Nabarvené ptáče má sice pár cen, ale u diváků film propadl a Marhoul přišel na buben. Týden v kultuře
16.12.2019
Foto: Facebook
Popisek: Na filmovém festivalu v Benátkách ještě všechno hýřilo nadějemi. Ty se bohužel nenaplnily, jak tvůrci očekávali
FOTO, VIDEO Při přehledu kulturních událostí v naší česko-moravské kotlině si nemůžu odpustit, abych se nevrátil k jednomu z nejdiskutovanějších filmů uplynulého roku, Marhoulovu Nabarvenému ptáčeti. V uplynulém týdnu jsme se konečně dozvěděli, jak to vypadá s úspěchem filmu u diváků a výsledek je poněkud tristní. Film sice sbírá v zahraničí jedno ocenění za druhým (řekněme si upřímně, že jde o ceny poněkud okrajové), ale u českých diváků nezabodoval; a co se týká výdělku, patří mezi největší propadáky posledních let.
Film posbíral pár cen na filmových festivalech, tak trochu druhořadé kategorie, například v Chicagu, v indické Kalkatě, v polské Toruni či ve Varšavě. Jediným významnějším oceněním byla cena studentské poroty na festivalu v Benátkách. Když se podíváme na monstrózní rozpočet tohoto černobílého díla, které přišlo na nějakých 175 milionů korun, a zkonfrontujeme jej s návštěvností v českých kinech, kde jej vidělo necelých 100 tisíc diváků, musí nám být jasné, že jde o slušný propadák. Upřímně řečeno, ani se nedivím. Sám jsem měl pořádný problém dokoukat film až do konce a nemít sebou kýbl popcornu, který jsem chtěl během promítání zlikvidovat stůj co stůj, asi bych jako několik přítomných diváků z kinosálu odešel.
Znamená černobílý film opravdové umění?
Černobílý film mi absolutně nevadí a s chutí se občas podívám na nějaký ten prvorepublikový film, který sice nehýří barvami, ale je postaven především na výkonu herců a nějaké té zápletce, i když leckdy infantilní. U Nabarveného ptáčete mi ale černobílá kamera připadala samoúčelná, bez hlubšího významu a pořád jsem se musel ptát, proč? Protože jde o ‘umění‘? Kameraman Vladimír Smutný se sice snažil, seč mu síly stačily, ale na nudu, která film provází prakticky od začátku do konce, to nestačilo.
Myslím si, že na celkovém negativním dojmu z filmu se ani tak nepodepsaly surové a drastické scény, jimiž se dílo hemží, ale práce střihače Luďka Hudce, jehož pomyslné nůžky pořádně zahálely a ponechaly řadu mnohdy zbytečně rozvleklých scén bez povšimnutí. Málem tříhodinové drama, v kterém se nám Marhoul pokouší servírovat hlubší myšlenky, tím podle mého názoru hodně utrpělo. Takovéto, tak trochu avantgardní filmy nemůže normální divák ony tři hodiny vydržet.
Hlavní roli odehrál mladičký Petr Kotlár, foto Facebook
Česká televize se plácla přes kapsu
Václav Marhoul, scenárista, producent a režisér, který na realizaci filmu pracoval více než pět let, se věnoval především shánění peněz, a nijak se netajil tím, že premiéru filmu sám nesledoval a nehodlá číst ani recenze kritiků. Měl by, protože by se příště mohl vyvarovat zbytečného vyhazování peněz za film, natočený pro pár snobů, film, kvůli kterému se zadlužil možná na celý život. Věřím mu, že několikaleté shánění financí na realizaci filmu byla fakt sisyfovská práce, protože když předložil nějakému tomu sponzorovi scénář nebo jen hrubý nástin díla, nejásal žádný z nich nadšením a neotevíral okamžitě svou peněženku.
Marhoul uspěl například u českého Státního fondu kinematografie, který mu poskytl 28,5 milionu korun. Pár miliony přispěly filmové fondy Ukrajiny a Slovenska, nicméně to všechno bylo málo. Největší částkou nejspíše přispěla kupodivu Česká televize, která se v posledních letech sama potýká s finančními problémy, ale pro Marhoula by udělala nejspíš všecko. Ostatně Marhoul sám přiznává, že ČT projekt zachránila. Kolik to bylo, to se již tradičně nedozvíme, protože ČT považuje všechny své náklady, včetně sponzoringu jednotlivých projektů, za ‘obchodní tajemství‘. Jde to sice z našich kapes, ale pssst, je to tajné!
Ve filmu se objevíila v epizodní roli i Jitka Čvančarová, podle vlastních slov přijetí role dlouho zvažovala. A to z jednoduchého důvodu - explicitní násilí, které se na její postavě scénář filmu dopustí, foto Facebook
Kdy a z čeho Marhoul půjčku splatí?
Pár milionů pak káplo od několika českých firem, ale ani tak Marhoulovi nezbylo nic jiného, než si půjčit u banky. „Oslovil jsem všechny banky, abych si mohl půjčit. S moc velkým pochopením jsem se nesetkal. Jedna banka mi ale dala úvěr a za ten jsem celý film dotočil a dokončil. Nevím, jak jim to ještě vrátím. Každopádně bez nich by to nešlo,“ přiznal Marhoul na premiéře. Kolik jeho dluh dělá a jak jej chce splácet, jsme se zatím nedozvěděli, ale podle uniklých zpráv jde o desítky milionů korun, a to už je slušná darda. Že by úvěr splatil dalším filmem se zdá být skoro vyloučené. Nepochybuji totiž, že po finančním průšvihu s Nabarveným ptáčetem se mu sponzoři zrovna nepohrnou, protože v české a slovenské distribuci si zatím vydělal nějakých 14 milionů korun, a to je sakra málo.
Žralok sochaře Michala Gabriela se doplavil až na nádvoří zámku ve Zlíně, foto Facebook
Sochařská expozice na zlínském zámku
Dost ale Nabarveného ptáčete a pojďme se podívat na kulturní události tohoto týdne. V tom minulém byla v galerii zlínského zámku otevřena zajímavá výstava sochaře Michala Gabriela, představující jeho kompozice pod názvem V barvě i struktuře. Výstava potrvá až do 13. března 2020 a sochařova díla mohou návštěvníci shlédnout nejen v interiérech zámku, ale netradičně i v jeho exteriérech. K nepřehlédnutí jsou například jeho sedmimetrový žralok před zámeckou budovou nebo socha ocelového zvířete na nádvoří. „Jeho tvorba je inspirována figurou, exotickou florou a faunou. Na své sochy používá dřevo, bronz a v posledním období také laminát čili polyesterovou pryskyřici, případně různobarevné umělé hmoty. V posledních letech pracuje také s nerezovou ocelí. Příkladem může být zrovna skulptura žraloka vážící šest a půl tuny,“ uvádí kurátor výstavy Leoš Lang.
Michal Gabriel rád experimentuje s materiálem a využívá také nejmodernější technologie. Některé plastiky vytváří za pomoci 3D technologií, které umožňují opakování, či deformace tvarů. Sám svůj postup vysvětluje jako cestu od sochařského dláta k dlátu digitálnímu. Výstavu doprovodí i dvě komentované prohlídky. Poprvé, ve čtvrtek 16. ledna 2020 v 17 hodin, provede výstavou její kurátor Leoš Lang. Druhé komentované prohlídky se ve čtvrtek 13. února 2020 v 17 hodin ujme přímo autor, Michal Gabriel, a prohlídku navíc doplní i přednáška ‘Od dláta k digitálnímu dlátu‘.
Jiří Šlitr a Jiří Suchý, zakladatelé divadla Semafor, foto ČT
To nejlepší z divadla Semafor
Představení divadla Semafor byla pro nás, tak trochu pamětníky, něčím jako svátkem. Už jen sehnat lístky na nějaké to představení byla v šedesátých letech neskutečná anabáze rovnající se zázraku. Na předprodeje se stály mnohahodinové fronty a lístky se pak přeprodávaly na černém trhu za nekřesťanské peníze. Měl jsem to štěstí, že jsem se už tehdy dost čile pohyboval v uměleckých kruzích a tak jsem byl v Semaforu poměrně častým návštěvníkem, i když někdy stranou na přistavené židli.
Počin, s kterým přichází nyní Supraphon, je věnován letošním šedesátinám Semaforu a je jím výpravný soubor devíti her z let 1959-1964, z nichž některé vycházejí v kompletní podobě vůbec poprvé. Celková stopáž projektu je více než 17 hodin a unikátní box obsahuje 15 CD. Dárkový box doplňuje i zajímavý booklet s dobovými archiváliemi a fotkami.
Soubor vychází pod názvem Semafor/Jiří Suchý a Jiří Šlitr/Zuzana, Jonáš a spol. Producentka Supraphonu Naďa Dvorská pak dodává: „Hry tvoří základ vrcholného období slávy divadla, které podstatně ovlivnilo kulturní dění v naší zemi ve druhé polovině 20. století. Na scéně Semaforu se vystřídaly takřka všechny tehdejší významné pěvecké a herecké hvězdy, oba autoři pro ně složili stovky písní a výstupů. Mnohé hry vycházejí v kompletu Zuzana, Jonáš a spol. v plné délce vůbec poprvé.“
O Vánocích nesmí chybět Rybovka
Málokterá skladba patří k tradici českých Vánoc tak, jako Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby. Českou mši vánoční, neboli Rybovku, si ve Vánočním čase můžete poslechnout snad v každém kostele, na náměstích, a v mnoha dalších veřejných prostorech. Rybovka nechybí už desítky let ani u nás na vesnici, kde se její realizace ujímají jak profesionálové, operní pěvci českých divadel, tak nadšení pěvečtí amatéři. K tomu patří horký punč, vůně františků, vánoční cukroví, jímž přispívají místní obyvatelé a v neposlední řadě ona přátelská, sousedská předvánoční atmosféra.
Tento týden se ale uskuteční daleko významnější provedení Rybovky a musím kvitovat s povděkem, že se tahle skladba znovu vrátí i do prostor pražského Hlavního nádraží. Bude to v předvečer Štědrého dne, tedy 23. prosince od 13:00 hodin a jde už o 19. ročník Rybovky na Hlaváku, což je neuvěřitelné. Cestující, mířící před Štědrým dnem za svými blízkými, si tak budou moci znovu vychutnat tohle radostné dílo a pořádně si užít vánoční náladu. Další, už tradiční provedení Rybovy mše vánoční, se uskuteční v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech a to už 20. prosince ve 20:00 hodin, repríza se zde odehraje ještě 25. 12. v 16:00 hodin a pak se soubor přesune do Vlašimi, kde Rybovka zazní 29. 12. od 16:00 v kostele sv. Jiljí.
Ani o Vánocích nechybí festival
Během vánočního období rozezní Prahu už 21. ročník mezinárodního hudebního festivalu České doteky hudby. Byl zahájen včera, 16. prosince 2019, a potrvá až do 6. ledna 2020. Festivalové koncerty se odehrají v nejvýznamnějších pražských kulturních památkách. Pro znalce není třeba zdůrazňovat, že půjde výlučně o hudbu klasickou. Slavnostní zahajovací večer proběhl jako každoročně na Pražském hradě v den narození Beethovena a závěrečný koncert v Obecním domě zazní na svátek Tří králů.
Dlouhodobě festival považuje hlavní město Praha za jeden z nejvýznamnějších v oblasti klasické hudby, který patří do čtveřice největších na jejím území. Vzhledem k tomu, že vánoční svátky jsou i příležitostí k návštěvám kulturních představení pro celé rodiny, je během festivalu zařazen i jeden z koncertů pro děti a rodiče, který byl měl klasickou hudbu přiblížit i těm nejmladším posluchačům. Mimoto zazní i komponované koncerty jako Hudba Pražského hradu, Ruské hudební klenoty či Hudba zemí V4. Takže neseďte o svátcích doma, zapomeňte na chvíli na konzumaci cukroví a zkuste vyrazit za klasickou hudbou.
Vložil: Pavel Přeučil