Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vraťme se do doby, kdy se ženy konečně osvobodily… nejen od korzetů

13.12.2019
Vraťme se do doby, kdy se ženy konečně osvobodily… nejen od korzetů

Autor: repro/Columbia Picstures

Popisek: Anglická herečka a spisovatelka Jean Marsh ve válečném dramatu Orel přistává

Vyrůstaly ve finančně zajištěné domácnosti, po otcově smrti se ale jejich celý dosavadní svět náhle zhroutil jako domeček z karet. Co dál? Úspěšný historický román Salon Eliott, mapující dobu, kdy se ženy začaly stavět na vlastní nohy, vydalo nakladatelství Motto.

Po smrti otce, úspěšného lékaře, zůstaly Beatrice a Evangeline bez prostředků. Jejich otec vždy zastával názor, že žena patří do domácnosti, takže jim neposkytl žádné vzdělání. Naštěstí se ale psala dvacátá léta dvacátého století. Doba, kdy se ženy začaly osamostatňovat a snažily se postavit na vlastní nohy, a také doba nádherné módy. Sestry se rozhodly založit vlastní oděvní salon a svými návrhy si brzy získaly obdivovatele po celém Londýně. Jejich osudy jsme mohli před lety sledovat ve stejnojmenném seriálu.

Salon Eliott

Autor: Jean Marsh
Žánr:
historická próza, román
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Lydia, lady Eliottová, seděla se svým synem Arthurem ve velkém, luxusně zařízeném přijímacím pokoji v Kensingtonu. Držela se strnule napřímená na přecpané lesklé pohovce. Pohovka sice byla nepohodlná, to musela uznat, ale byla to nejnovější móda, a to pro Lydii znamenalo víc než pohodlí. Správný přízvuk, správné šaty, správný dům, správní přátelé – to všechno dává člověku pocit jistoty, a právě to Lydia potřebovala.
„Víš, ty dvě nebudou mít z čeho žít. Budeme jim muset pomáhat.“
Arthur se otočil od moderního elegantního koktejlového baru. „Chceš říct, že jim budeme dávat peníze?“ Tvářil se překvapeně.
„Panebože, to ne.“ Zasmála se. „Určitě toho nebudou potřebovat moc – nejsou na to zvyklé. Na to, že byly dcery lékaře s výnosnou praxí, vedly překvapivě skromný život.“
„Strýc Henry byl toho názoru, že žena patří do domácnosti,“ řekl Arthur na svých pětadvacet let trochu moc nabubřele.
„Já si to myslím taky, ale on ty dvě chudinky opravdu držel hodně zkrátka.“ Lydia to řekla s náznakem sympatie: sama taková omezení nezažila ani před svatbou od svých benevolentních rodičů, kteří na tom finančně nebyli moc dobře, ani po svatbě od svého bohatého a stejně benevolentního manžela. „Ach, White Lady, děkuju ti.“
„To není White Lady, ale Maiden’s Blush, došlo nám cointreau.“
„No… i tak děkuju. Co máš ty?“
„Whisky, samozřejmě.“
„Samozřejmě.“ V Lydiině úsměvu byl teď patrný náznak nesouhlasu. „Je to tvoje první?“
„Není to moje první a nebude to moje poslední a ty jsi pošetilá, že si děláš starosti kvůli mému pití. Piju mnohem míň než všichni kolegové u nás v kanceláři.“ Arthur vzal její ruku do svých, stiskl ji a věnoval matce svůj osobitý přímý, otevřený pohled. Byl si vědom toho, že matka ho považuje za zcela mimořádnou bytost, a neměl v úmyslu s ní nesouhlasit. Taky velmi přesně věděl, jak si ji naklonit.
Láskyplně se na něj usmála a usrkla si koktejlu. „Je vynikající, tahle Maiden’s Lady.“
„Ne, matko, Maiden’s Blush.“
„No… když už na ně přišla řeč, byly překvapené, poté co zjistily, jak málo jim tvůj strýc zanechal?“
„Malé Evangeline to úplně nedošlo, ale Beatrice to překvapilo a rozčililo, a reagovala dost ostře.“ Na reakci svých sestřenic vzpomínal s nechuti. Beatrice požadovala důkazy a odmítala jeho projevy účasti. „Ty ano?“
„Já ano co?“
„Byla jsi překvapená?“
„Ani ne. Mám celkem přesnou představu, kam se část jeho peněz poděla.“
Arthur si už dlouho lámal hlavu, kolik toho jeho matka ví, ale nemělo smysl se ji ptát; dokázala stejně dobře prozrazovat tajemství jiných lidí jako chránit svá vlastní. „Já taky.“
„Hodny pan doktor nebyl vždycky tak moc hodný, že?“ Lydia se pobaveně podívala na syna, otočila se k zrcadlu a uhladila si hedvábné šaty na statných, ale pevných bocích. Arthur trochu zneklidněl, protože jeho matka vypadala jako kočka, která se dostala ke smetaně. Strýc Henry snad nemohl… Ne ne, to určitě nemohl. Potřebuje ještě jednu whisky, přesně to potřebuje. Přesto se ještě jednou pátravě zahleděl na matku.
„Tak a co teď s těmi děvčaty?“ pokračoval. „Trochu jsem přemýšlel.“
***
„Jsme unavené, už jsme toho pro dnešek udělaly dost, Evie.“ Sestry sestupovaly po schodišti, které působilo stejně bezútěšně a nepřátelsky jako otcova ložnice, a snášely dolů poslední z několika velkých lepenkových krabic. Na odpočívadla pronikalo hnědozelenými vitrážemi, typickými pro pseudogotickou architekturu v Highgate, barevné světlo, které ponurost schodiště ještě zesilovalo, místo aby ji rozptýlilo.
„Mám hlad,“ oznámila Evangeline. „Pojď, půjdeme se najíst.“
„Ale Molly se ještě nevrátila.“
„Můžeme teď jíst, co chceme a kdy chceme, a můžeme si třeba i uvařit samy,“ prohlásila Evangeline rozverně.
Beatrice se láskyplně podívala na sestru. Evie ve své nevinné spontánnosti působila skoro jako dítě. „Tak dobře,“ souhlasila a vykročila do kuchyně. Na tmavě hnědém příborníku stála jejich večeře přikrytá drátěným poklopem. „Studené kuře, to nepotřebuje moc vaření,“ zvedla do výšky džbán, „a odvar z ječmene.“ Evangeline na okamžik vypadala zklamaně. „Už vím.“ Rozzářila se a rozběhla se do spíže. „Tohle tomu dodá chuť.“ Nesla v rukou dvě lahve černého piva a sklenici indického chutney. „Molly to nebude vadit, je tam toho ještě spousta.“
„Chutney, nebo piva?“
„Piva,“ zasmála se Evangeline. „My tu opravdu porušujeme všechna pravidla.“ Ach, ta pravidla, pomyslela si, naše jídlo bylo stejně nudné jako náš život. Žádné smažené pokrmy, žádní přátelé, žádné moučníky, žádné večírky, žádné koření… „Ne ne ne!“ zvolala. „Nevěřím, že ta pravidla byla pro nás dobrá, tedy rozhodně ne všechna.“ A dodala: „Otec neměl pravdu.“
„No možná neměl vždycky pravdu, ale rozhodně byl dobrý lékař.“ Beatrice nakrájela studené kuře a rozložila ho i se salátem bez zálivky na talíře, které postavila na čistě vydrhnutý kuchyňský stůl, zatímco Evangeline nalévala pivo.
„Já si daám chutney s kuřetem, a ne kuře s chutney – a když byl tak dobrý lékař, proč nepřestěhoval svoji praxi na Harley Street?“ Beatrice, pobavená Evangelininou vehemencí, pozorovala, jak si na kuře nakládá půl sklenice chutney.
„Ale vždyť jsi ho znala. Byl rád, když za ním lidé museli chodit, a tím, že jsme bydleli v Highgate, matce znesnadňoval návštěvy u jejích známých.“
„Ale přesto je navštěvovala. Beo? Směla jsi někdy jít s ní? Kam tě brala? Co nosila na sobě?“ Evangeline už dávno znala odpovědi na všechny tyhle otázky a pamatovala si všechny detaily každé z Beatriciných návštěv Londýna, přesto pokaždé když je znovu slyšela, dokázala postřehnout další podrobnosti, které si pak schraňovala v paměti.
Její matka, již nikdy nepoznala, byla pro ni stejně skutečná jako její otec. Jak vypadala a jak se oblékala, její jemné elegantní ruce, její výtvarné nadání a originalita a vtip – všechno to, co se dozvídala od Beatrice, se spojilo do obrazu stejně zřetelného jako obraz kteréhokoli živého člověka.
Taky Beatrice vzpomínala na matku. Ano, občas směly na jedno odpoledne uniknout, aby navštívily obávanou tetu Lydii a strýce Richarda, přestože způsobnému sezení u tety Lydie se všemi jejími zoufalými snahami o uhlazenost se stěží dalo říkat unik…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace