Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vladimír netuší, že v jeho těle od narození přebývá i někdo jiný. Bezejmenný parazit

06.11.2019
Vladimír netuší, že v jeho těle od narození přebývá i někdo jiný. Bezejmenný parazit

Autor: Facebook

Popisek: Jan Stavinoha

Nejnovější kniha Jana Stavinohy se vrací k událostem roku 1994, vytváří tak otisk doby, a navíc se mu povedlo věrně zachytit spisovatele, procházejícího tvůrčí krizí. Jeho román Deník parazita vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Píše se rok 1994 a spisovatel Vladimír, původem z Československa, žije se svou ženou Ester, synem Hugem a bíglem Charliem poklidně v Amsterdamu. Neví ovšem, že v jeho těle už od narození přebývá i někdo jiný – bezejmenný, ovšem nezhoubný parazit, který se rozhodne zachytit celý rok v životě ‘své‘ rodiny den po dni prostřednictvím deníkových záznamů. Trefné postřehy o leckdy nepochopitelném lidském konání střídá diplomatické urovnávání sporů mezi znesvářenými myšlenkami či ryze praktické obavy o životosprávu parazitova hostitele.

Nejnovější kniha Jana Stavinohy není jen osobitým experimentem. Prostřednictvím novinových článků se román vrací k zásadním i méně důležitým událostem roku 1994 a vytváří tak otisk doby, kterou mají mnozí z nás v živé paměti, a mnozí ji naopak ani nezažili. V postavě Vladimíra, která nese autobiografické rysy, se navíc autorovi povedlo věrně zachytit spisovatele, procházejícího tvůrčí krizí, která ústí až do stavů deprese. I přes svou zvláštní vyprávěcí perspektivu tak román nabízí více vrstev, ať už ryze komických, či zcela vážných.

Deník parazita

Jan Stavinoha je nizozemský spisovatel českého původu. Studoval klasickou kytaru na pražské konzervatoři, ale za hraní, mimo jiné v poetické vinárně Viola, byl ze studia vyloučen. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odjel do Londýna, kde založil kytarové duo. Když po roce hostoval na amsterdamské scéně Paradiso, do Londýna se už nevrátil. Debutoval v roce 1982 povídkovou sbírkou Pražský dixieland, v níž volně zpracovává své zážitky z Prahy 60. let 20. století.

Autor: Jan Stavinoha
Žánr:
román
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

4. ledna
„Bude ze mě vegetarián,“ oznámil při snídani Hugo, který dlouho nevěděl, čím by se měl v budoucnosti stát, ale teď už si tím byl naprosto jist.
„To není povolání,“ poopravil ho Vladimír.
Ester považovala Hugovo rozhodnutí za vznešený ideál. Sama nad tím také jednou uvažovala. Bylo to poté, co zhlédla televizní dokumentární film, kde byla mrtvá zvířata na jatkách rozřezávána jako prkna elektrickou pilou. Po vysušení krve a rozporcování bylo pak maso pro obchody hezky upraveno a zabaleno jako dortíčky, jako by se předtím nic hrozného neudálo.
Trochu ve mně hrklo, protože toto Hugovo prohlášení by znamenalo konec smažených řízků, bifteků a různých jiných mas – požíváním masité stravy jsem se automaticky stal členem lidské společnosti.
Cestou do své pracovny vstoupil Vladimír do prodejny obuvi, protože venku pršelo a on zjistil, že mu zatéká do bot. Nehty palců mu rovněž prořezaly díry v ponožkách, a tak mu prodavačka k botám přinesla nové.
Chůze je transportní lidská činnost, která je zdarma, ale pro boty a ponožky to bohužel neplatí. Já nemusím nic kupovat, protože nikdy nic nepotřebuji, a z tohoto hlediska musím být katastrofou pro ekonomiku, kterou každá společnost musí mít, aby prosperovala.
V ateliéru si Vladimír sedl ke stolu, zapnul laptop a pustil se do článku pro noviny, o němž se již cestou rozhodl, že bude velmi pozitivní.
Aby se jeho mozek co nejméně opotřebovával, myšlenky mu v hlavě popoháním a dohlížím na to, aby nebyl omezený, tupý či přihlouplý. Můj hostitel má tendenci podrobovat se svému rozumu, který se často chová dost nerozumně, a proto musím zabránit tomu, aby jeho myšlení bylo jen jakýmsi druhem lhaní, při němž si myšlenky namlouvají, že jsou chytré. Tento druh myšlenek taky strašně rád radí jiným, i když mají svůj vlastní rozum v pěkným bordelu, proto na ně musím dohlížet, aby mému hostiteli v hlavě něco neprasklo či nevybuchlo. Přispívat, podporovat a být stoprocentně nezhoubný je to nejnádhernější, co v životě existuje.
Po celodopoledním přemýšlení došel Vladimír k závěru, že pádem Berlínské zdi a vynálezem antikoncepční pilulky se lidstvo osvobodilo od dvou nejvíce zotročujících aspektů a následkem toho se na světě rodí méně nespokojených a nežádoucích lidí, což má významný vliv na společné bytí všech na tomto světě.
I když tato myšlenka byla krásná i pozitivní, bohužel nebyla dostatečná pro pravidelný fejeton na zadní stranu novin.
5. ledna
V noci jsem přemýšlel sám nad sebou a došel k závěru, že žít mimo lidské tělo by nebylo pro mé blaho a prospěch tak snadné jako zcela zadarmo existovat ve Vladimírovi. Pobyt v něm považuji za privilegium, a proto mu nepůsobím žádné potíže. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se v něm nacházel, už když byl v embryonálním stadiu, a tak jsem se s ním mohl již takřka od jeho početí vyvinout v dokonalé harmonii. Za celá ta léta dostávám třikrát denně stravu, i když často nemám hlad, a dvacet čtyři hodin denně mě objímá pozoruhodná kostra, které se občas dotýkám, aniž to Vladimíra ruší. Na jistých místech působí kostra dojmem, jako kdyby byla sestavena z různých zvířat. Když běží, kašle, kýchá, směje se, souloží anebo zvrací, je slyšet, jak všechny kosti vržou, rachotí, cítím, jak se morek v nich třese, a i když je ten hluk někdy hodně silný, nikdy se na té kostře nic neuvolní ani nepraskne.
Díky všemožným bludištím svalů a žil je vše navzájem efektivně a pevně propojeno. Na různých místech mám různá zastřešení, vyvýšeniny, chodbičky a jeskyňky, kam se krásně mohu schovat a žít v jeho těle úplně nenápadně. Dosud mě nikdo neobjevil a já se snažím, aby to tak zůstalo i nadále.
Pár minut po odjezdu do práce se Ester vrátila domů, protože píchla kolo. Vladimír si s ní chtěl promluvit o Hugově vegetariánství. Římského filozofa a literáta Seneku to stálo zdraví, byl kvůli svému asketickému životu tak vyhublý, že by ho každá dnešní zdravotní komise prohlásila za silně podvyživeného.
Ester odnesla kolo do kůlny na zahradě, a když se vrátila, Vladimír pokračoval: Císař Nero vzhledem k odhalenému spiknutí nařídil Senekovi spáchat sebevraždu, Senekovi přátelé však císaře žádali, aby ho nechal žít, protože má slabé plíce, souchotiny, astma a brzo sám stejně zemře. Ester zatelefonovala na univerzitu, že přijde o trochu později, a Vladimírovi oznámila, že na hlouposti nemá čas.
Vladimír zvedl v chodbě ranní noviny. Holandský ministr pro rozvoj a spolupráci Pronk v nich považoval posílání novoročních balíčků s potravinami vězňům v jugoslávských koncentračních táborech za nepochopitelné a perverzní. Touto charitativní akcí západní Evropa akceptuje, že nevinní lidé jsou zavíráni a mučeni. Pronk zastával osvobození vězňů klidným válečným způsobem. Zatímco v Jugoslávii lidem usekávali nohy a ruce, od rána do večera se znásilňovalo a navzájem se tam provrtávali kulkami, Vladimír se rozhodl jít vykoupat, protože cítil, že se po přečtení novin začal potit. Lidský pot je zajímavý jev, je vylučován stejně jako slzy z emocionálních zkratů. Já slzy ani pot nevylučuji, protože se zásadně vyhýbám veškerým psychickým nepříjemnostem…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace