Jo, jo, jo, jo! Vladimír Mišík překvapil, i když se pomalu loučí. Je to divný pocit…
10.11.2019
Foto: Facebook (stejně jako v článku)
Popisek: Z natáčení dokumentu Nechte zpívat Mišíka
FOTO VIDEO K tvářím sametové revoluce, jejíž třicáté výročí si tento měsíc připomínáme, patří i hudebník Vladimír Mišík. A zcela právem. Je jednou z žijících legend české blues-rockové scény, na které září již přes padesát let. Jeho písně stále patří k nejhranějším evergreenům. Za všechny stačí připomenout Sluneční hrob, Kuře v hodinkách, Stříhali dohola malého chlapečka, Proč ta růže uvadá nebo nádhernou Variaci na renesanční téma.
Právě tu zazpíval během masových listopadových demonstrací roku 1989 promrzlým lidem na Letné. Dav ho vítal s jásotem, patřil totiž k těm umělcům, jimž bylo komunistickými aparátčíky načas zakázáno vystupovat. O to radostnější byl jeho návrat a Mišík se kromě zpěvu dokonce načas věnoval i politice, když byl za Občanské fórum zvolen do České národní rady. Tato epizoda trvala jenom dva roky a Vladimír se rychle vrátil ke svým písničkám. Úspěšnou uměleckou kariéru však často omezovaly zdravotní komplikace, léta totiž trpí těžkým astmatem. I když mu jeho lékaři mnohokrát doporučovali, aby přestal zpívat, radikálně to odmítl. Bylo by to prý stejné, jako kdyby mu doporučili, aby přestal dýchat.
Tisíce fanoušků doufá, že album Jednou tě poznám není poslední, které Vladimír Mišík udělá
Poslední album?
I když to již několikrát vypadalo, že přece jenom se zpíváním končí a v poslední době dokonce musel rušit koncerty, nedávno své fanoušky velmi překvapil. Po devíti letech totiž vydal nové album, nazvané Jednou tě potkám a již nyní je jasné, že se stane jedním z nejvýznamnějších hudebních počinů letošního roku. Album je v mnohém překvapující, Mišík se vůbec poprvé spojil s všestranně talentovaným hudebním skladatelem a producentem Petrem Ostrouchovem, který na sebe upozornil coby autor hudby k vynikajícímu filmu Želary a také s jinými muzikanty (Blue Shadows), než je jeho vlastní kapela ETC.
Jo, jo, jo, jo
I když se nad deskou místy vznáší stíny smutku a předtucha smrti, naštěstí nechybí ani písničky optimističtější, například potenciální hit Jo, jo, jo, jo!, v němž vtipkuje na úkor rodiny (na kterou ovšem ve skutečnosti nedá dopustit). Přesto si notuje, že když „v kuchyni vše šílí, vzduchem víří prach, roztoče se svíjí, z mé ženy jde strach,“ jde raději s parťákem Olinem Nejezchlebem do hospody. Mišíkovi se opět povedl mistrovský kousek, když nazpíval další text Václava Hraběte, zhudebněný právě Ostrouchovem.
Píseň ‘Jednou‘ symbolizuje celé vynikající album. Hudba, slova i zpěv jsou natolik podmanivé, že vyvolávají potřebu si je pouštět znova a znova, stále dokola. Rýmy ‘Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání, nikdo mi s růžemi nepřijde přát. Pomlčí důstojně klasici svázaní, o tom, co brzy se musí stát. Jednou tě potkám, vím to jistě. Nevím jen kdy a na kterém místě‘ je těžké vymazat z paměti. Podobné to je i v další, tentokrát Mišíkem zhudebněné teskné básni klasika Františka Gellnera, ‘Kočky mňoukaly na střeše‘.
Zvláštní pocit
Jak Mišíkovi posluchači, tak kritici se shodují na tom, že album Jednou tě potkám je jeho nejvíce osobní, ne-li přímo autobiografická deska. Ostatně, ve skladbě Brothers popisuje téměř neuvěřitelný objev, jehož se dočkal až kolem sedmdesátky. Celý život žil v přesvědčení, že jeho otec, americký voják, padl ve válce. Jenže, když o něm režisérka Jitka Němcová točila dokumentární film ‘Nechte zpívat Mišíka‘ a pátrala po stopách rodičů, zjistila, že Mišíkův táta nepadl, ale zemřel až v roce 2007. Díky její usilovnosti se tak Vladimír dočkal šokující zprávy, že má v Americe osm sourozenců a kolem stovky dalších příbuzných. „Je to zvláštní pocit vědět, že nejsem sám, že za velkou louží sestru a bratry mám“, zpívá v Bratrech společně s hosujícím Paulem Bradym.
Vladimír Mišík sice tvrdí, že jde o jeho poslední desku, ale jeho fanoušci doufají, že tomu tak není. A pokud ano, tak by šlo o nejlepší vyvrcholení jeho fascinující kariéry.
Vložil: Adéla Hofmanová