Myš není jen obtížný škůdce. Tahle malá kamarádka vždycky ví všechno nejlíp a na všechno má odpověď
25.01.2020
Foto: repro/en.isabart.org
Popisek: Petr Chudožilov
Malá myška a spisovatel spolu prožili doslova neuvěřitelné věci. Jejich příběhy pobaví a současně i pohladí po duši malé i velké. Droboučká hrdinka má bohatou fantazii a se svým přítelem dokáže dokonale manipulovat. Jedinečnou Myší knížku Petra Chudožilova vydalo nakladatelství Albatros.
Petr Chudožilov, povídkář, fejetonista, esejista a autor pohádek, jehož dílo bylo oceněno Čestnou listinou IBBY a prestižní Evropskou cenou za nejlepší německou pohádku, se vrací i k těm nejmladším českým čtenářům s nesentimentálně poetickou knížkou, která vychází v překladu samotného autora po dvaceti letech od prvního vydání v německém jazyce.
Nenápadná myší kamarádka Charlotte dovádí pana spisovatele často doslova k zoufalství, prožili spolu doslova neuvěřitelné věci. Vždycky ví všechno nejlíp a na všechno má odpověď. Smysl pro fantaskno uplatnil Chudožilov nápaditým a hravým způsobem a zázračné dění vpadá do světa nepohádkové každodennosti.
Autor: Petr Chudožilov
Ilustrace: Zuzana Bočkayová Bruncková
Žánr: pohádka
Nakladatelství: Albatros
Ukázka z knihy:
Jak mě Charlotte chytila
Poslouchejte! Budu vám vyprávět o dobrodružstvích, která jsem prožil s Charlotte. Aha! Rozumím! Nevíte, kdo to je, tahleta Charlotte. Tak to je moje kamarádka. Nenápadná a ještě menší než trpaslík. Zato její schopnost přivolávat nebezpečné příhody je naopak přímo obrovská. Prožili jsme spolu neuvěřitelné věci. Někdy se mi zdálo, že se přátelím spíš s obrem!
Charlotte si mě chytila jednou takhle na podzim. Přijel jsem na návštěvu do školy v bavorském městečku jménem Hluboká myší dírka. Předčítal jsem žákům z mojí nové pohádkové knížky. Když jsem skončil, pozvali mě do sborovny na preclíky s kávou.
„Jistě je vám horko!“ řekl jeden učitel a položil můj kabát na lavici do kouta. Netušil jsem, jak je to nebezpečné!
Brzy jsem vyrazil zpátky domů, bydlím až ve Švýcarsku. Cestou mi připadalo, že slyším někoho mluvit z kapsy toho kabátu. U Bodamského jezera jsem se nalodil na pramici. Loď zahoukala a už jsme frčeli. Z dlouhé chvíle chtěl jsem se trošku projít po palubě. Strčím ruku do kapsy. Au! Něco mě kouslo do prstu. Nechtělo mě to pustit.
„Mám tě!“ kvičel kdosi v kapse, „co tady pohledáváš?“
Strašně jsem se polekal. „Já? Nic, vůbec nic!“
„Tak co sem strkáš ruku?“ zlobil se hlas v kapse.
„Vždyť tohle je přece můj kabát!“ vykřikl jsem.
Přistoupil ke mně kapitán lodi.
„Všechno v pořádku?“ otázal se.
Jeho hlas skřípal jako rezavý řetěz.
„Všechno OK,“ řekl jsem.
„Úplně všechno?“ vrčel kapitán, „připadalo mi, že vám někdo krade kabát!“
Radši jsem si zase sedl do auta. Vytáhl jsem ruku z kapsy. No tohle! Na dlani mi seděla myš. Maličká, pihovatá, trochu zrzavá myší holčička.
„Co? Ty mě budeš kousat?“ spustil jsem přísně.
„Neměl sis začínat!“ rozkřikla se myš.
Vůbec se mě nebála. Ani trošku! Koukala strašně drze.
„To teda není pravda!“ řekl jsem, „kdybych tě kousl, to bys teprve něco viděla!“
„Tak ty mě chceš kousnout…,“ řekla myška, „možná i sežrat.“
Neočekávaně se rozplakala. Slzy jí stříkaly z maličkých očí na metr daleko. „Jsi horší než kočka!“ vzlykala.
„Ale ne… No tak! Vždyť já nekoušu!“ konejšil jsem ji.
„Tak proč to říkáš?“ šeptala myš.
„Podívej,“ řekl jsem smířlivě, „chytil jsem tě přece v mém kabátě.“
„Já padnu!“ rozesmála se myš, „ty že jsi mě chytil? To já jsem tě přece chňapla za prst – ne ty mě!“
Taková nestydatost! Raději jsem se zeptal, jak se vlastně jmenuje.
„Charlotte!“, řekla, „ale přátelé mi říkají Charlie. Přátelé – cizím lidem to nedovolím, protože nemám ráda důvěrnosti.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Ty,“ řekla Charlotte, „vezmi mě s sebou. Musím zmizet z Hluboké myší dírky.“
„Tak?“ opáčil jsem.
„Prokousala jsem řediteli školy díru do kabátu,“ zašeptala spiklenecky.
„Zase kabát!“ řekl jsem tvrdě, „kabáty se prokousávat nemají. Cizí kabáty už vůbec ne!“
„My, myši,“ řekla Charlotte, „musíme pořád něco hryzat.“
„Opravdu?“
„Jinak by nám narostly strašně veliké zuby,“ řekla.
Roztaženými pracičkami ukázala, jak veliké zuby by jí narostly. Brrr! Hrozná představa!
„Tak co?“ naléhala Charlotte.
Do spolku s myší se mně tedy moc nechtělo. Co řeknu švýcarským celníkům, až pojedeme přes hranici? Ale když myška tolik žadonila, schoval jsem ji nakonec do prázdné ořechové skořápky, pár jsem jich měl v kapse. Zmizela tam jako v domečku.
Vložil: Adina Janovská