RECENZE Když vám ta s kosou oznámí, že máte pár minut života... Thees Uhlmann, Sofie, Smrťák a já
03.02.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Thees Uhlmann
Ta knížka se četla báječně a skoro až jedním dechem. Je to osvěžující debut německého hudebníka, sem tam píšícího kritika, a především citlivě pozorujícího chlapa. Nemá naprosto žádné ambice, snad s výjimkou vnitřního pnutí vypsat se. Je v ní vše, co byste nečekali a dočkáte se všeho, co byste nechtěli. Vítejte na rybníce, kde led taje rychlostí hořící sirky.
Thees Uhlmann (*1974) se svým beletristickým debutem jistě zařadí do mnohých kolonek. Možná ho budou přirovnávat k Proustovi, možná k Joyceho Odysseovi, většina fajnšmekrů si smlsne na Bergmanově Sedmé pečeti no, a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. A tam někde by čekal Václav Lohniský. Jistě, praví literární kritici by si připravili i další komparatistické obrazy a obraty, jenomže v případě ryzího hudebníka z německého Hemmooru to není potřeba. Jeho knížka ´Sofie, Smrťák a já´ (Sophia, der Tod und ich, v anglické verzi pak Sophia, Death and I, 2015) je především výsledkem vnitřního procesu, ale zejména srandou. Ačkoli to pointa nenapovídá, věřte nám, že se dobře pobavíte a že si u ní odpočinete.
U dveří vypravěče jednoho dne kdosi zazvoní. Když otevře, uvidí podivného muže, který je mu podezřele podobný, a navíc tvrdí, že je Smrt, že ho musí odvést a že mu zbývají poslední tři minuty života. V bytě se mezi nimi rozvine absurdně vtipná diskuse, kterou přeruší další zvonění. Za dveřmi stojí hrdinova bývalá přítelkyně Sofie, se kterou měl jet na návštěvu své matky a také svého sedmiletého syna, kterému sice posílá každý den pohlednici, ale už roky se s ním neviděl. Smrťák uzná, že člověk by neměl odejít ze světa bez rozloučení, a všichni tři se vydají na výlet plný neuvěřitelných náhod a situací způsobených neobratností, s níž se Smrťák pohybuje ve světě živých. Během cesty řeší samé důležité otázky jako třeba: Musí Smrťák čurat? A pokud ano, jak to dělá?
Výše uvedená anotace splňuje základní hodnoty a vysvětluje stěžejní část díla: absurditu. Ta sice není vyvedená do mistrných výšin Ionesca, Becketta, Adamova nebo Jarryho, ale její přesah bude obdobný. Už krátce po vydání v roce 2015 následovaly překlady, transkripce do divadelní podoby, tedy se zdůrazněním mimiky, gest a pohybové stránky věci, a podle všeho se chystá také film. Není divu. Thees Uhlmann totiž dokázal skloubit opravdu dva neslučitelné světy. V jednu chvíli sice putujete se smrtkou po hospodách anebo rajzujete s matkou, jíž roky slibujete procházku, a to vše jen proto, abyste ten moment oddálili (a cosi srovnali se svým svědomím), akorát se vám to beztak nepodaří.
Pomáhá tomu nejen překlad Kateřiny Prešlové, ale především uzavření onoho životního cyklu. Autor se mohl inspirovat vším. Fanoušky, texty, hudebními vzory, sytými kytarovými rify, obrazy, komiksy. Nehraje to roli. Německý spisovatel, pokud to tak můžeme říct, na začátku svého textu věděl jenom dvě věci: že pro někoho přijde smrt a že ten někdo byl nevděčný (klidně on sám), a potom fakt, že ten okamžik úmrtí je nevyhnutelný. Prostředek titulu pak vyplnil tím, co považoval za naprosto nedůležité. Blbosti: vyrovnat se s mámou, vzpomenout na známé, děti, vypít pivo, přidat kapku vzpomínek, melancholie, výčitek a katarze. A potom přijde rána do hlavy a pád do ztracena. Takže happy end se nekonal, protože to tak nefunguje ani v životě.
Časopis Rolling Stone ve svém krátkém hodnocení poznamenal následující větu: „Uhlmannův mimořádně šarmantní literární debut stojí na velice vtipných dialozích. Takový rozhovor se Smrtí jste ještě nikdy nečetli.“ Neměl pravdu. Podobných dialogů jsme mohli číst mnoho, jelikož ničím nevybočují. To, co z Uhlmannovy knihy dělá menší literární zázrak, je ta lehkomyslnost a dopad na dlažbu. Právě kontrast, jímž vás autor vede, a my jsme to tady několikrát zmínili, dopadne blbě. Takže s posledním tónem (G) Highway to Hell hlavní postava umírá, kniha končí a vy se ještě chvíli budete probírat z pocitu, že se to vlastně nikdy nestalo.
Super dílo, 80 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda