Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jediným, posledním a skutečným domovem, o který nás nikdo nemůže připravit, je rodná řeč

30.11.2019
Jediným, posledním a skutečným domovem, o který nás nikdo nemůže připravit, je rodná řeč

Autor: repro/en.isabart.org

Popisek: Petr Chudožilov

I když tahle knížka není moc veselá, autorovi rozhodně nechybí smysl pro humor a lehkou nadsázku. Miniatury Petra Chudožilova Cizinec na pobřeží vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Cizinec na pobřeží není veselá knížka, přestože je vyprávěna humorným jazykem. Autor v ní s nadhledem a bez sentimentu předkládá na miniaturní ploše velká a tragická témata lidské existence, zajímá jej člověk opuštěný v davu, člověk bloudící katastrofami moderní doby. Převážná část „38 miniatur“ je však inspirována životem v cizí zemi, jež se jen pozvolna mění v nový domov.

Smutně komické kotrmelce, plynoucí z neznalosti jazyka či odlišných zvyklostí, poetická podobenství či paradoxy, pomáhající překonat cizotu a vlastní nejistoty, naděje, soucit a solidarita, jež někdy přichází z naprosto neočekávané strany – texty, v nichž autor čtenáři s důvěrou svěřuje tu nejosobnější zkušenost, potvrzují, že posledním a skutečný domovem, o který jej nikdo nemůže připravit, je pro spisovatele jeho řeč.

Cizinec na pobřeží

Spisovatel Petr Chudožilov se narodil v roce 1943 v Prostějově, jeho otec byl ruský emigrant, matka pocházela z Moravy. V letech 1967 až 1969 byl redaktorem Literárních novin a Listů. S nástupem normalizace mohl být zaměstnán jen jako dělník nebo noční hlídač, než v roce 1982 pod nátlakem StB jako signatář Charty 77 emigroval i s rodinou do Švýcarska, kde žije dodnes – do roku 2013 v Basileji a nyní na venkově, poblíž Basileje. V exilu přispíval do českého vysílání Hlasu Ameriky a od roku 1990 pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem, ale i s řadou německých rozhlasových stanic, mj. je autorem večerníčků pro Bavorský rozhlas.

Petr Chudožilov je autorem knih pro děti i pro dospělé čtenáře, jeho knihy vyšly česky, německy, italsky, španělsky, maďarsky a slovinsky. Jeho tvorba pro děti byla oceněna Čestnou listinou IBBY a prestižní Evropskou cenou za nejlepší německou pohádku, v roce 2014 si odnesl výroční cenu nakladatelství Albatros za knihu Příliš mnoho andělů.

Autor: Viktor Chudožilov
Ilustrace: Michal Chodanič
Žánr:
česká próza
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

Až ti bude nejhůř
Muž a žena, tváře a hřbety rukou poseté stařeckými jaterními skvrnami, oba jistě přes devadesát, se zájmem naslouchali naší rodinné zábavě, již jim vítr přinášel z přídě parníku pod stříšku kabiny. Zřejmě jim to připadalo napínavé, vyprávěl jsem totiž dětem, že zlé časy jednoho dne pominou, uvidíte!, nepotrvá to nijak zvlášť dlouho, možná již o příštích prázdninách se budeme na velbloudech prohánět africkými pouštními pláněmi. Žena vstala, proti větru se k nám prodrala na vratkých nohách a chtěla vědět, zda jazyk, jímž se dorozumíváme, je ruština, anebo zda jí to jen tak připadá. Připustil jsem, že můj otec byl Rus ze Sankt Petěrburgu, avšak náš rodný jazyk je čeština.
Dáma moji informaci zjednodušila, z jejího hlediska snad i vylepšila.
„Leon! Chodi sjuda! Eti russkije!“ zvolala okouzleně.
Než jsme výletním parníčkem dorazili na vlnách

Rýna z Basileje do Rheinfelden, stali se z nás téměř přátelé. Manželé, prapůvodně ruští Židé z Litvy, žili již po dlouhá desetiletí ve Spojených státech amerických. Stručně probrali děsivý běh svého života, jenž začínal pogromy a končil útěkem do Ameriky úplně na poslední chvíli, na oplátku nechali si vyprávět naše osudy. Zatímco já jsem si uvědomil, že se nám ve srovnání s nimi vlastně vůbec nic nestalo, manželé byli příhodami našeho života hluboce dojati. A protože moje babička z otcovy strany se také jako oni narodila ve Vilniusu, velkoryse mi přiřkli bonus stoprocentního krajana.
„Já, vážený Petře Konstantiniči,“ pravil stařec a posadil si naše nejmenší dítě na klín, „jsem v Americe nadělal příšerný prachy. Nechtěl bych se chlubit, ale víte, jak jsem bohatej? Tááákhle!“ řekl a rozpaženýma rukama naznačil rozměry svých pytlů s penězi. „Máte čtyři maličký děti, začínáte novej život v cizině. Víte co? Daruji vám nějaký prachy do začátku!“
Vytáhl šekovou knížku a zeptal se: „Kolik chcete?“
Na takovou otázku nebylo možno dát slušnou odpověď a neslušnosti jsem se nechtěl dopustit, ti dva se mi hrozně líbili. Kdyby byl vyplnil šek na sto dolarů, určitě bych jej s radostí přijal. Možná bych si troufl i na nějakých dvě stě? Třeba nám chce darovat tisíc dolarů? Anebo ještě víc? Starcovy oči zářily vlídně jako v pohádce s dobrým koncem. Dávat je za určitých okolností víc než brát. Moje hlava sama od sebe, aniž bych se rozhodl, vykonala zamítavé pohyby, určit si sám hodnotu daru, ne, to přesahovalo moji mravní kapacitu.
„Děkuji vám, gaspadin Leon,“ řekl jsem co nejzdvořileji, „ale my nemůžeme zneužívat vašeho dobrého srdce.“
„Přemlouvat vás nebudu,“ pokýval hlavou gaspadin Leon, šekovou knížku zase zastrčil zpátky do náprsní tašky a položil mi ruku téměř otcovsky na rameno, „ale stejně bych vám chtěl být aspoň trošičku užitečnej. Že jsme se potkali, určitě není náhoda!“
„Práci!“ vyhrkl jsem s divokou nadějí, „hledám práci, která nás uživí!“
Manželé chvíli drželi poradu v jazyce podobném němčině, muselo to být jidiš. Dáma si vyžádala naši basilejskou adresu, napsala si i telefonní číslo a s prstem tajemně přiloženým k seschlým rtům prozradila, že v Curychu žije jejich dávná česká přítelkyně, Zdena Tigermann, osoba vlivná a přitom laskavá, určitě nám pomůže něco najít.
„Teď už to máte v kapse!“ radoval se gaspadin Leon. V Rheinfelden jsme se rozloučili, manželé nasedli do čekající limuzíny, uniformovaný řidič přiložil ruku k placaté čepici s kšiltem a odfrčeli za svými neznámými cíli. Už jsme je nikdy nespatřili a taky Zdena Tigermann o sobě nedala slyšet, ale přesto hrála v našem životě po několik let obrovskou roli.
„Až bude nejhůř, pomůže Zdena Tigermann!“ konejšila mě žena, když jsem si zoufal nad nepřízní osudu.
„Kdo to je, ta Zdena Tigermann?“ chtěly vědět děti. Místo odpovědi jsme jen tajemně přikládali prst ke rtům.
A protože se ta neznámá dáma nikdy nezhmotnila, usoudili jsme, že nejhorší časy ještě nepřišly, že jsou teprve před námi a že je nám vlastně pořád ještě docela dobře. Gaspadin Leon, aniž to možná zamýšlel, nám daroval vůbec to nejcennější, víc než peníze, totiž naději.

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace