Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pod sněhem se mohou ukrývat různá tajemství. Tohle ale navždy převrátí Matějův svět vzhůru nohama

16.11.2019
Pod sněhem se mohou ukrývat různá tajemství. Tohle ale navždy převrátí Matějův svět vzhůru nohama

Autor: Facebook/Svatopluk Doseděl

Popisek: Martin Stručovský

Když se vám něco podaří, zpravidla se můžete spolehnout, že vám to vzápětí zlomyslný osud vynahradí nějakou komplikací. Tahle je ale přímo osudová. Napínavý detektivní příběh Martina Stručovského Zavátá sběhem vydalo nakladatelství Motto.

Život knihkupce a příležitostného soukromého vyšetřovatele Matěje Mlynáře se stabilizoval. Daří se mu vzdorovat démonu alkoholu, užívá si plnými doušky vztahu s Pavlou Královou a poprvé od smrti své manželky je doopravdy šťastný. Jenže když zmizí dívka, kterou znal od jejího dětství, náhle stojí před jednou z nejtěžších výzev života: má dodržet slib daný milované ženě, nebo pomoci bližnímu, který ho potřebuje?

Zavátá sněhem

Autor: Martin Stručovský
Žánr:
detektivka
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Sobotní vstávání do práce fakt nesnáším. Člověk, kterej vymyslel, že se bude makat i v sobotu, musel být pěknej cvok. A pak že to mají knihkupci jednoduchý.
Tak jako v každou jinou vstávací sobotu, i dneska jsem se probudil pět minut před zazvoněním budíku na mobilu. Natáhl jsem se po telefonu, abych ten nepříjemný krám vypnul dřív, než začne být dotěrný.
Pavla se po mém boku neklidně zavrtěla. Přitom sklouzla peřina a odhalila její stehna, tak jsem ji zase přikryl. Při pohybu pode mnou hlasitě zapraskalo péro v matraci postele, která pamatovala snad ještě časy Františka Josefa I.
Pavla se probudila. Otočila se ke mně a zamžourala očima. Při pohledu na mě se usmála.
„Dobré ráno,“ zašeptala do příšeří ložnice.
„Dobré,“ přitulil jsem se k ní, ovinul jí ruku kolem těla a políbil ji. Bylo příjemné cítit po ránu její tělesné teplo a vůni. Leželi jsme tak těsně u sebe, že jsme se dotýkali špičkami nosů. Usmála se na mě. Vtiskl jsem jí na rty polibek tak křehký a opatrný, jako kdybych jí mohl při použití větší síly ublížit. „Miluju tě,“ špitl jsem.
„A já tebe.“
Pokusil jsem se dobýt pod její peřinu. Dlaní jsem přejel po jejích stehnech odshora dolů, až jsem se zastavil u klína.
Zachichotala se a odstrčila mě. „Měl bys vstát. Je půl osmý.“
„Za půl hodiny se dá stihnout spousta věcí.“
„Třeba snídaně a rychlá sprcha.“
„Hm,“ zapředl jsem. „Půjdeš do ní se mnou?“
„Ani náhodou. Musíš přijít včas do práce. A nedělej to.“
„Co?“
„Ty tvoje psí oči. Víš, že ti nepomůžou.“
„Zkusit jsem to musel,“ vyloupl jsem se z postele. Vzápětí jsem toho ale litoval. Teď v lednu byla v Pavlině domě na Zbuzanech zima jako v mrazáku, takže jsme spávali pod těžkými duchnami, a to i navzdory faktu, že jsme dost topili. S drkotajícími zuby jsem vyrazil do koupelny.
Pustil jsem na sebe velký proud vody, abych se probral, a najednou se otevřely zamlžené dveře od sprchového koutu.
Přede mnou stála Pavla.
Úplně nahá.
Vlezla za mnou a dveře koutu při zavírání hlasitě práskly.
Natlačila mě na stěnu a přisála se mi ke rtům.

Kafe jsem vypil asi na dva loky. Cítil jsem, jak mi horká tekutina proudí tělem. Prohlížel jsem si přitom Pavlu, která si přivlastnila moji košili. „Měl by ses najíst,“ okomentovala moje počínání.
„Mám asi deset minut na to, abych doběhl do Panský,“ usmál jsem se na ni a objal ji.
„No jo. Trávíš čas blbostma.“
„Ty,“ pleskl jsem ji jemně po zadku.
„Hm. Tomu se říká domácí násilí.“
„Hm. Zatkneš mě za něj?“
Dívali jsme se na sebe a nemluvili. Věděl jsem jediné. Její hnědé oči jsou ty nejkrásnější, co znám. A přál jsem si do nich hledět až do konce života.
„Měl bys jít,“ pobídla mě. „Nebo fakt přijdeš pozdě.“
Než jsem stačil odpovědět, zazvonil Pavle telefon. Sáhla po něm. Její rozhovor byl rychlý a došlo mi, že asi nebudu jediný, kdo teď opustí barák.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Na zastávce MHD u Slavíkova lesa našli zmlácenou holku.“
Podívali jsme se na sebe. „Myslíš, že to může mít něco spo lečnýho s těmi grázly, co tenkrát ublížili Martě Kučerové?“ napadlo mě hned.
„To netuším. Ale měl bys letět.“
Měla pravdu.
„Uvidíme se?“ zeptal jsem se.
„Snad jo.“
„Už teď je mi smutno.“
„Mně taky.“

Sníh. Byl všude kolem. Ani jsem si nepamatoval, kdy naposledy ho napadlo tolik. Staří chlapi v hospodě nad partičkou karet a zelenou tvrdili, že takhle bílo bylo naposledy za komančů. Anebo ve Třech oříšcích pro Popelku.
Sníh se mi pletl pod nohama, snažil jsem ho prorazit zimními botami. Byl to však boj s větrnými mlýny. Kousky bílé hmoty se k nim lepily spolehlivěji než javorový sirup. Sníh dokonale korespondoval s šedivým nebem a všudypřítomným chladem, který se snažil proniknout přes džíny a starou odrbanou bundu Parker, kterou jsem kdysi dostal od své mrtvé ženy.
U kláštera svaté Kateřiny mi málem podjely nohy po zledovatělém chodníku. Vyrušil jsem řidiče zuřivě škrábajícího zamrzlé okno. Mávli jsme na sebe a já si šel po svém.
Náměstí Míru působilo mrtvě. A Panská ulice na tom nebyla o moc líp. Všude sníh. Dokonce i lavička před Mlýnicí jím byla přikrytá, stejně tak tmavá písmena umístěná nad vchodem do obchodu.
„Dobré ráno.“
Dívka stojící před zamlženou výlohou sebou trhla. Otočila se ke mně. Vypadala, jako kdyby viděla ducha.
„Jsi v pohodě, Rebeko?“
„Jasně. Všechno v pohodě,“ usmála se vzápětí. „Jsem jen trochu utahaná. Učila jsem se do večera s kámoškama na pondělní písemku z matiky.“
„Aha. A nepotřebuješ jít domů? Odpočinout si a pokračovat v učení?“ To poslední, co jsem teď potřeboval, byla unavená brigádnice.
„Ne,“ namítla. „Budu v pohodě.“
„Tak fajn. A omlouvám se, že jdu pozdě. Měl jsem… komplikovanější ráno.“
„Jo, to znám.“
„Tak jdem na to.“
Odemkl jsem zámky od mříží…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace