RECENZE Čurda z Hlíny. Jaký je pád do ´kalné stoky´ dějin?
03.12.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Miloš Doležal: Čurda ze Staré Hlíny - příběh parašutisty
Psát o nedávných dějinách se osvědčilo mnohokrát. Připomínat osudy těch, ke kterým bychom mohli přiřadit jakékoli matematické znaménko, také. A jak už to bývá, většinu čtenářů zajímá právě to, co se ve školách nedozví. Pohnutky, detaily, dokumenty, fotografie, svědectví, pocity.
A přesně takovouto badatelskou cestou se vydal někdejší dramaturg ČRo Miloš Doležal (*1970) při cestě do hlubin tří velmi kontroverzních postav československé minulosti: Oskara „Kariho“ Felkla, předválečného československého četníka, Bohuslava Bušty alias „Zwirna“, krejčího z Vysočiny, který se stal agilním konfidentem gestapa v Táboře, a konečně toho nejznámějšího zrádce, jakým byl člen paraskupiny OUT DISTANCE, vysazeného do protektorátu na jaře roku 1942, Karla Čurdy.
Všechny povídky mají tu moc a to kouzlo, že jejich beletristické pojetí pevně svírá kormidlo dějin. Nefabuluje, nepřehání, a dokonce ani nehodnotí, což je výjimečné. Snad jen s výjimkou jistých subjektivních poloh v názvech kapitol. Ty totiž jednoznačně ukazují charakteristiku a autorův přístup. Čtenáři krásné knihy nakladatelství HOST tak půjdou stejnou životní cestou jako ´Svině Bohouš´, ´Kari, můj manžel´ (příběhem manželů Felklových) a konečně je tu náležitě vybarvený a obsahově nejširší Karel Čurda. Dvojsmysl v názvu jistě pochopí každý. Nejde jen o rodiště – Stará Hlína u Třeboně – ale samozřejmě i o povahovou vlastnost. Nechte hlínu na dešti. Roztaje, povolí. Tato dvě slovesa jsou příznačná.
Vesměs málo známé skutečnosti, jenž Doležal detailně popsal, svědčí o tom, že se s tématem nesetkává poprvé. Na jednu stranu nakládá dostupné znalosti, na stranu druhou pak osobní rovinu. Zejména dialogy (Čurda), dopisy (Felkl) a lítost (Bohuslav Bušta) představují kritéria, jakými se Miloš Doležal odlišuje od klasických děl z období historiografie druhé světové války. Ačkoli jsme uvedli, že nehodnotí, jeho rozčlenění osudů všech tří figur je vypovídající a logické. Nejprve tu máme začátek. Tak třeba života, školy, vztahu. Pak přichází válka, kdy se z řezníků stanou velitelé a z třídních blbečků jejich poskoci. Jakkoli nad tím můžeme dnes mávnout rukou, ono se stačí podívat na film Vyšší princip. Ostatně začít můžete přímo v knize na straně osmdesát v kapitolce ´Moje plány do budoucna´.
„Žádné životopisné detaily v textech nebyly vyfabulovány, buď se vážou k pamětnickým výpovědím, anebo vycházejí z uvedených archivních zdrojů. V citacích z archivních dokumentů jsem neopravoval pravopisné ani jiné chyby.“ Miloš Doležal
Jak reaguje člověk v mezních situacích? Jaké následky nese spolupráce s okupantem či úpis ďáblu? Naše novodobá historie není dlážděna jen hrdinstvím, obětavostí a zásadovostí, ale také selháváním, zrádcovstvím a kolaborací.
To jsou slova nakladatele, na která bychom odpovídat nechtěli. Ke knize jsme přistupovali hlavně jako k médiu, k encyklopedii, jež může otevřít nové cesty a obzory. Namátkou jako látku pro pokračování autor může zvolit koncentrační tábor Mauthausen nebo extrémně zajímavý příběh Vlastimila Moravce. Pro všechny čtenáře pak stejně cenný obsah, jakým je text, bude i ten doprovodný: fotografický a dokumentární.
Podklady pocházejí nejen z osobních vlastnictví, ale taktéž z archivů. Stejně tak chválíme i prameny literatury, k nimž lze přikročit v případě hlubšího zájmu (pamětnické výpovědi, Stehlíkovy Lidice a velkou radost nám udělal i odkaz na Dobu zkoušek a naděje: deník děkana Františka Wonky). Po všech směrech se kniha Miloše Doležala ukázala jako stabilní, osvěžující, přínosná a novátorská. Především v té tiché kombinaci faktů a krásné literatury jde o dílo jedinečné. Jak skvěle dokázal na téměř pěti stovkách stran zpracovat pouť pátera Toufara v knize ´Jako bychom dnes zemřít měli´ z roku 2012, tak srdnatě se popasoval s těmi, kteří si nezaslouží téměř jakékoli uznání. A kdyby se někdo náhodou domníval, že jednotliví lidé prošli katarzí nebo snad nemohli jednat jinak, doporučíme pečlivě a pomalu číst zejména Čurdovo chování po konci 2. světové války. Jeho pýchu, nadutost a sebestřednost. I to zvládl Doležal na výbornou. 85 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda