Můžu se, Jeleno Georgijevno, zeptat, proč jste tu vy?“
„Myslíš, proč mě poslali sem, do Vorkuty?“
Cilka pomalu přikývla.
„Možná tomu nebudeš věřit, Cilko, ale jsem tu dobrovolně.“ Ztišila hlas. „Moje rodina vždycky věřila v… ve vyšší dobro.“ Pohlédla k obloze. Mluvit o náboženství bylo zakázáno, Cilka ale pochopila, co tím myslí. „Mí rodiče zasvětili život pomoci jiným. Můj otec při tom dokonce zemřel, hasil požár. Snažím se jim vzdát poctu tím, že pokračuju v jejich díle.“
„To je od vás moc hezké,“ řekla Cilka. Byla ohromena.
„Musím ale přiznat,“ pokračovala Jelena trochu zachmuřeně, „že jsem tak všeobecně věřila v myšlenku Sovětského svazu. Vlast tě volá a tak podobně. Ale tady je to hodně jiné.“
Cilka si všimla, že Jelena se otočila k lidem na postelích za sebou.
„Ale radši už budu mlčet,“ řekla a znovu se usmála.
„Děkuji, Jeleno Georgijevno, že jste mi to řekla. Doufám, že ženy z mého baráku si také najdou lepší práci. A brzy.“
„To chápu. Opravdu,“ řekla Jelena. „Na shledanou zítra.“
Jelena spustila ruku z Cilčina ramene a užuž se obracela k odchodu. Cilka se na ni však stále dívala.
„Potřebuješ ještě něco?“
„Josja. Mohla by za mě Josja dělat administrativu?“
Jelena se na chvilku zamyslela. „Ještě ne. Možná až tě budeme plně využívat jako sestru, pak Josju přijmeme. Ale dokáže se naučit…“
„Naučím ji to sama. Uvidíte.“ Je to riskantní, pomyslela si Cilka. Když Josja nezvládne úkoly a jazyk stejně rychle jako Cilka, bude potrestána? Trestem horším, než je návrat k práci venku?
„Uvidíme,“ řekla Jelena a odešla…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace