Zvířata připomínají v některých situacích lidi. Třeba když „spolu chodí“
21.01.2020
Foto: repro/bandzone.cz
Popisek: Zpěvák, skladatel a spisovatel Vašek Vašák
Nahlédněte do života osmdesáti devíti druhů zástupců zvířecí říše. Dozvíte se spoustu zajímavostí, a ještě se přitom báječně pobavíte. Povídkovou knížku Vaška Vašáka s ilustracemi výtvarníka, básníka a karikaturisty Jiřího Slívy vydalo nakladatelství XYZ.
Jak se jmenoval pes Pabla Picassa? Kolika let se dožila nejstarší pijavice a jakou rychlostí zvládne letět vlaštovka? Zvířata připomínají v některých situacích lidi. Třeba, když „spolu chodí“. A protože má autor Vašek Vašák rád humor a hrdinové knížky mu občas přijdou legrační, radí čtenářům, kromě toho, že se dozví i nepříliš známá fakta, také se pobavit. Třeba jeho vyprávěním o osmdesáti devíti zástupcích zvířecí říše a vtipnými ilustracemi Jiřího Slívy.
Autor: Vašek Vašák
Ilustrace: Jiří Slíva
Žánr: povídka, příroda, humor
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
LABUŤ:
Loudivý krkoun
Hovoří se o ní jako o šlechtičně mezi ptáky a symbolu vznešenosti, píší se o ní básně, procpala se i do heraldiky. A přitom je labuť v podstatě jenom přerostlá husa.
Často se nám dává za vzor její věrnost. Je fakt, že labuť hnízdí jen s jedním partnerem, ale nedělá jí prý problém se spářit s jiným, eventuálně se k němu napřesrok přestěhovat. Jen o tom tolik nehovoří. U nás rozšířená, labuť velká, je totiž skoro němá. V zimě se tady vyskytuje upovídanější labuť zpěvná a někdy i malá. Obě sem zalétají koncertovat. Labuť malá je zajímavá i nečekaně hlubokým hlasem, tudíž zařadila do svého repertoáru árii Vodníka z Rusalky, kterou proslavil pěvec Eduard Haken. Ten sice labuťákem nikdy nebyl, ale dlouho pracoval poblíž Vltavy. V Národním divadle. Tam měl v popisu práce prohánět labutě Vlastimil Harapes.
Už od konce zimy, při první oblevě, začínají mít labutě svatební choutky. Zpočátku se projevují tak, že k sobě připlavou a dlouze se dívají do očí. Jako by se bázlivě ptaly: „Zaplatil jsi vodné a stočné?“ Příště už se dotýkají vzájemně hrudí a synchronně kývají hlavami. Ve finále si propletou něžně krky a vymění prstýnky. Ke svatební noci ale dojde až za pár dní, a navíc ve dne. Na závěr labuť natáhne na vodu krk, začne chrčet a manžel jí vleze na záda, přičemž ji skoro celou potopí. Aby nespadl, drží se jí zobákem za krk. Jeho partnerka vydává přitom skřípavé zvuky, jako když otevírá dveře od špajzu, až dojde k nepostřehnutelně krátkému spojení, mezi labutěmi smutně přezdívanému „kraťas“. Že už je po všem pozná nezasvěcený pozorovatel podle toho, když samec seskočí, oba aktéři se k sobě přitisknou hrudí, chvilku šlapou vodu a pak labuťák silně zatroubí, čímž své partnerce děkuje za spolupráci. Poté už se věnuje každý sám sobě a urovnává si peří, aby vypadal na svatebních fotografiích k světu.
Hnízdo staví ona. On ostražitě hlídá, a jakmile se někdo přiblíží, výhružně mává křídly a syčí. Pokud si vetřelec nedá říct, domluví mu pohlavky, bolestivým klováním nebo mu nasadí dvojitého Nelsona. Nebojí se postavit ani člověku. Nutno ovšem poznamenat, že se někdy rozčiluje i kvůli zcela nicotnému ptáčkovi, jen aby udělal na svou paní dojem. Ale to je jejich soukromá věc.
Pětatřicet dní po nakladení vajec se vylíhnou šedivé, chlupaté kouličky. Oba rodiče s nimi dva měsíce chodí na procházky, vozí je na hřbetě a ukazují jim, co a jak. Labutě se živí vodními rostlinami, bezobratlými živočichy a pečivem, kterým je krmí důchodci a děti. Nemělo by být ovšem čerstvé, aby je nenadýmalo. Nafouklý pták se pak ne a ne potopit.
Mimo dobu páření se sdružují labutě do různých zájmových skupin. Oblíbené jsou kroužky šití, krasobruslení na zamrzlé vodní ploše (v létě o něj kupodivu není zájem) nebo draní peří (které se musí pravidelně měnit). Suverénně nejpočetnější je ale spolek loudilů. Jeho členy poznáme podle legitimace a toho, že se shromažďují u pražských náplavek, kde smutně klapou zobáky. V chytání housek a rohlíků, které jim házíme, pak podávají obdivuhodné výkony, protože se v tom přes rok vydatně cvičí. Nejtalentovanější dokážou na znamení díků ještě rytmicky zamávat křídly.
Spolek loudilů mívá největší členskou základnu v zimě, kdy ztvrdlé pečivo bývá pro všechny ptáky hlavním zdrojem potravy. Není divu, že mezi nimi v té době přechází soutěživost do nevraživosti a přenáší se automaticky i do letních měsíců. Proto jsou třeba labutě alergické na racky, kteří jim dokážou vyfouknout sousto ze vzduchu přímo před nosem, a ještě se jim za zády chechtají. Tito zlomyslní ptáci jim vymysleli i přezdívku, vztahující se k jejich vzhledu. Krkouni. Ale třeba jsem to špatně pochopil a říkají tak škudlilům, jež je nechtějí nakrmit.
Vložil: Adina Janovská