RECENZE Kniha, která vás naprosto pohltí... Petr Čornej, Jan Žižka
12.12.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Petr Čornej (*1951 je český historik specializující se na dějiny pozdního středověku, zvláště husitství, a na historiografii
Historie je tak živá, jak živí jsou ti, kteří se o ni zajímají. A jestliže se někomu povede provést životem Jana Žižky z Trocnova a Kalicha (1360 Trocnov – 11. října 1424 Přibyslav) tak detailně, jak se to povedlo profesoru Čornejovi, nezbývá než tiše obdivovat a číst a číst.
Přitom ten Žižkův odkaz je v dějinách Československa pevně zakořeněn, že si to mnozí možná ani neuvědomují. Ať už jde o Vávrovu trilogii Jan Hus, Jan Žižka (hlavně ta věrná rekonstrukce Bitvy u Sudoměře), Jan Roháč z let 1954, 1955 a 1956 nebo o tvorbu (románovou, povídkovou i divadelní) Aloise Jiráska: od monstrózní trilogie Mezi proudy až po málo známou novelu (často označovanou za povídku) z doby správcovství Jiřího z Poděbrad Maryla.
Vojevůdcem a (postupem času) zbožným Žižkou se obdivně zabýval zakladatel moderního českého dějepisectví František Palacký, historik a pedagog Bohuslav Balbín, rychnovský archivář František Michálek Bartoš nebo jeho současný jihočeský epigon Daniel Kovář či vysokoškolský pedagog Ivan Hlaváček, dále učitel na chlapecké měšťanské škole v Nymburce František Josef Čečetka, současný spisovatel Vlastimil Vondruška, dramaturg Československého státního filmu a profesor na FAMU Miloš Václav Kratochvíl stejně jako profesor František Šmahel a jeho souputník Petr Čornej. Poslední dva se od těch předešlých odlišují zejména ve dvou oblastech: opravdu neskutečným množstvím informací a celoživotní láskou k dané době.

Spojením těchto dvou konstatování navíc vzniká famózní přehled, kdy se s vervou sobě vlastní dokáží oprostit od konkrétního jména a zasadit kontext do „pozadí barvitého dějinného panoramatu". Každý, kdo práci obou profesorů zná, bude souhlasit. Kdo je teprve poznává, má jasné vodítko, u koho začít. Úplně stejně, cítíme, k látce a této ohromně zajímavé knize přistoupil taktéž nakladatel. Paseka, věrná svým „váchalovským“ základům, má s Petrem Čornejem vřelé vztahy trvající snad dvě desítky let. Za všechny ty roky zmiňme titul, který stojí na piedestalu: Jde samozřejmě o Velké dějiny zemí Koruny české V. s podtitulem České země v čase nastupující náboženské reformace a husitských válek. Mimochodem lektorem tohoto svazku byl profesor František Kavka, jenž své odborné statě publikoval už od padesátých let: konkrétně čtyřsetstránková Husitská revoluční tradice vyšla v roce 1953. Pokud se o historii zajímáte, vězte, že pod IV. svazek (Doba Jana Lucemburského a Karla IV. a Doba Václava IV.) je podepsána Lenka Bobková, které v roce 2018 vydal Vyšehrad (k výročí sedmi let od nastoupení Lucemburků na český trůn) knihu Jan Lucemburský. Ta rovněž zaslouží obrovskou pozornost a uznání.
Z filmového zpracování Jana Žižky (1955)

Zajímavé je, že jakkoli zůstává postava Jana Žižky atraktivní pro literaturu faktu i beletrii, stejně hodnotná je pro činohru (Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Vojta) a výtvarnictví. Snad jediná oblast, kde se husitství pomíjí, je poesie. (Nejen) Landův chorál Ktož jsú boží bojovníci do výčtu nepočítejme. Zkrátka a dobře všechny ty postavy dávné minulosti (Kašpar Šlik, Čeněk z Vartenberka, Vilém z Pernštejna, Jan Bechyně, Petr ze Šternberka, Diviš Bořek z Miletínka, Jan Roháč z Dubé, Jan Želivský, kněz Jan Rokycana, Jan Všembera z Boskovic, Jan Hvězda z Vícemilic a další a další, na které jsme jistě zapomněli) táhnou a táhnout budou, stejně jako ta proslulá „exempla“ v notoricky známém latinském rčení.
Velká Žižkova biografie z dílny respektovaného znalce husitské doby, jak informuje nakladatel, představuje nepřemoženého hejtmana v netradičním světle. Příběh nejslavnějšího českého vojevůdce se odehrává na pozadí shora zmíněného barvitého dějinného panoramatu, jež pomáhá porozumět Žižkovu vnitřnímu světu a motivaci jeho činů. Stejně tak je naprosto klíčová pro pochopení kroků Václava IV. (velmi okrajově pak manželky Žofie Bavorské) a předně jeho mladšího bratra Zikmunda Lucemburského.
Husitský válečník Jan Žižka vystupuje na stránkách knihy jako polní velitel, jehož fenomenální úspěchy vyrůstají nejen z geniálního strategického uvažování a jedinečné schopnosti zvolit překvapivá řešení, ale i z oddanosti jeho bojovníků a nesporného charismatu, které mu nemohou upřít ani jeho nepřátelé. Sám sebe přitom vnímá jako hluboce věřícího bojovníka, naplňujícího boží vůli vždy a všude. Již v průběhu svého života se stává ikonou stoupenců husitského programu a zároveň objektem nenávisti svých protivníků.

Než přejdeme k pohledu na samotné kapitoly tohoto mohutného a abnormálně pečlivě zpracovaného titulu, zastavíme se u jazykové roviny. Petr Čornej ví, jak mluvit. Ví také, jak psát a dozajista dokáže upoutat pozornost laické i odborné veřejnosti. Že umí shodit sám sebe a podívat se na svá tvrzení z odstupu, je mistrné. Nám se nejvíce líbily skutečnosti, kdy jakýmsi nenápadným způsobem komentuje vlastní řádky. Ať už tím, že ví, jak nudná látka je právě probírána (majetek, převody, dědictví) anebo tím, že prostě zvolí vykřičník tam, kde jej považuje za nutný. Velmi hezky je rozvedena například Bitva u Sudoměře, kde v bahně rybníka Škaredý nalezly smrt desítky bojovníků („Místo, na němž měla být bitva svedena, bylo nepříhodné, nepřátelé byli na koních, vojáci všichni jeho pěší; a boj nemohl být sveden, leč pěší. Jakmile tedy sestoupili protivníci z koní, poručil ženám, které obyčejně následovaly jeho vojsko, aby posbíraly na zemi své řízy; jezdci zapletše se do nich ostruhami, byli pobiti dřív, než mohli nohy vymotati." Enea Silvio Piccolomini).
Profesor Čornej jí věnuje zhruba odstavec, aby o stránku dál dodal, že zkrátka a dobře není fantasta, aby přeháněl (mírně po vzoru režiséra Otakara Vávry). On „jen“ bádá v archivech, čte v řadě listin a dokumentů a pracuje jako soudobý archivář a editor v jednom. Jeho Jan Žižka totiž postrádá fabulace. Tam, kde by pro ně bylo místo (Žižkova rodina, roky, kdy se neví, co dělal, jelikož se o něm nikdo nezmiňuje), je prostě nenadejte. Není důvod, poněvadž se jedná spíše o vědeckou než o beletristickou formu zpracování. Úvahy nad sebou, zdůraznění formou vykřičníků, ale i jisté dovršení badatelské práce („to už je úloha pro další vědce…“) jednoznačně ukazuje, že jde o autora zkušeného, ošlehaného všemi větry míst, kde se Žižka pohyboval (zejména úvod knihy působí jako poutavý bedekr) a rovněž soudného. Autorovy závěry, jak jsme se právě snažili opodstatnit, totiž vycházejí výhradně z toho, co lze doložit. Opačný postoj sem zkrátka a jednoduše nepatří. Nedílnou součástí této části naší recenze bude zmínka o bohatosti slovní zásoby Petra Čorneje. Je abnormální, hluboká a téměř nedozírná. Kdykoli jsme si říkali, že už nás jím předložené detaily (a verbální složka) nepřekvapí, stal se pravý opak.
Souměstí, purkmistři, sukna, mincmitr, úmrtě, pod obojí způsobou a tolik dalších, dnes už prakticky nepoužívaných slov, se nevidí.
Sem tam chybějící čárka u vložených vedlejších vět tak paradoxně působila jako zjevení, že se na knize podíleli lidé z masa a kostí. Hrubou gramatickou chybu jsme nenašli žádnou, stejně jako přepis nebo chybějící písmeno, běžný to jev v řadě knih.

Kniha je rozdělena do úměrných osmi kapitol, třiašedesáti podkapitol, má obsahově bohatý obrazový doprovod, který zapůsobí především po četbě, jelikož budete vnímat souvislosti mnohem důkladněji. Krom jiného je samozřejmostí i soubor literatury a rejstřík osobností a míst. Lektory hutného titulu jsou Jaroslav Boubín a Otakar A. Funda.
Autor nás až otcovskou rukou provede celým životem Jana Žižky. Od jeho mládí přes zrození vojevůdce, takzvanou Jobovu noc až po následné konotace Žižkovy osobnosti (v kapitole Tvář ve stínu). Hodnotit knihu jako celek je však nesmírně obtížný úkol. Každou větou totiž přibývá postav a linií, jimž bychom se rádi věnovali.
Tím bychom ale ztratili nit. Jeden příklad za všechny.
Žižka se svého času potuloval po českých luzích a hájích s družinou jistého Matěje Vůdce. Že to byli lapkové a raubíři, kteří se nebáli nikoho a neštítili ničeho, bude na místě připomenout. Krom zajímavých rysů postav je interesantní i skutečnost, jak Žižka unikl (hrdelnímu) trestu. A tak bychom mohli pokračovat přes jeho útočiště na královském dvoře, následnou (alespoň tak vnímanou) zradu svého slova králi Václavu IV. a naprostý příklon k víře. V tomto případě je také nutné vědět, že profesor Čornej kromě výsostné erudice a znalosti místopisu a jmen nezapomíná ani na uvedenou zbožnost.
„Jednooký hejtman plně využil nevelký časový náskok. Vybral si bojiště a zvolil formu obrany, do značné míry eliminující nesporné přednosti protivníka, tj. jeho vojenskou zkušenost, výzbroj a mobilitu. Prezentoval se jako dokonalý profesionál s mimořádným citem pro terén a zároveň si vědomý vlastních limitů i možností. Ani v obtížné situaci nepouštěl z rukou strategickou iniciativu. Nyní husité už jen vyhlíželi nepřítele. Dočkali se nedlouho před nešporami, okolo čtvrté hodiny odpolední.“
Právě prolnutí mezi radikálními činy, jmenujme boje o Domažlice, Habry, Prachatice, Most, Kutnou Horu a dlouhou řadu dalších míst a tvrzí, a cestou k bohu Čornej dokládá pohnutky a jistým způsobem také jejich (jakkoli dnes nepochopitelné) opodstatnění. Ať už Jana Žižky či jmenovce a soukmenovce Želivského. Autor se rovněž nevyhýbá kritice, jež některá krveprolití doprovázela přímo z řad husitů. A ačkoli se to zdá nepodstatné, v detailech se nevyžívá, byť jsou právě tyhle pasáže abnormálně poutavé. Za všechny jmenujme popravu Jana Sádla ze Smilkova. Pro rozšíření znalostí v daném tématu můžeme doporučit ´Husitský Tábor: časopis Husitského muzea v Táboře´, svazek číslo 19. Ale jsou tu jistě i další věci, k nimž svým čtenářům Petr Čornej doslova vydláždil cestu přívětivým vyprávěním (podloženým, jak jsme už řekli, nepřeberným množství zdrojů, dokumentů, záznamů).
A znovu můžeme zvýraznit více okruhů: památný a uctívaný Žižkův dub, dobytí města Gilgenburg, bitvu u Grunwaldu, popraveného Pavla Jabléčka, osudové kázání během parného 30. července 1419 až po ´pád Jana Želivského´ o stovky stran později.
Dalo by se znovu dlouze mluvit o tolika zajímavostech, místech, činech a rozhodnutích, že bychom tím však čtenáře připravili o radost. Ta je totiž hlavní součástí knihy. Těšíte se na ni, na další kapitoly a zjištění. Proč? O tom jsme psali výše.
Kombinace znalostí, umění psát a jisté sebereflexe autora staví knihu nakladatelství Paseka na nejvyšší příčky v žánru. Jednoznačně doporučujeme a chválíme. A nejsme sami, jelikož titul byl rozebraný v cuku letu. Jeho dotisk ovšem bude co nevidět, takže si najde cestu k dalším a dalším zájemcům o studium husitství...
Vložil: Zdeněk Svoboda