RECENZE Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší ani po více než čtyřiceti letech neztrácí na síle
05.02.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Josef Škvorecký
Josefa Škvoreckého, věříme, nemusíme blíže představovat. Za tohoto velikána české literatury totiž hovoří především jeho knihy: zlidovělá Prima sezóna, prastarý Tankový prapor nebo raní Zbabělci. Kromě těchto titulů se ovšem Škvorecký vydal do pole výsostných spisovatelů velikosti Faulknera nebo Hemingwaye, a to právě svým několikadílným cyklem Příběh inženýra lidských duší, prvně vydaným v Kanadě v roce 1977.
Náchodský rodák Josef Škvorecký, po němž byla snad jako po jediném spisovateli pojmenována vysoká škola na našem území, je tučným písmem vyryt nejen do té krásné literatury, ale rovněž do naší historie. Způsobila to jak jeho činnost a podpora disentu poté, co se usídlil v Torontu, ale především jeho svědectví. Neopakovatelné a nepřenositelné. Za všechny tituly připomeňme ještě Mirákl, který sloužil jako děsivé memento umučení pátera Toufara.
I ten, obdobně jako Příběh inženýra lidských duší, vydává LEDA.
Svou poslední fiktivně autobiografickou knihu nabízí Škvorecký jako zábavný „entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti“. Psal ji s humorným nadhledem a sebeironií v exilovém bezčasí a jako by v kaleidoskopu absurdních minipříběhů z mládí v protektorátu a z živoření za stalinismu – jež se prolínají s komickými debatami při krajanských setkáních v Kanadě a se Škvoreckého profesorským zápolením s „dětmi z prérie, jež „rozumí čtení, ale ne literatuře“ – nalézal zvláštní význam a smysl.
Utečenci – oběti režimu, vlastenci a emigranti za lepším i kariéristé a ustrašení návštěvníci a donašeči z Husákova přivolávají autorovi nostalgické vzpomínky na dávné lásky a patálie. Absurditu vyprávěných osudů podtrhují dialogy ve východočeském nářečí a v krajanské Czenglish. Přes všechnu komediálnost prosvítá z románu smutek nad osudem zbabělců chycených do pasti totalitního režimu i nad naprostým nepochopením české zkušenosti pod kanadským nebem, kde už zlověstně raší první výhonky politické korektnosti.
Kniha s majestátným rozsahem sedmi stovek stran má kromě čirého srovnání demokratické Kanady a děsivého bolševika u nás ještě jeden aspekt. Jazykový. Tomu se ostatně věnuje téměř každý badatel i čtenář. Škvorecký si pohrál s češtinou, nářečím, angličtinou, slovenštinou, ruštinou. Spletitost podobná Babylonu se misí také v postavách a vztazích, takže pokud byste touto knihou Škvoreckého začínali studovat, narazíte. Nevyznáte se, snad s výjimkou legendárního Dannyho.
„Repetice s variacemi, krásný pohřeb časem. Linie rodu, ne aristokratického, natažena mezi dvěma mutacemi. Asi nevyhrála. Není vítězství. I Bůh je průserář, poražený hloupým vynálezem svobody," tvrdí jedna z postav. Podobných sentencí, které si mnozí středoškoláci vypisovali, je v textu mnoho.
Abychom zdůraznili hodnotu, tak slavným se ten román stal téměř přes noc, v Kanadě si odnesl několik cen a scénář měl na filmové plátno přenést oscarový Jiří Menzel. K tomu sice nedošlo, ale už jen zájem o látku naznačuje kvalitu autorova rukopisu.
Příběh inženýra lidských duší patří bezesporu mezi těch pár nejdůležitějších románů Československa.
Vložil: Zdeněk Svoboda