Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Když vám ta s kosou oznámí, že máte pár minut života... Thees Uhlmann, Sofie, Smrťák a já

03.02.2020
RECENZE Když vám ta s kosou oznámí, že máte pár minut života... Thees Uhlmann, Sofie, Smrťák a já

Foto: Youtube / repro

Popisek: Thees Uhlmann

Ta knížka se četla báječně a skoro až jedním dechem. Je to osvěžující debut německého hudebníka, sem tam píšícího kritika, a především citlivě pozorujícího chlapa. Nemá naprosto žádné ambice, snad s výjimkou vnitřního pnutí vypsat se. Je v ní vše, co byste nečekali a dočkáte se všeho, co byste nechtěli. Vítejte na rybníce, kde led taje rychlostí hořící sirky.

Thees Uhlmann (*1974) se svým beletristickým debutem jistě zařadí do mnohých kolonek. Možná ho budou přirovnávat k Proustovi, možná k Joyceho Odysseovi, většina fajnšmekrů si smlsne na Bergmanově Sedmé pečeti no, a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. A tam někde by čekal Václav Lohniský. Jistě, praví literární kritici by si připravili i další komparatistické obrazy a obraty, jenomže v případě ryzího hudebníka z německého Hemmooru to není potřeba. Jeho knížka ´Sofie, Smrťák a já´ (Sophia, der Tod und ich, v anglické verzi pak Sophia, Death and I, 2015) je především výsledkem vnitřního procesu, ale zejména srandou. Ačkoli to pointa nenapovídá, věřte nám, že se dobře pobavíte a že si u ní odpočinete.

U dveří vypravěče jednoho dne kdosi zazvoní. Když otevře, uvidí podivného muže, který je mu podezřele podobný, a navíc tvrdí, že je Smrt, že ho musí odvést a že mu zbývají poslední tři minuty života. V bytě se mezi nimi rozvine absurdně vtipná diskuse, kterou přeruší další zvonění. Za dveřmi stojí hrdinova bývalá přítelkyně Sofie, se kterou měl jet na návštěvu své matky a také svého sedmiletého syna, kterému sice posílá každý den pohlednici, ale už roky se s ním neviděl. Smrťák uzná, že člověk by neměl odejít ze světa bez rozloučení, a všichni tři se vydají na výlet plný neuvěřitelných náhod a situací způsobených neobratností, s níž se Smrťák pohybuje ve světě živých. Během cesty řeší samé důležité otázky jako třeba: Musí Smrťák čurat? A pokud ano, jak to dělá?

Výše uvedená anotace splňuje základní hodnoty a vysvětluje stěžejní část díla: absurditu. Ta sice není vyvedená do mistrných výšin Ionesca, Becketta, Adamova nebo Jarryho, ale její přesah bude obdobný. Už krátce po vydání v roce 2015 následovaly překlady, transkripce do divadelní podoby, tedy se zdůrazněním mimiky, gest a pohybové stránky věci, a podle všeho se chystá také film. Není divu. Thees Uhlmann totiž dokázal skloubit opravdu dva neslučitelné světy. V jednu chvíli sice putujete se smrtkou po hospodách anebo rajzujete s matkou, jíž roky slibujete procházku, a to vše jen proto, abyste ten moment oddálili (a cosi srovnali se svým svědomím), akorát se vám to beztak nepodaří.

Pomáhá tomu nejen překlad Kateřiny Prešlové, ale především uzavření onoho životního cyklu. Autor se mohl inspirovat vším. Fanoušky, texty, hudebními vzory, sytými kytarovými rify, obrazy, komiksy. Nehraje to roli. Německý spisovatel, pokud to tak můžeme říct, na začátku svého textu věděl jenom dvě věci: že pro někoho přijde smrt a že ten někdo byl nevděčný (klidně on sám), a potom fakt, že ten okamžik úmrtí je nevyhnutelný. Prostředek titulu pak vyplnil tím, co považoval za naprosto nedůležité. Blbosti: vyrovnat se s mámou, vzpomenout na známé, děti, vypít pivo, přidat kapku vzpomínek, melancholie, výčitek a katarze. A potom přijde rána do hlavy a pád do ztracena. Takže happy end se nekonal, protože to tak nefunguje ani v životě.

Časopis Rolling Stone ve svém krátkém hodnocení poznamenal následující větu: „Uhlmannův mimořádně šarmantní literární debut stojí na velice vtipných dialozích. Takový rozhovor se Smrtí jste ještě nikdy nečetli.“ Neměl pravdu. Podobných dialogů jsme mohli číst mnoho, jelikož ničím nevybočují. To, co z Uhlmannovy knihy dělá menší literární zázrak, je ta lehkomyslnost a dopad na dlažbu. Právě kontrast, jímž vás autor vede, a my jsme to tady několikrát zmínili, dopadne blbě. Takže s posledním tónem (G) Highway to Hell hlavní postava umírá, kniha končí a vy se ještě chvíli budete probírat z pocitu, že se to vlastně nikdy nestalo.

Super dílo, 80 procent.

Vložil: Zdeněk Svoboda