Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jen práce na nablýskané klinice? Nenechte se vysmát. Život veterináře je pořádně dobrodružný

08.02.2020
Jen práce na nablýskané klinice? Nenechte se vysmát. Život veterináře je pořádně dobrodružný

Autor: repro/Facebook

Popisek: Duncan MacVean

Zatímco polovina pacientů se před váni snaží v panice prchnout, druhá je odhodlaná nedat jediný chlup lacino a ideálně vás co nejdřív sežrat. O každodenním životě veterinárního lékaře, lásce a poutu mezi člověkem a zvířetem vypráví čtivá knížka Moji pacienti mají čtyři nohy aneb Zápisky zvěrolékaře, kterou vydalo nakladatelství cPress.

Pokud patříte k milovníkům zvířat, je tohle povídkové čtení právě pro vás. Zaručeně pobaví i pohladí po duši. Pracovat jako zvěrolékař totiž neznamená jen přijímat pacienty – chlupaté, opeřené či šupinaté – na veterinární klinice. Kalifornský veterinář Duncan MacVean vyráží za zvířaty a jejich páníčky k nim domů. Příhody, o kterých píše, se za jeho pětadvacetiletou praxi opravdu staly. Začtěte se do knihy o láskyplném poutu mezi člověkem a zvířetem.

Moji pacienti mají čtyři nohy

Autor: Duncan MacVean
Žánr:
povídky
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Za závěsem ve dveřích do kuchyně zarachotilo nádobí. Položil jsem si tašku na židli u jídelního stolu a tázavě ukázal ke kuchyni. „John asi dělá něco k jídlu, ne?“
„Ne, to jen Petunia hrabe mezi miskou na vodu a krmení, hledá něco k pití a mlsání. Jsou ale prázdné, přece jste mi řekl, abych jí dnes ráno nic nedával. Jdu pro ni.“ A roztáhl závěsy v obloukovém vchodu do kuchyně.
Vytáhl jsem z tašky své nejmenší kleště na paznehty, prášek na zastavení krvácení, stříkačku s jehlou, lahvičky se sedativem a antisedativem a všechno jsem rozložil na podlaze, na dobře osvětleném místě u okna.
Petunia se vynořila z kuchyně a neochotně se nechala Timem postrkovat. Trošičku kvikla. Napadlo mě, že je to projev zklamání z prázdných misek. Kšíry už neměla. Zamířila k mé tašce a předníma nohama se vyhoupla na židli. Tašku očichala a šťouchla do ní rypákem.
„Aha, Time, asi svým citlivým čumáčkem zjistila, že mám v tašce nějaké dobroty.“ Spustil jsem se na kolena a Petunii jsem objal. Přitom jsem zaznamenal sladkou vůni s trochou levandule. „Musím říct, že hezky voní. Levanduli mám rád.“
„Včera jsme ji koupali,“ řekl Tim a se smíchem dodal: „Jen kvůli vám!“
„Opravdu? Prasata se koupou spíš nerada.“
„Petunia se na to dokonce těší. Prostě ji odvedeme do sprchy a vymydlíme ji dětským šamponem. Přidáváme do něj pár kapek levandulového oleje.“
„Tak to je pro mě novinka.“
Stále vkleče jsem Petunii nadzvedl, abych získal představu o její váze. Uf, uf, jsi dost těžká. Takových dvacet, dvaadvacet kilo. Miniprasátka jsou sice malá, ale také robustní a obvykle váží víc než srovnatelně vysoký pes. Zvedl jsem jí pysk a zjistil, že kly nemá delší než ostatní zuby. Zkracovat je nemusím. Ani jsem to nečekal, protože jí nebyly ani dva roky a kly jí porostou ještě celý rok. Navíc samicím není třeba zkracovat kly tak často jako samcům.
Trochu jsem se zaklonil, přitiskl si ji k hrudi a podrbal na břiše. Nezdálo se, že by jí to vadilo, nebránila se, dotek na břiše jí byl asi příjemný. Přitom jsem si prohlédl kopýtka. „No, Time, moc toho stříhat nemusím. Asi proto, že ji každý den vodíte po betonu.“ Pak jsem vzal do ruky přední nohu. Okamžitě zakvičela a snažila se vycuknout. Pustil jsem ji. Pár kroků odběhla a otočila ke mně hlavu. Mračila se, víčka a čelo měla zvrásněné.
„Nemá ráda, když se jí sahá na nohy. Můžu s ní dělat skoro všechno, ale nohou se nesmím ani dotknout.“
S povzdechem jsem odpověděl: „Chápu. To u prasat bývá časté, pokud si na to nezvykala už od raného věku. Dám jí injekci s lehkou sedací, abychom mohli ostříhat kopýtka.“
„To nebude nutné, pane doktore, Určitě se nebude bránit.“
„A jak je to možné?“
Natáhl se ke gramofonu, zvedl přenosku a opatrně ji položil na vinylovou desku. Pokoj zaplavila melodická symfonická hudba.
Mrkl na mě a zhluboka se nadechl. Timův úzký hrudník se roztáhl jako měch harmoniky. A vzápětí se z jeho úst začaly nést ušlechtilé, syté tóny svěží árie z Verdiho pera. Jeho hlas zcela zaplnil prostor. Žasl jsem, jak dokáže hlas modulovat, od dráždivé měkkosti po mohutnou explozi, která se vzápětí zklidnila do klidného, konejšivého výrazu, jenž se nese nad jezerem s hladinou jako zrcadlo.
A pak jsem uslyšel žuchnutí. Petunia se svalila na bok, skoro na záda, a nohy natáhla před sebe. Víčka se jí zachvěla a zavřela oči. Byla naprosto mimo.
Dostala se do hypnotického stavu. Timův zpěv! Okamžitě usnula, jako když miminko naslouchá ukolébavce na dobrou noc.
Žádný problém.
Ostříhat kopýtka bylo snadné. Na jednom jsem se dostal skoro k živému masu a ani se nehnula. A stejně snadno jsem ji i prohlédl a naočkoval.
Po dokončení práce jsem vstal. „Hotovo. Pedikúru jsem praseti ještě nikdy nedělal tak snadno.“
Tim uzavřel árii dlouhým basovým tónem. Ani ne minutu poté se Petunia zavrtěla. Řasy se jí zachvěly. Převalila se a vstala. Několikrát se oklepala jako pes, když vyleze z vody. A když se definitivně probrala, znovu mi začala hbitě očichávat tašku, jako by se nechumelilo.
Ale co, nic tím nezkazím. Otevřel jsem zip a dal jí jeden vitaminový pamlsek pro psy. Rozdrtila jej v zubech, několikrát rozvážně polkla a ukázala rypáčkem na tašku. Možná chtěla jako Dickensův Oliver Twist říct: „Ještě, pane.“…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace