RECENZE Nejnovější Dán je špička v žánru. Četli jsme knihu Pohřbeni zaživa
23.11.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Pravá identita autora doposud nebyla odhalena
Pod pseudonymem píšící Dominik Dán je na stránkách Krajských listů jako doma. Recenzujeme vlastně vše, co se nám dostane pod ruku. A jsme ještě radši za to, jak se zkracují časové mezery mezi původním, tedy slovenským, a českým vydáním. Ukázkový příklad symbiózy je Dánova poslední kniha, bravurní a skutečně skvělá detektivka Pohřbeni zaživa, jež vydal jako obvykle Slovart v překladu Jana Hanzlíka.
U našich sousedů (´Pochovaní zaživa´) i u nás vyšla ve stejném roce. V bilančním okénku připomeňme, že pro letošek vyjde ještě jedna Dánovka, jmenovat se bude ´Nevieš dňa, nevieš hodiny´.
Richard Krauz, doktor Lengyel, Jozef Fischer, Kuky nebo Edo Burger, to všechno jsou postavy, které čtenáři Dánovy tvorby znají téměř dokonale. Stejně jako jejich životní peripetie, jež se staly už tradičně nedílnou součástí Dánovy prózy. Až s nebývalým citem a nenuceným nádechem je vkládá do přímočarých vyšetřování, čímž uzavírá hrozně pestrý celek.
Ona přeci jenom ta klasická detektivní tvorba bývá postavena na hlavní figuře - vyšetřovateli - a málokdy ji doprovází někdo další. Ano, jsou výjimky, ale je jich málo. Tu jde o rodinu, jindy o vztah uvnitř vyšetřovacího týmu. Zejména v Americe jde o téměř bezchybné jedince, co se seriálů týká, o nich se raději nevyjadřujeme. Tam se snad vůbec nespí, nejí, nepije, nekouří, nenadává. Všichni vypadají skvěle, dnem i nocí jsou nalíčení, usměvaví, za každé okolnosti milí.
Právě uvedené jsme nechtěli rozvádět kvůli natahování recenze, ale pro kontrast. Přesný opak vyřčeného totiž naleznete v Dánových knihách. Syrovost, ospalost, obří chuť na cigáro a pivo, nadávky a hnusnou smrt. Žádné postávání nad tělem, které se div neusmívá. Bolest, zoufalství, počítačově přesné anatomické a fyziologické změny. Jako byste sledovali fotky. Kdo nikdy nebyl na pitevně, bude svým způsobem ochuzen. Tak jako u předešlých knih, i v aktuálním románu dominuje cit pro vyšetřování, pro tu mravenčí práci (hlavně skládačka kolem sester a ´doktora´), profesní život (především vážný stav kolegy rozepsaný na celou stranu) a s ním ruku jdoucí ten soukromý (msta). Děj vás chytí od prvních řádků, od toho popisu jednoho (zbytečného) pohřbu a nepustí až do závěrečné scény.
Oficiální anotace?
Každý touží dožít se šťastného, bezbolestného, pohodového a důstojného stáří, proto pracujeme, vyděláváme, šetříme, vychováváme děti – proto žijeme. Právě o holé životy jde také starým lidem pohřbeným zaživa v domě hrůzy. Tady začíná případ neuvěřitelné lidské krutosti a hyenismu, případ, se kterým se detektivové z oddělení vražd musí popasovat na konci horkého bouřlivého léta, během něhož přišli o Burgera, schváceného vážnou chorobou, a o Petru, vážně zraněnou během tajné operace. Richardu Krauzovi už nemá kdo poradit, musí si vystačit s tím, co se stihl od nejstaršího z detektivů naučit sám. A aby toho nebylo málo, i nejlepší kamarád a spolehlivý parťák Chosé opouští partu – navzdory varováním a prosbám se na vlastní pěst vydává po stopách zákeřného střelce Gaba.
Celkem široce popsaný děj bychom chtěli zúžit především na ten ústřední motiv: zbytečnou smrt. Jedná se vlastně o něco, s čím se detektivové dlouho nesetkali. Hodně podivná, až pravidelná úmrtí v jednom pečovatelském domě. Právě sem totiž část jedné rodiny ´ubytovala´ dědečka, otce, aby se o něj mohli dobře postarat. Zatímco ona zmíněná část rodiny, jedna ze sester, si brousí zuby na byt. Dluhy, hádky. Jak říkáme, od prvních řádků na pohřbu budete doma. Postavy obou sester a částečně i bratra jsou natolik vymodelované, že jsme zase museli smeknout. Vtipy (léčí tam Mengele), dialogy (zastavení při extrémně rychlé jízdě) i samotná story je natolik uvěřitelná, že až chceme uvěřit, že se to nestalo.
Na Dánovu knihu, a stává se to zcela výjimečně, jsme se těšili už ve chvíli, kdy jsme ji odložili. Pro nás snad jeho nejlepší text, přičemž jde o jeho osmadvacátou knihu!
Kvůli vytříbenému popisu dvou starých chlapů (i Čapek by měl radost), kvůli reminiscenci snímků Karla Kachyni, pro to čekání u okna, když příbuzní nejedou a nejedou, pro tu zbytečnou smrt a bezmoc, pro ty krásně odžité dialogy (i s tím průkazem, co se nedává z ruky) a hlavně pro tu jazykovou vrstvu, která polyká koncovky, zkracuje do nespisovné řeči, pohrává si s diakritikou, že chvílemi cítíte ten prach z pistole a lógr z nedopitýho kafe…
Vážně parádní kniha. Devadesát procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda