RECENZE Čapkova trilogie nepřestává fascinovat. Jde o jazyk, který dnes nemá kdo nabídnout
26.01.2020
Autor: Facebook
Popisek: Karel Čapek
Karel Čapek je považován za největšího literáta, který kdy žil na našem území. Právem. Jeho život, názory, postoje, ale především dílo bude navždy spojeno nejen s druhou světovou válkou, ale rovněž s takzvanou první republikou. Ta ostatně končí přijetím Mnichovské dohody v roce, na jehož sklonku Čapek na zápal plic umírá.
Nakladatelství Slovart v edici, která si klade za cíl zdůraznit velikány (Ivan Alexandrovič Gončarov, Alois Jirásek, Charles Dickens), přináší volnou trilogii ´Hordubal, Povětroň, Obyčejný život´, kterou Karel Čapek psal v letech 1933 a 1934, přičemž zejména Hordubal přinesl veliký čtenářský ohlas už v prvním roce svého vydání (František Borový).
O trilogii se hovoří jako o noetické, což lze vysvětlit jako různý úhel pohledu. Jistě, Čapek si hraje také s formou vyprávění, kdy se střídá osobitý pohled s pohledem druhých subjektů, čímž dochází ke kontrastům, ale jeho cílem bylo zejména postupné odhalování osob, a především jejich osobností. Tedy fyzično i metafyzično.
Než přejdeme k samotnému dílu, u kterého se chvíli zastavíme, chtěli bychom říct, že na prvním místě musí být vždy slova, znalost a fakta. Karel Čapek se v posledních letech (bohužel) stává symbolem. Tedy jakýmsi vtělením toho dobrého, co bylo. A čím více je taková postava symbolická, tím méně je hmatatelná. Lidé de facto přijímají myšlenku, že jde o natolik notoricky známou osobnost, u níž není třeba ani drobná zastávka. Na otázky, kde se Čapek narodil, jak zemřel, kdo vymyslel slovo robot, jak dopadlo drama R.U.R. nebo Matka, případně jak zní název první a poslední Čapkovy knihy, pak neznají odpověď.
O tom, že Čapek byl neuvěřitelně jazykově zdatný, rozmanitý a nápaditý ani nemluvě. Stejně tak řada 'čtenářů' vynechá jeho povídky, jež jsou naším pohledem tím naprosto nejzajímavějším, co autor vytvořil: 'Modrá chryzantéma', 'Historie dirigenta Kaliny', 'Povídka starého kriminálníka' nebo 'Zmizení pana Hirsche'. Ve všech případech Čapek prokázal to, co se od spisovatele, neřkuli novináře, čeká. Geniální pozorovací talent, bravurní převtělování do postav, ale především překrásnou češtinu (jistě, včetně vulgarismů) a excelentní dialogy. Pakliže jste na tento jeho přístup k práci zvyklí, 'Hordubal, Povětroň, Obyčejný život' vás v tomto směru zaskočí.
Noetická trilogie je po umělecké stránce bezesporu vrcholem tvorby Karla Čapka a dodnes zůstává navýsost moderní a současná – svým poselstvím i mnoho vrstevnatostí. Jednotlivé příběhy nemají spolu související děj ani společné postavy, nejsou spojeny časovou posloupností ani vykreslovaným prostředím a jsou stylově různorodé. Společná jsou jim některá klíčová témata, která však rozehrávají po svém – strach z osamělosti, potřeba lásky, rozpor mezi všedností a poezií, touha po něčem, co nás přesahuje. V každém z nich hraje důležitou roli smrt a tato mezní situace slouží jako impulz k hledání člověka. Všechny zkoumají problém možností, způsobů a cest lidského poznávání a všechny docházejí k závěru, že dobrat se pravdy o světě, o druhém člověku i o sobě samém je téměř nemožné.
Ačkoli máme Čapkovu prózu načtenou, musíme upřímně přiznat, že recenzovaná trilogie je zřejmě tou nejsložitější. Děj se prolíná do různých pohledů a postav, vyčerpávající (a nejvíce analyzovaný) příběh Juraje Hordubala dá, lidově řečeno, zabrat a posléze jdoucí 'Povětroň' a 'Obyčejný život' je velice vzdálen lineárnímu narativu. Zapomeňte také na mistrovskou pointu, s níž Čapek vždy tak rád pracoval (připomeňme 'Krakatit' nebo 'Bílou nemoc').
S krásnou grafikou na obálce od studia Tomski & Polanski Slovart vydal jedno z nejtěžších Čapkových děl, neprávem opomíjených. Triptych byl však neměl chybět žádnému čtenáři v knihovně.
Vložil: Zdeněk Svoboda