Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Některé sny se prostě nesplní. Román napsala manželka slavného spisovatele jenom jeden. Ale stojí za to!

05.11.2019
Některé sny se prostě nesplní. Román napsala manželka slavného spisovatele jenom jeden. Ale stojí za to!

Autor: repro/newyorker.com

Popisek: Zelda Fitzgerald

Americký sen provázejí velké úspěchy i životní zklamání. Částečně autobiografický příběh napsala manželka Francise Scotta Fitzgeralda v psychiatrické léčebně. Její román Poslední valčík je můj vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Začínající balerína Alabama a úspěšný malíř David na první pohled vypadají jako dokonalý mladý pár. Skutečnost je ale jiná. Přestože oba patří k americké smetánce jazzového věku, jejich manželství se kvůli hádkám a žárlivosti rozpadá. Alabama nakonec přistoupí k ráznému kroku a od Davida i své dcery se odstěhuje, aby se mohla věnovat kariéře v prestižním tanečním souboru. Vážné zranění ale všechno vmžiku změní.
Jediný svůj román napsala Zelda Fitzgerald, manželka Francise Scotta Fitzgeralda, za necelé dva měsíce během pobytu v psychiatrické léčebně. Dílo nese výrazné autobiografické rysy a představuje určitý protipól k Fitzgeraldově podobně laděné knize Něžná je noc. Jazykem plným bohatých metafor, popisů, symbolů, ale i vášně vypravuje Zelda klasický příběh amerického snu, který provázejí velké úspěchy i životní zklamání. „Vyprávění se vyznačuje nevídanou, spojitou vnímavostí smyslů, která sytí jeho až neukrotitelnou metaforičnost. Zelda Sayre byla pozoruhodnou malířkou, z jejíhož díla se bohužel zachovalo jen málo, ale román originalitu jejího vidění jasně prokazuje,“ píše v doslovu Eva Kalivodová.

Poslední valčík je můj

Zelda Fitzgerald byla americká spisovatelka, malířka, manželka Francise Scotta Fitzgeralda. Poznali se roku 1918, když se přihlásil k armádě a trávil dny v Alabamě. Necelé dva roky nato se vzali, ale manželství provázely časté konflikty. V roce 1930 jí byla diagnostikována schizofrenie a po celý zbytek života se s touto duševní poruchou potýkala. V roce 1932, během pobytu v léčebně, začala pracovat na svém jediném, částečně autobiografickém románu, který dokončila během šesti týdnů. Zemřela roku 1948, když v léčebně propukl požár a zabil devět žen včetně Zeldy.

Autor: Zelda Fitzgerald
Překlad: Lucie Mikolajková
Žánr:
román
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

„Je ze všech Beggsových nejdivočejší, ale je z dobrého rodu,“ říkávali o ní lidé.
Alabama dobře věděla, co všechno se o ní povídá – tolik chlapců ji chtělo „chránit“, že tomu nemohla uniknout. Pohodlně se opřela na houpačce a v duchu si představovala, jak teď asi vypadá.
Z dobrého rodu! pomyslela si. To asi znamená, že pokud jde o patřičně dramatické scény, nikdy je nezklamu – dokážu uspořádat pořádné představení.
On je jako nějaký velikánský, majestátní pes, říkala si v duchu o vysokém důstojníkovi, jenž seděl vedle ní. Takové vznešené, ušlechtilé zvíře! Zajímalo by mě, jestli by mu uši dosáhly až na nos. Její společník se rozplynul v metaforách.
Měl dlouhý obličej, jenž se na nesmělé špičce jeho nosu zužoval do žalostné sentimentality. Každou chvíli se muž málem rozsypal a nad její hlavou se tříštil do drobných úlomků. Zjevně ho ovládalo jakési citové napětí.
„Moje malá dámo, myslíte, že byste dokázala vyžít s pěti tisíci ročně?“ otázal se laskavě. „Tedy pro začátek,“ dodal po krátkém rozmyšlení.
„Mohla bych, ale nechci.“
„Tak proč jste mě políbila?“
„Ještě nikdy jsem nelíbala muže s knírem.“
„To přece není žádný důvod –“
„Ne. Ale je to podobně dobrý důvod, jaký by řada lidí uvedla pro odchod do kláštera.“
„V tom případě nemá smysl, abych tu ještě zůstával,“ pronesl smutně.
„To asi nemá. Už je půl dvanácté.“
„Alabamo, teď se ale vůbec nechováte jako slušné děvče. Dobře víte, jak příšernou máte pověst, a já vám přesto nabízím sňatek a –“
„A máte vztek, protože nechci zachránit vaši čest.“
Muž se znejistěle ukryl za svou neosobní uniformu.
„Budete toho litovat,“ pronesl nepříjemným tónem.
„To doufám,“ odvětila Alabama. „Ráda platím za všechno, co udělám – mám pak pocit, že světu nic nedlužím.“
„Vy jste jako nějaká divoká indiánka! Proč se tak snažíte předstírat, že jste zkažená a bezcitná?“
„Možná to dělám – každopádně až toho jednou budu litovat, připíšu to do rohu svých svatebních pozvánek.“
„Pošlu vám svou fotografii, abyste na mě nezapomněla.“
„No dobrá, jestli chcete…“
Alabama zaklapla noční západku a zhasla světlo. V naprosté temnotě vyčkávala, dokud její oči nerozeznaly mohutné schodiště. „Možná jsem si ho měla vzít… za chvíli mi bude osmnáct,“ vypočítávala si v duchu, „a on by se o mě dobře postaral. Člověk potřebuje nějaké zázemí.“ Vyšla po schodišti nahoru.
„Alabamo,“ ozval se matčin tichý hlas, téměř nerozeznatelný od proudící temnoty, „otec s tebou ráno chce mluvit. Budeš muset vstát na snídani.“
Soudce Austin Beggs seděl u stolu s prostřeným stříbrem, dokonale vyrovnaný a soustředěný, celým svým intelektem připravený jako vynikající atlet v tom nehybném okamžiku, než napře veškeré své síly.
Když na Alabamu promluvil, úplně ji přemohl a ochromil.
„To ti povídám, že nehodlám dopustit, aby jméno mojí dcery vláčeli ulicemi!“
„Austine! Vždyť sotva vyšla ze školy,“ namítala Millie.
„Tím spíš! Co o těch důstojnících vůbec víš?“
„Prosíííím tě…“
„Joe Ingham mi pověděl, že jeho dceru přivedli domů opilou namol a ona přiznala, že ten alkohol dostala od tebe!“
„Vždyť ho nemusela pít – měli jsme vítání prvních ročníků a já jsem si do kojenecké láhve nalila gin.“
„A pak jsi ho tomu Inghamovic děvčeti vnutila?!“
„To není pravda! Když viděla, jak se lidé smějí, snažila se taky zapojit, protože sama nic vtipného nevymyslela,“ opáčila Alabama drze.
„Musíš se začít chovat mnohem opatrněji.“
„Ano, prosím. Ach, tatínku! Už mě vůbec nebaví jen posedávat na verandě a chodit na schůzky a dívat se, jak všechno zahnívá.“
„Myslím, že máš plno práce, nemusíš ještě kazit ostatní.“
Kromě pití a milování už nic, poznamenala Alabama v duchu.
Jasně si uvědomovala svou vlastní bezvýznamnost; měla pocit, že jí život protéká mezi prsty, zatímco se zlatohlávci slétali na vlhké plody fíkovníků a posedávali na nich jako nehybné muší roje na otevřené ráně. Holá, oschlá stébla troskutu rostoucího pod pekanovými stromy se téměř neznatelně hemžila zlatohnědými housenkami. Kožovité šlahouny popínavé révy v podzimním horku vysychaly a visely ze sežehnutého houští kolem pilířů domu jako prázdná tělíčka sarančat. Žluté slunce se ochable houpalo nad trávníky a otloukalo se o hustě posetá pole bavlníku. Úrodná krajina, jež v jiných obdobích nesla tolik plodů, se teď táhla kolem silnic prázdná a skomírající a pruhy země připomínaly zlámaná žebra vějířů, jimž nezbývala žádná naděje. Ptáci nelibozvučně zpívali. Ani mula v polích, ani člověk na písčitých cestách by nevydržel to vedro, jež se drželo mezi vydutými jílovitými břehy a cypřišovými mokřady, jež oddělovaly vojenský tábor od města – vojíni tam umírali na úpal.
Večerní slunce pozapínalo růžové záhyby oblohy a následovalo autobus plný důstojníků, jenž se kodrcal do města: mladí poručíci i staří poručíci, kteří na jeden večer unikli z tábora, aby v tomhle maličkém alabamském městečku hledali možné vysvětlení světové války. Alabama je znala všechny, byť ke každému chovala odlišnou míru citů.
„Je vaše paní ve městě, kapitáne Farreleighu?“ zeptal se čísi hlas v drncajícím vozidle. „Připadáte mi dneska výjimečně dobře naladěný.“
„Ano, je tady – ale já se chystám za svým děvčetem. Proto jsem tak veselý,“ odpověděl kapitán úsečně a polohlasně si pohvizdoval.
„Ach tak.“ Mladičký poručík nevěděl, co na to kapitánovi říct. Bylo by to jako blahopřát k dítěti, které se narodilo mrtvé. Předpokládal, že by měl nejspíše zvolat: „Ale to je báječné!“ nebo: „Výborně!“ Mohl by zkusit poznamenat: „Ale pane kapitáne, to je ovšem neslýchané!“ – kdyby tedy toužil po tom, aby ho postavili před vojenský soud.
„Tak to přeju hodně štěstí, já se mám se svou dívkou sejít zítra,“ pronesl nakonec, a aby ještě přesvědčivěji dokázal, že netrpí žádnými mravními předsudky, přidal ještě jednou „hodně štěstí“…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace