RECENZE Oto Linhart a jeho svérázně obyčejné (povídky) 'Historky z koule'
09.12.2019
Foto: repro
Popisek: Historky z koule, titulní obrázek
Je dobré se někdy odreagovat. Od složitých básní Vladimíra Holana, od extrémně pečlivé práce profesora Čorneje na osobnosti vojevůdce Jana Žižky, ale taky od detektivek, pohřbených zaživa nebo unesených. Prostě chvíli nepřemýšlet a jen tak brouzdat texty, čemuž mimochodem v minulosti doslova a do písmene kralovali Michal Viewegh nebo fejetonista Zdeněk Rosenbaum. Doba se mění, s ní i zvyky a návyky. Také proto poprosily KrajskéListy.cz nakladatelství Akropolis Jiřího Tomáše o oddechovku v podobě Historek z koule od marketingového specialisty a študovaného novináře Oto Linharta.
Před několika lety se Linhart proměnil v Adama T. Blahosze a vydal pod jeho jménem dva romány: 'Příběh zděšeného muže' z roku 2014 a 'Obejmi mě dočista, dočista' z roku 2018. Nyní přichází autor se sbírkou povídek Historky z koule. Stejně jako v románech mapuje bláznivé i bláhové projevy dnešní doby, jen zdánlivě racionální, a s humorem, někdy laskavým, jindy nabroušeným, pojmenovává to, co nás skutečně drží pohromadě. Desítka Linhartových povídek je tak dokladem, že i na malé ploše lze leccos podstatného sdělit a pobavit přitom čtenáře.
„Pokud se o váš úsměv aspoň občas otře neuchopitelná nostalgie po životě, splnily Historky z koule svůj účel," tvrdí oficiálně anotace nakladatele. A u toho bychom mohli začít.
Povídky, od kterých jsme nečekali vůbec nic a chtěli si jen tak číst a nemyslet, skvěle splnily svůj účel. Hlavní postava v nich proplouvá životy a vztahy (včetně komunismu), aniž by docházelo ke složitým (Ionescovským) situacím. Když vidí ženu, zmerčí její výšku (vážně zvláštní byl ten důraz na 160 centimetrů) a povahové rysy a jde do akce. Napříč místy, městy a časem, čímž se nebezpečně podobá Páralovi. Ten byl ovšem mnohem hlubší ve vykreslování vztahů a detailů: úhel dopadajícího slunečního záření, počet vykouřených cigaret a toužících žen, definovaný postup analytické chemie kdesi v průmyslové oblasti severních Čech...
Linhart, který působil jak v seriózním, tak obnaženém tisku (Český deník či Playboy), sází na všechno, co zažil, prožil nebo zaslechl. Těžko soudit, co bychom mohli zařadit do příslušného šuplíku. Zdali opravdu došlo k sezení v klánovické hospodě U Lesa, nevíme. A ani to, jak probíhal odvod (ačkoli je fakt, že... „komunisté odvedli každého, kdo dýchal“...). Nemáme ánung, zdali se kozatice jmenovala Josefa a jestli to s námi „nadnárodní koncerny myslí dobře". Stejně tak jsme měli problém místy definovat postavy, protože jejich množství – včetně přezdívek – značně převyšovalo naše aktuální psychické možnosti (Pišta, Dravec, Kůžička, Jozef a Josefa, Tereza, Agáta, Šťávička, Ingrid, Hul, udavač Donát, Pavlína, Aleš, Renata, Markéta, Honza, Pavel, Evžen, Petra, ...) a bylo jich pomalu jako u Palahniuka.
Co ale víme bezpečně, že kniha působí celistvě, nehraje si na vysokou literaturu a plní svou funkci: pobavit. Několikrát se to autorovi alespoň v našem případě podařilo. Jestli je něco, co bychom chtěli vypíchnout a zdůraznit, pak jazykově perfektně vystavená povídka Me Too. Linhart nás natolik zmátl, že jsme ji četli opakovaně, než jsme pochopili pointu. Stejně tak jsou velmi zdařilé kresby Martina Svobody, stejně jako citovka u obálky. 68 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda