RECENZE Výbor z korespondence možná největšího z českých básníků... Vladimír Holan: Umlkám do čekání
07.12.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Vladimír Holan při četbě
20. století nebude z hlediska poesie v prostorách českých zemí nikdy překonáno. A má to dva důvody. Jednak výrazné události, které formovaly verše a sloky sbírek, a potom zkrátka a dobře talent, jaký byl dán do vínku všem, kterým se v současnosti (a posledních třiceti letech) de facto nikdo nepřiblížil.
František Halas, Jaroslav Seifert, Ivan Blatný, Josef Kainar, Jiří Orten, Vítězslav Nezval, František Hrubín, Vladimír Vokolek, Jiří Kolář, Konstantin Biebl, Vilém Závada… a tak bychom mohli ještě přes několik dalších řádků pokračovat. A mezi těmi všemi jmény ční jedno, které je dozajista tím nejmíň sebevědomým, avšak tím nejvíce složitým, nejmíň pochopitelným a nejhůř interpretovatelným. Ano, jistě, jde o Vladimíra Holana, který sám pravidelně upozorňoval na skutečnost, že básně se nemají vysvětlovat, alespoň ne ze strany autora (s čestnou výjimkou Ivana Jirouse a Andreje Stankoviče, kteří to naopak milovali). Protože pokud bychom ten dodatek nepřidali, zapomněli bychom zmínit Holanova největšího obdivovatele a znalce, jakým bezesporu Vladimír Justl byl.
Vladimír Holan pocházel z úřednické rodiny. V šesti letech se s rodiči přestěhoval z Prahy do Podolí u Bělé pod Bezdězem. Od roku 1919 žil opět v Praze, kde studoval na gymnáziu. Od roku 1927 byl úředníkem Penzijního ústavu, v roce 1935 odešel ze zdravotních důvodů do penze. Roku 1929 navštívil Itálii, v roce 1937 Francii. Později žil uzavřeným způsobem života a věnoval se pouze literární tvorbě. Jeho největší vášní, vyjma poesie, byla zcela jistě korespondence.
Stranou v posledních letech značného zájmu o dopisy význačných kulturních osobností překvapivě dlouho stála korespondence jednoho z nejvýznamnějších českých básníků 20. století – Vladimíra Holana. Vyjma ojedinělé edice jeho dopisů se ´zapomenutým básníkem´ Stanislavem Zedníčkem z roku 2012 se zájemci o Holanovu osobu a literární činnost museli smířit s tím, že soubornější vydání jeho dopisů doposud chybělo. Recenzovaná edice se tento dluh pokouší alespoň částečně splatit, je vůbec prvním ucelenějším výborem z bohaté básníkovy korespondence, jenž knižně vychází.
Sluneční západ
Zadnice nebes zbičovaná vichry
až do krve… Oblačné obklady
jsou ještě v dálce… S jistotou
nelze znát, co hluboko dole
zakouší země, než tomu mine…
Ale lidé zuřivě
kousají do toho, co mají rádi:
do ovoce, do rtů, do ňader…
Ale jen děti mohou znova,
ale nemohou dál… Není naděje,
že by se našel míč na jejich hřišti…
Bohatý titul nakladatelství Akropolis mapuje celistvé, obousměrné Holanovy písemné styky s významnými osobnostmi českého umělecko-kulturního prostředí 20. století – jmenovitě jde o Eduarda Basse, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Ladislava Fikara, Josefa Horu, Egona Hostovského, Františka Hrubína, Jana Mukařovského, Josefa Vašicu a Vlastimila Vokolka. Při výběru dílčích korespondenčních vláken bylo ze strany editora Martina Dvořáka přihlíženo ke vztahu pisatelů i kulturně - historické hodnotě obsahu jejich psané komunikace.

Edice tak vnáší světlo například do charakteru Holanovy redaktorské časopisecké činnosti z let třicátých a čtyřicátých, poukazuje na existenční problémy, jimiž básníkova rodina procházela zejména v letech padesátých, kdy nesměl oficiálně vycházet a přináší důležité poznatky ohledně Holanova postoje k víře a náboženství. Na místě bude zdůraznit psaní mezi Holanem a tasovským knězem Jakubem Demlem.
Předkládané dopisy se úzce dotýkají také autorovy básnické a překladatelské činnosti, jeho až pedantského lpění na akurátnosti konečné podoby otiskovaných básní (včetně korekcí vyšlých chyb) i úpornosti, s jakou si s pomocí přátel obstarával knihy k četbě či obdarování lidí jemu blízkých. Jednou z hlavních postav edice je, vedle samotných pisatelů, Holanova dcera Kateřina, pozdější středobod jeho lásky a radostí, bohužel však též obav a výčitek. Podobně bychom mohli zmínit také zesnulou sestru Růženu, kdy rok po její smrti začíná pracovat na druhé řadě cyklu Mozartiana.
Smrt umírajícího v sadě
Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá
plachty mých víček v starost o dva sněhy,
před jejichž bělostí pohled mé krve couvá,
zapřen do rány něhy.
Ležím kříž odříkání. umřít! A přec tu je
zachvění údivu, jež vlní dech můj sem.
Podobně dar se ještě pohybuje
na citu přijatém.
V radostném smíření, že země všemu předcházela,
bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod.
Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má bys chtěla -
k vám z lože sestupuji, přicházím - - A přece od.
Důležitých bodů v životopise tohoto velmi náročného básníka bude víc. Všechny je chronologicky a v širších souvislostech Martin Dvořák rozepsal a rozčlenil do patřičných kapitol. O jeho nadmíru pečlivé práci při vysvětlivkách u jednotlivých dopisů a taktéž u bibliografie ani nemluvě. Stejně pozoruhodné jsou i fotokopie dopisů: podobný krasopis se jen tak nevidí.
Soubor ´Umlkám do čekání´ je osvěžení pro milovníky literatury 20. století a současně s tím i nepřeberná studnice inspirace a souvislostí, kdy řada z nich není obecně známá. Především pak vztahy, následky a vnitřní autorova muka. Z Holanovy poesie bychom právě proto doporučili sbírku Bolest, skladbu Toskána, po válce vydaný soubor Havraním brkem a samozřejmě i Noc s Hamletem.
Vložil: Zdeněk Svoboda