Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Poodhalte dávnou historii. Právě se schyluje k řecko-perským válkám a do pohybu se dává celé Středomoří

15.12.2019
Poodhalte dávnou historii. Právě se schyluje k řecko-perským válkám a do pohybu se dává celé Středomoří

Autor: repro/orthosphere.com

Popisek: Finský spisovatel, novinář a dramatik Mika Waltari

Tvůj příchod je předpovězen a jsi poznán. Nevaž již své srdce k zemi. Hledej jen sebe, aby ses poznal, nesmrtelný. Historický román Miky Waltariho, připomínající slavného Egypťana Sinuheta, vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Hrdinou barvitého příběhu, odehrávajícího se na počátku 5. století př. n. l., je etruský lukumo neboli ‘nesmrtelný‘ jménem Lars Turms. Jeho původ je mu však utajen. V sedmi letech ho totiž otec svěřil přátelům v řeckém městě Sybaris a zakázal jim prozradit, jaký osud je mu určen. Kniha sleduje jeho putování z Iónie přes Delfy a Korint do řeckých osad na Sicílii, do Říma a blízké Etrurie, kde postupně poznává svou kulturu a nakonec se dobere i pravdy o svém původu.

Tajemný Etrusk

Další z historických románů finského spisovatele Miky Waltariho připomíná stylem jeho slavného Egypťana Sinuheta. Pestrý příběh je zalidněný ohromným množstvím postav a plný plastických líčení námořních i pozemních bitev i antických kultů a mystérií. Autor postupně odhaluje tajemné náznaky, které určují osud hlavního hrdiny. Můžeme jej považovat za unikátní svědectví o hledání sebe sama.

Autor: Mika Waltari
Překlad: Marta Hellmuthová
Žánr:
historická próza, román, kulturní historie
Nakladatelství:
Vyšehrad

Ukázka z knihy:

PRVNÍ KNIHA
Delfy
1

Já, Lars Turms, nesmrtelný, probudil jsem se do jara a viděl jsem, jak země rozpukla v zeleň.
Po svém krásném domě jsem se rozhlédl. A pohlédl jsem na své zlato a stříbro. Pohlédl jsem na svůj bronzový obraz. Pohlédl jsem na číše s rudými obrazy. Pohlédl jsem na malované stěny. Ale nepocítil jsem pýchu nad svým vlastnictvím. Jak by mohl nesmrtelný cokoli vlastnit?
Ze spousty vzácných předmětů vzal jsem nejprostší hliněnou číšku. Po mnohých letech jsem vysypal její obsah na dlaň a počítal kamínky. Jsou to kamínky mého života.
Vložil jsem je zpět a postavil nádobku na její místo u nohou bohyně. Pak jsem udeřil na bronzový štít. Sluhové mlčky vešli. Namalovali mi rudě tváře, ruce i paže a oblékli mne v posvátné roucho.
Co jsem učinil, učinil jsem pro sebe a nikoli pro své město ani pro svůj národ. Kráčel jsem pěšky přes město k hradbám. Proto jsem se nedal nést ve slavnostních nosítkách boha. Vidouce mé rudě namalované tváře a ruce, ustupovali mi lidé z cesty, děti přestaly skákat a dívka, hrající u brány na dvojitou flétnu, skončila svou píseň.
Pěšky jsem vyšel z brány a sestoupil do údolí touž cestou, kterou jsem kdysi přišel. Nebe bylo zářivě modré, ptačí štěbetání mi znělo v uších, holubice zasvěcené bohyni vrkaly. Lidé obdělávající pole se zastavili v práci, když mne spatřili. Viděl jsem hnědé tváře mužů, bílé tváře žen. Potom se obrátili ke mně zády a pokračovali v práci. K posvátné hoře jsem nezvolil snadnější cestu, které používali lamači kamene. Zvolil jsem posvátné schody vroubené malovanými dřevěnými sloupy.
Jsou to příkré schody. Stoupal jsem pozpátku, hledě po celou dobu na své město. Neohlédl jsem se. Ze schodu na schod jsem stoupal, druhou nohu kladl do stopy první nohy. Mnohokrát jsem zakolísal, ale nikdy nespadl. Své průvodce jsem odehnal a nedovolil jsem jim, aby mne podpírali. Strachovali se velice, neboť takto ještě nikdo nikdy nestoupal na posvátný vrch.
Slunce stálo v zenitu, když jsem došel k posvátné cestě. Avšak minul jsem vchody do hrobů, označené kamennými homolemi. I vchod do hrobu svého otce jsem minul a vystoupil jsem na vrcholek hory.
Má země rozkládala se nádherná kolem dokola, všemi směry, v úrodných údolích a na lesnatých kopcích. Na severu zářila hladina mého jezera, temně modrá v dáli. Na západě se zvedala v poklidném kuželi hora bohyně, právě naproti věčným obydlím zesnulých uvnitř hory. Toto vše jsem konečně našel, toto vše jsem konečně poznal.
Rozhlédl jsem se, hledaje znamení. Na zem právě dopadlo hladké pírko z holubice. Zvedl jsem je. Zvedl jsem i načervenalý kamínek vedle něho ležící. To byl můj poslední.
Lehce jsem podupal zemi nohou a řekl: „Toto je místo mého hrobu. Vykopejte v hoře můj hrob a ozdobte jej, jako se zdobí hroby lukumonů.“
Když jsem pohlédl k nebi, spatřil jsem oslněnýma očima promyk beztvářných světelných bytostí, jak jsem je již v řídkých chvílích svého života několikrát viděl. Pozvedl jsem obě ruce dlaněmi dolů. A uplynul jen kratičký okamžik a z jednoho obzoru bezmračné nebeské klenby k druhému zazněl onen hlas beze slov, jejž člověk může zaslechnout jen jednou za život. Byl jako hlas tisíci trub, a země i ovzduší se jím otřásalo. Údy jím strnuly, avšak srdce se zachvělo. Tento hlas nelze přirovnat k ničemu, co se slyší, a slyší se za život jen jednou jedinkrát. Ale pozná se ihned, neboť žádný pozemský hlas mu není podobný.
Moji průvodci padli na zem a skryli rukama tvář. Jednou rukou jsem se dotkl čela, druhou jsem napřáhl do prázdna a pozdravil bohy: „Sbohem, můj čase. Velký věk bohů skončil a druhý začíná. Novými činy, novými způsoby, novými myšlenkami.“
Avšak svým průvodcům jsem řekl: „Povstaňte ze země, buďte šťastni, že smíte slyšet božský hlas proměny časů. On znamená, že na okrsku země právě zemřeli všichni, kteří ho předtím slyšeli. A nyní není mezi živými nikdo, kdo by ho mohl uslyšet podruhé. Neboť uslyší ho pouze nenarození.“
Chvěli se stále, i já se chvěl, neboť takovým chvěním se člověk podruhé nezachvěje. Poslední kamínek svého života jsem držel v hrsti a zadupal jsem ještě jednou na tom místě mého hrobu. Zároveň zavál prudký závan větru nade mnou.
A již jsem nepochyboval, nýbrž věděl jsem, že se jednou vrátím. Jednou vstanu z hrobu, s novými údy, pod bezoblačné nebe v závanu bouřného větru. Pryskyřičnou vůni stínů borovic v chřípích. Modrý kužel bohynina vrchu před očima. A vzpomenu‑li si tehdy, pak si vezmu ze spousty pokladů svého hrobu nejprostší hliněnou nádobku. Vyklopím kamínky na dlaň, stisknu je, kámen o kámen, a budu vzpomínat na svůj zašlý život.
Tváře rudě namalované, paže rudě namalované, vrátil jsem se touž cestou do svého města a do svého domu. Kamínek jsem hodil do černé hliněné nádobky před bohyni. Potom jsem si přikryl tvář a plakal. Já, Turms, nesmrtelný, plakal jsem poslední slzy svého smrtelného těla, touže zhloubi duše, abych opět žil svůj život…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace