Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jediný den má hodnotu věčnosti, pouhá hodina může změnit budoucnost

03.12.2019
Jediný den má hodnotu věčnosti, pouhá hodina může změnit budoucnost

Autor: repro/Facebook

Popisek: Petra Klabouchová

Nestal se legendární egyptský faraon Tutanchamon jen pouhou zástěrkou jednoho z největších podvodů v historii? Napínavý příběh Petry Klabouchové Podvod zlatého faraona, který pootvírá dvířka do zákulisí architektury i kulturní historie, vydalo nakladatelství XYZ.

Na staré půdě bývají k nalezení různé poklady. Když však řemeslníci objeví starý deník v domě mladé Egypťanky s českými kořeny, spustí se v Káhiře nebývalý povyk. Lidé se ztrácejí za zvláštních okolností a někdo má enormní zájem na tom, aby si mladá žena deník svého pradědečka, českého milovníka archeologie Eduarda, nikdy nepřečetla.

Podvod zlatého faraona

Jaké je tajemství Eduardova přátelství se slavným Howardem Carterem? Je objev Tutanchamonovy hrobky skutečně největším objevem století? A nestal se čirou náhodou zlatý faraon pouhým předmětem jednoho z největších podvodů v historii?

Autor: Petra Klabouchová
Žánr:
román historie, architektura
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

29. říjen 1922, Luxor, Horní Egypt
Byla už skoro tma, když dorazili k domovu. Rozsvícená světla v oblých oknech rezidence Howarda Cartera jim ukazovala cestu rozsáhlou, s anglickou pečlivostí udržovanou zahradou. Byl to malý ráj v pekelném srdci Luxoru. Stál na okraji cesty vedoucí z Dér el-Bahrí, zádušního chrámu tajemné královny Hatšepsut, až do Údolí Králů. Rozlehlé sídlo barvy pouštního písku s nádhernou centrální kopulí typickou pro tradiční architekturu, v posledním století tolik kopírovanou rodinami britských koloniálních zbohatlíků. Silné stěny chránily dům před sluncem i pouštním větrem. Příjemný chládek tak čekal na jeho obyvatele při každém návratu z Údolí Králů. Zahrada byla zelenou perlou plnou vzrostlých palem a cypřišových keřů, jejichž vůně laskavě vítala pána domu po každém těžkém dni.
Uvnitř už vila tak majestátně nepůsobila. Howard Carter nebyl zrovna mistrem dobrého britského vkusu, natož přítelem okázalého životního stylu. Zajímalo ho hlavně zařízení temné komory pro vyvolávání fotografií, kvalitní psací stroj, souprava profesionálních zvětšovacích skel, knihovna a gramofon. Žádné obrazy, krajkové dečky, nabírané závěsy. Celý život hledal poklady mrtvých faraonů ve zdobených hrobkách, jeho vlastní dům byl však osamělý a nehostinný. Stejně jako on sám. Ahmed nechápavě vrtěl hlavou. „Tolik bohatství a nemít ho ani s kým rozdělit.“ Jeho pán neměl manželku ani valný zájem o dámskou společnost. Vlastně ani o tu pánskou. Neměl přátele. Ahmed v domě nikdy neviděl žádnou návštěvu. Ani jeden společenský dýchánek nebo čaj o páté. Jen spolupracovníci a kolegové. A i ti z domu mizeli hned, jakmile jim to Carter dovolil.
Ostatní angličtí džentlmeni neměli Ahmedova pána v oblibě. Říkalo se mezi nimi, že je nepříjemný, nemá anglický takt ani vybrané chování ostatních britských vědců. Primitiv, co nevychází dobře s nadřízenými, zato si nadmíru rozumí se špinavými domorodci. Nebyl pro ně vědec ani archeolog. Jen nevzdělaný hledač pokladů.
Carterova rodina byla chudá. Neměla peníze na drahé školy a o univerzitě pro bohaté anglické synky si mohl nechat jen zdát. Všechno co znal se naučil sám. Navíc byl prostého původu, neměl byť jen jeden jediný úplně maličký šlechtický titul. A to, jak Ahmed pochopil, bylo pro ty bílé Evropany v saku, kteří ukradli jeho zem a den po dni z ní bez úcty k předkům elegantně loupili vše cenné, něčím nesnesitelně odporným.
A tak žil jeho pán hned po svém prvním příjezdu do Egypta hlavně mezi místními, třebaže se podle oficiální anglické definice jednoho věhlasného profesora jednalo o „individua špinavá, nepoctivá, podřadná, zaostalá, polonahá, odevzdaná osudu, líná, prohnaná a pletichářská“. Jak hloupé je urážet nepoznané. Ahmed věděl o Britech své. Bez něj by nejeden z nich už nebyl mezi živými a naprostá většina by odjela z Egypta bez jediného nálezu. „Jsme nepoctiví a prohnaní? Proč by taky ne? Měli bychom se snad stydět za to, že si při všeobecném rozkrádání naší minulosti urveme taky něco pro sebe? Kdyby se mělo čekat, až zlato faraonů objeví ty růžovolící slečinky s kravatou, byla by ještě většina pokladů hluboko pod pískem. Vždyť sami nejsou schopni najít ani vodu.“
Ahmed byl hrdý na svou rodinu. Nestyděl se za svou práci. Považoval ji za umění předávané z generace na generaci. Jeho klan se živil hledáním pokladů mrtvých od časů tak dávných, že je nepamatuje ani kámen. I z něj už čas odvál dávné nápisy. Abd ar-Rasúlové tu byli už v době, kdy v údolí Nilu lid pohřbíval prvního faraona. Jejich práce začala, jakmile dveře hrobky zapadly za posledním členem pohřebního průvodu. Kde tehdy byli vzdělaní Angličané? Správný Abd ar-Rasúl měl poušť v krvi. Znal v ní každé zrnko písku. Bojoval proti královým vojákům i proti hlídkám starověkých kněží. Faraon už mrtvý byl, oni museli najít způsob, jak přežít. Nikdy nemuseli nic studovat. Měli čich. Zlato v podzemí cítili na dálku. Věděli o pokladech, o kterých angličtí lordi nebudou vědět nikdy. Místa hrobek a mapy podzemí znali z vyprávění svých dědů a ti od svých dědů a ti od dědů svých dědů. Když si potřebovali přilepšit, jednoduše věděli, kam jít. Jiní chodili do banky, Abd ar-Rasúlové si „půjčovali“ zlaté dary svých dávných králů.
Ať Angličané kopou dál. Roky a roky. Marně. Hlavně, že platí. On jim rád půjčí své muže jako kopáče. Čím déle budou kopat, tím více si jeho lid vydělá. Jen občas jim bylo třeba hodit nějakou zlatou udičku jako kost psům. Aby je to nepřestalo bavit. To nejdůležitější už bylo stejně dávno nalezeno. Rozprodáno na černém trhu nebo uloženo v bezpečí pouště pro další generace klanu. Jen studovaní páni archeologové o tom ještě nevěděli.
To ale neplatilo pro jeho pána. Howard Carter byl mezi místními oblíben. Vlastní lidé ho nechtěli. A on na tom jaksepatří vydělal. Proto také ta honosná vila. Rád sedával s Egypťany v místních kavárnách u sklenky silného čaje, s dobrým arabským tabákem. Poslouchal. Moc dobře pan Howard poslouchal. Ptal se a zapisoval, neuniklo mu ani slovo. Naučil se arabsky, mluvit i myslet. Brzy se spřátelil s rodinou Abd ar-Rasúlů tak, že se vlastně stal jedním z jejích členů. On dával práci jim, oni dávali práci jemu. Zasvětili ho do tajného trhu se starožitnostmi, kterému vládli po celá staletí. Vyměňovali si informace, kontakty a pracovní sílu. Jen tak se z mladíčka, kterého si milostivě přivezli angličtí pánové do Egypta jako špatně placeného koloristu, stal bohatý pán. Archeolog. Znalec. Ahmed byl na svého pána hrdý. Spolu ještě dokážou velké věci.
Howard Carter zamířil ke dveřím svého domu, Ahmed šel pár kroků za ním. V rukou hrdě nesl zlatou klec s vzácným ptáčkem. Jako každý večer po tvrdé dřině už na Cartera doma čekali jeho předáci, aby mu podali hlášení o odvedené práci. Nad jejich hlavami se stahovaly mraky a oni to věděli. Věděli, že práce na vykopávkách budou brzy zastaveny. Ten bohatý lord Carnarvon, který jim z daleké Anglie posílal peníze po celé roky, se rozhodl, že končí. Poslední sezóna. Pokud Tutanchamona nenajdou teď, tak už nikdy. Když ten večer uviděli v Ahmedových rukách toho drobného opeřence, spustili nevídaný povyk. Všichni najednou. Předáci, hlídači i posluhovači. Jako by se jim zjevil bůh.
„Mabrook! Mabrook! Zlatý ptáček! Ten nosí štěstí!“ křičeli s nepředstíranou radostí jeden přes druhého a točili se kolem Ahmeda, aby si každý mohl na tu zlatou klícku alespoň sáhnout. „Pán Carter! Pán Carter! Mabrook nosí štěstí! Mabrook je posvátný zlatý pták! Teď my určitě najít hrobku plnou zlata. Inšalláh! Ptáček nám ukázat cestu. Dřív, než rok skončí. Najít brzy. Móc brzy, pán Carter,“ usmívali se štěstím celí bez sebe.
Bezmezně svému poslu nebes věřili. Rozptýlil jejich strachy.
Kdo by si býval tenkrát v přítmí luxorské zahrady pomyslel, že bude mít ta parta ukřičených a pověrčivých dělníků pravdu. Měli ji. Zlatý ptáček Mabrook opravdu přinesl na svých pírkách štěstí. Stalo se to ještě dřív, než čekali. Pouhých sedm dní je v té chvíli dělilo od největšího archeologického nálezu všech dob…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace