Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Strýček byl stejně výstřední jako jeho knihkupectví. A pak beze stopy zmizel…

03.11.2019
Strýček byl stejně výstřední jako jeho knihkupectví. A pak beze stopy zmizel…

Autor: repro/amazon.com

Popisek: Amy Meyerson

Když z vašeho života nečekaně a tajemně zmizí někdo, koho milujete, už nikdy vám to nedá spát. Poutavý příběh o rodině a lásce ke knihám Sejdeme se v knihkupectví vydalo nakladatelství Motto.

Miranda Brooksová milovala svého strýčka Billyho, jeho výstřední knihkupectví a hravé bojovky, které pro ni připravoval. Jenže v den jejích dvanáctých narozenin se něco stalo – Billy se pohádal s její matkou a záhadně zmizel ze života jejich rodiny.

Miranda o něm nemá žádné zprávy, dokud se o šestnáct let později nedozví, že její strýček nedávno zemřel a zanechal jí neobvyklé dědictví – své knihkupectví, které je na pokraji bankrotu, a jednu poslední bojovku, na jejímž konci možná čeká odhalení rodinného tajemství…

Sejdeme se v knihkupectví

Autor: Amy Meyerson
Žánr:
román
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Když jsem strýčka viděla naposledy, koupil mi psa. Štěně zlatého retrivra se smutnýma očima a čumákem ve tvaru srdce. Měla jsem ho příliš krátce, než abych ho pojmenovala. Jednu chvíli mi běhalo po obýváku s příslibem mnoha společných dobrodružství, a v okamžiku bylo pryč. Se strýčkem Billym se to přihodilo stejně. Jednu chvíli couval z naší příjezdové cesty a mával mi přitom na rozloučenou. A pak už jsem ho nikdy neviděla.
Máma psa nechtěla. Věčně jsem ji žadonila, slibovala jí, že s ním budu každý den chodit na procházku, že pokaždé vydrhnu kobereček v obýváku, když se stane nějaká nehoda, ale máma nepovolila. Kobereček ji netrápil, ani nespočet rozkousaných bot. Nebála se ani, že bych psa nemilovala – o tom nepochybovala. Samozřejmě by ho milovala taky, ale o zvíře musel člověk především zodpovědně pečovat, stejně jako o každý jiný vztah, láska byla vedlejší. Za chvíli mě čekala puberta, čas, kdy se budu starat o chlapce a kamarádky, na kapesném, na psech ani rodině mi tolik nesejde. Už jsme to přece probíraly. Žádný pes nebude. Věděla jsem to. Věděl to i strýček Billy.
Dal mi toho psa k narozeninám. Ke dvanáctinám mi rodiče pronajali tréninkový tunel na baseball v herně v Culver City. Bylo to na začátku roku 1998. Vždycky jsme moje narozeniny slavili v lednu, protože jsem se narodila na sklonku roku.
Nadzvedla jsem si tréninkovou helmu, nesměle vstoupila do tunelu a moje kamarádky se mezitím shlukly za kotevními body a povzbuzovaly mě. Táta mi udělil poslední radu – mam se rozkročit na šířku ramen a zvednout pravý loket. Čekala jsem, že mi máma připomene, ať dávám pozor, ale stála u stánku s občerstvením a telefonovala.
Dobře, Mirando, to zvládneš, řekl táta, když jsem švihla pálkou a minula. Máma se k němu přitočila a něco mu pošeptala do ucha. Při dalším nadhozu jsem švihla pálkou, teprve když míček proletěl kolem kotevních bodů. Už bys měla vědět, že na něj není spoleh, řekl táta mámě. Mirando, houkl na mě. Nezavírej oči.
Slíbil, že přijde,
slyšela jsem zašeptat mámu.
Teď to nebudeme řešit, odpověděl jí šeptem táta.
Neměl by dělat plané sliby.
 Suze, teď ne.
Pokoušela jsem se soustředit na to, abych měla zvednutý loket a uvolněná kolena, přesně jak mě to táta učil, ale jejich tlumený hovor mě rozptyloval. Existoval jenom jeden člověk, kvůli kterému takhle šeptali. Nesnášela jsem, když o Billym mluvili takhle, jako by se mě před ním snažili chránit, jako by mě před ním snad museli střežit. Obrátila jsem oči od nadhazovacího stroje k rodičům. Opírali se o tunel a zírali na sebe, jako by soutěžili, kdo to déle vydrží.
Nejdřív jsem ten náraz uslyšela, teprve potom ho ucítila. Něco strašně hlasitě pláclo a pak mi vzplálo rameno. Zaječela jsem a zhroutila se na zem. Nad hlavou mi prosvištěly další dva míčky. Táta s mámou se hnali do tunelu a táta přitom vykřikl, ať ten stroj vypnou.
Zlatíčko, jsi v pořádku? Máma mi sundala helmu a odhrnula mi z čela zpocené vlasy. Bolest mi vyrazila dech. Supěla jsem na studené cementové podlaze a nedokázala jí odpovědět. Mirando, mluv se mnou, naléhala přehnaně zoufale.
Nic mi není, vyrazila jsem ze sebe mezi namáhavými dechy. Asi jenom potřebuju dort.
Normálně by je to rozesmálo, ale teď se na sebe dál dívali, starostlivě a zklamaně, jako by snad Billy mohl i za to jelito, co mi vystupovalo na rameni. Máma na tátu dopáleně zafuněla a vyrazila ke stánku s občerstvením pro můj narozeninový dort.
Co je s mámou? zeptala jsem se táty, když jsme pozorovali, jak mluví s dívkou za pultem.
Nic, co by nespravil dort, odpověděl a rozcuchal mi vlasy.
Potom, co jsme slupli dort a sáček s ledem, který mě mama přiměla si přiložit na rameno, se rozpustil a zamokřil mi předek trička, jsem se připojila ke kamarádkám v herně a nevšímala si ostré bolesti, která mi vystřelovala do paže, když jsem házela skee-ball do úzkého žlábku. Mezi hody jsem letmo pokukovala po rodičích. Uklízeli zbytky narozeninového dortu. Máma drhla plastový ubrus tak zuřivě, že ji táta nakonec odtáhl a sevřel v náručí. Hladil ji po vlasech a něco jí šeptal do ucha. Nechápala jsem, proč se tak rozčiluje. Stávalo se často, že Billy slíbil, že přijde, a nepřišel. Popravdě jsem si ani nevybavovala, kdy se naposledy stavil na mojí narozeninové oslavě. Jakmile Japonsko nebo Itálii zasáhlo zemětřesení, pokaždé nasedl na první letadlo s jinými seismology, inženýry, sociology. Necítila jsem zklamání, ale hrdost. Můj strýček byl důležitý. Můj strýček zachraňoval lidské životy. Máma mě naučila ho takhle vidět. Pokaždé když se Billy nedostavil na besídku, debatu nebo nedělní grilovačku, řekla mi: Tvůj strýček by tady chtěl být, ale zařizuje, aby bylo na světě víc bezpečno. Byl to můj superhrdina. Kapitán Billy, který nezachraňoval svět nadlidskými silami, ale geniálním mozkem. Později už jsem byla moc velká na to, abych věřila na superhrdiny, ale v Billyho jsem věřila pořád. Myslela jsem, že v něj věří i máma, ale teď tady brečela kvůli narozeninové oslavě…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace