Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Německý odboj nebyl jen Stauffenberg a Valkýra. Poznejte historii antinacistického odporu v třetí říši

07.11.2019
Německý odboj nebyl jen Stauffenberg a Valkýra. Poznejte historii antinacistického odporu v třetí říši

Autor: repro/wsj.com

Popisek: Izraelský vojenský historik Danny Orbach

I v nacistickém Německu se našli hrdinové, kteří bojovali proti tyranii všemi možnými prostředky. Spiknutí proti Hitlerovi aneb Příběh německého odboje v třetí říši vydalo nakladatelství cPress.

Adolf Hitler se v roce 1933 stal německým kancléřem. O rok později byly všechny strany s výjimkou nacistů postaveny mimo zákon, svoboda tisku byla jen vzpomínkou a Hitlerova dominance se zdála být kompletní. Přesto se našli stateční lidé, kteří se s novou tyranií nesmířili a bojovali proti ní všemi možnými prostředky.

Publikace Spiknutí proti Hitlerovi jedinečným, čtivým a přesvědčivým způsobem mapuje historii německého odboje od roku 1933 až po operaci Valkýra – od osamělého vlka Georga Elsera až po spiklenecké kruhy v řadách wehrmachtu. Autor se také snaží přeformulovat morální debatu kolem Hitlerových vojenských odpůrců a vyhýbá se extrémům zbytečné úcty – a naopak neoprávněné stigmatizace. Bez nadsázky lze říci, že tato kniha zásadním způsobem mění náš pohled na druhou světovou válku a vrhá jasné světlo na její nejtemnější dny.

Spiknutí proti Hitlerovi

Izraelský vojenský historik Danny Orbach je docentem na hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Byl veteránem izraelské inteligence a studoval déle než deset let na univerzitách v Tel Avivu, Tokiu a Harvardu. Jako historik, komentátor a politický blogger rozsáhle publikoval německé, japonské, čínské, izraelské a blízkovýchodní dějiny se zaměřením na vojenský odpor, neposlušnost, vzpoury a politické vraždy. V současné době se zaměřuje na vojenská dobrodružství ve východní Asii na přelomu 19. a 20. století.

Pravidelně také píše do médií v hebrejštině a angličtině o otázkách vojenského a politického významu. Jeho články najdete na academia.edu, blogu The Owl a jeho autorské stránce na Amazonu. Spiknutí proti Hitlerovi je jeho první kniha, která se dočkala překladu do češtiny. Celkovým pojetím podtrhuje autorovu odbornost i zkušenosti s danou tematikou a hlavně prací s archivními materiály. Koneckonců, z téměř čtyř stovek stran, jež titul v českém překladu má, téměř čtvrtinu zabírají jen Poznámky a přehled použitých zdrojů.

Autor: Danny Orbach
Žánr:
historie, military
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

„V nejtemnějších barvách“:
Rozhodnutí generála Becka
V létě 1937 pracoval polní maršál Blomberg na „Fall Grün“, plánu pro invazi do Československa. Generálům bylo jasné, že Hitler se snaží zničit český stát okupací německy mluvících Sudet. Doufal, že tím spolkne impozantní pohraniční opevnění a získá doly, železnou rudu a další přírodní zdroje. Tichá reakce západních mocností na anšlus Rakouska odstranila poslední zábrany proti akci a velká sudetská krize byla na obzoru.
Československo, výtvor Versailleské smlouvy, představovalo multietnickou demokracii, trpící neustálými spory mezi českou majoritou a menšinami. Nejproblematičtější menšinou byla třímilionová německá komunita, koncentrovaná zejména v Sudetech. Po roce 1933 se mnoho českých Němců stalo vášnivými nacisty a jejich vůdci dostávali rozkazy přímo z Berlína. Místní nacistická odnož, Sudetoněmecká strana, požadovala úplné odtržení od Československa a spojení s Říší. Předseda strany Konrad Henlein svůj program shrnul v roce 1937 v tajném memorandu: získat části Československa, nejen Sudety, pro Německou říši. Hitler na Československo vyvíjel stupňující se tlak, zatímco Británie s Francií, které měly příliš velké obavy z nové evropské války, neudělaly nic hmatatelného, aby ho zastavily.
V sobotu 20. května 1938, jen dva měsíce po anšlusu, předložil generál Keitel Hitlerovi Fall Grün. Tento plán už od začátku předpokládal připojení Rakouska k Německé říši. Stálo v něm: „Mým [Hitlerovým] nezvratným rozhodnutím je zničit v blízké budoucnosti Československo vojenskou silou… Pro úspěch je zapotřebí využít vhodné chvíle.“ Podle tohoto plánu se Německo chystalo okupovat Československo tak, že bude používat diplomatické provokace, aby v očích některých evropských států ospravedlnilo vojenskou „odpověď“ a okupaci.
Nemálo důstojníků s plánem nesouhlasilo, ale jen velmi málo jich bylo natolik statečných, aby dali najevo otevřený nesouhlas. Nejvýznamnějším členem této skupinky byl generál Ludwig Beck, náčelník generálního štábu.
Beck dříve nacistický režim schvaloval a rok 1933 hodnotil jako „první paprsek světla od roku 1918“. Nyní byl však zděšen možnými důsledky Hitlerovy zahraniční politiky. Do značné míry se cítil jako vojenská Kassandra, jako jediný, kdo jasně vidí blížící se propast. Klidný, zdrženlivý a vzdělaný důstojník Beck se dobře vyznal ve strategii a vojenské historii, věřil tedy Clausewitzovu výroku, že válka je „pokračováním politiky jinými prostředky“, a proto jí musí předcházet pečlivá politická vyjednávání. Válka není dobrodružství a vůdce by se do něj bez skutečně odůvodněné příčiny neměl pouštět. Beck byl navíc jedním z nemnoha důstojníků v generálním štábu, kteří viděli nejvyšší armádní velení nejen jako nástroj armády, ale také jako plnohodnotného partnera při utváření bezpečnostní politiky.
Tento názor byl Hitlerovi, který se považoval za všemocného vůdce a generálové pro něj byli jen vojenští přitakávači, zcela cizí.
Když Blomberg požádal v roce 1935 Becka o náčrt teoretické studie s krycím jménem Schulung pro vojenský vstup do Československa, Beck vyjádřil nesouhlas s invazí. Náčelník generálního štábu se takový plán zdráhal vypracovat, byť jen teoreticky. V té době nebyl jeho odpor založen na principech, smýšlel ryze pragmaticky. Německo může napadnout Československo, ale až poté, co se vyčerpá diplomacie, a rozhodně ne dříve než v roce 1940.
Nepochopení mezi Beckem a Hitlerem bylo hluboké. Beck jistě tleskal „zlomení pout Versailles“.
Také usiloval o teritoriální expanzi a německou hegemonii ve střední Evropě. Uznával i německou potřebu „životního prostoru“ (Lebensraum), jeho interpretace tohoto termínu se však od té Vůdcovy lišila: nikoli neomezená expanze na východ, ale raději omezená převzetí (mírumilovná, pokud to bude možné) německy hovořících území, zejména Rakouska a Sudet. Beck na rozdíl od Hitlera uznával zásadu sebeurčení a z kontroly neněmeckých národů nadšený nebyl. Poté co se Německo zmocnilo svých „práv“ a rozšířilo se ke svým hranicím z roku 1914 (plus Rakousko a Sudety), další expanze by měla být ekonomická, nikoli vojenská. Hitler si naopak představoval rozsáhlou evropskou válku, vedoucí k porážce Francie, rozpadu Ruska a okupaci kýženého „lebensraum“ na východě. Beck se v této politice stavěl do opozice z mravních a praktických důvodů. A ačkoli válka pro něj byla „součástí božského řádu“, skutečný státník by nikdy neměl žádnou začínat zbytečně. Obzvláště nesouhlasil s agresivní válkou proti Británii a Francii. „Tyto tři národy společně sdílejí Evropu,“ napsal v roce 1937, „a jejich problémy by tedy měly být řešeny diplomaticky, přičemž by měla být brána v potaz rovnováha sil.“
Beckova nejhorší noční můra byl skutečně čelní střet mezi těmito třemi národy kvůli sudetoněmecké otázce. Své zděšení před takovou konfrontací a jejími následky vyjádřil v proudu memorand, zasílaných svému nadřízenému generálu Brauchitschovi. Tato memoranda byla psána vojenským, profesionálním jazykem a základní premisy politického vedení nezpochybňovala. 30. května 1938 Beck například píše, že „ačkoli pro Německo je Československo se současnými hranicemi neúnosné, Británie s Francií nebudou tolerovat další posuny v rovnováze sil ve prospěch Říše, která není na nový konflikt připravena.“ A tedy, pokud bude Führerův plán zrealizován, „je nemožné vylíčit budoucí osud Německa ve válce jinak než v těch nejtemnějších barvách.“
Beckovy stížnosti byly pochopitelně ignorovány a on sám se stal izolovanějším a ze dne na den rozhořčenějším. Přesto sám sebe ještě pořád přesvědčoval, že Hitlera lze spasit, jen kdyby mu někdo ukázal rozumnou cestu, jak udržet stranu radikálů na uzdě. Zároveň byl díky svým kontaktům s Goerdelerem, Osterem a kritiky režimu na schůzkách Středečního klubu čím dál více náchylnější k revoluční mutaci…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace