RECENZE Zase ten dotyk lidskosti na hrůzách 20. století. Jiří Padevět, Sny a sekyry
04.11.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Jiří Padevět (*1966) je spisovatel, knihkupec a nakladatel. Je autorem řady historických průvodců
Dříve, dejme tomu, že od půlky 19. století, se tomu říkalo realismus, případně naturalismus. V podstatě šlo o skutečné zobrazení stavu věcí, o dost rozdílné vůči gotickému románu a romantismu. Už samotné názvy těchto literárně – filosoficko - uměleckých směrů jsou dostatečně vypovídající. A nyní to můžeme nazvat zcela obdobně. Jiří Padevět, věrohodný a poctivý autor, po Poznámkách k dějinám a Ostnech a oprátkách nabízí další sondu do naprosto triviálních situací, bohužel zabalených do jmen a osudů, která prolínají to naše 20. století víc než cokoli jiného.
Franz Kafka, Bohumil Hrabal, Albert Pražák, Mengele, Antonín Novotný, Václav Havel, Anastáz Opasek, Miloš Nedbal, Milada Horáková – Záviš Kalandra, bohužel málo známý opat Bohumil Vít Tajovský, lidický František Saidl, Jozef Gabčík, Jan Kubiš, symbolické Všetaty 15. ledna 1969, Konstantin Biebl, Josef Beran. A tak bychom mohli pokračovat a u každého jména se pozastavit. Ať už Padevětovou nebo vlastní optikou. Proč ještě po jeho smrti leželo tolik Kafkových knih na skladech? Proč Konstantin Biebl ukončil svůj život? Čím se provinil Josef Beran... Těch otazníků by bylo mnoho.
Jiří Padevět je muž, který nejde pro rázné konstatování daleko. V jeho tvorbě se však snoubí pozoruhodná kombinace umu a citu pro psaní, což rozhodně není běžné, s taktéž hlubokými faktickými a faktografickými znalostmi. Není podstatné, jestli je autor nosí v hlavě, případně jestli právě dokončil rešerše. Jsou v jeho mysli a často tvoří neuvěřitelně pompézní celky. Když jsme dočetli jeho vcelku úzké knihy Anthropoid (Jiří Padevět, Pavel Šmejkal) a Tři králové, obě z Academie, byli jsme zaskočení. Tou neuvěřitelnou škálou detailů, doposud neznámých skutečností a až jasnozřivých kombinatorikou. I kdyby Padevět už nic dalšího nenapsal, tato dvě díla z let 2016 a 2017 by za ním zůstala.
On se však rozhodl pro hodně tučnou čáru právě mezi fakty, určenými pro ctihodné prostředí Akademie věd a její obdivovatele, a volnomyšlenkářským stylem, kam lze zařadit například i tvorbu pro brněnský HOST. Jemu mimochodem děkujeme za poskytnutí recenzního titulu, na což se v českém prostředí oproti tomu západoevropskému prapodivně zapomíná. Díky ještě jednou.
Když právě u HOSTu v roce 2018 vydal Ostny a oprátky, sto šestatřiceti stránkovou knížečku, bylo to vcelku zjevení. Znovu ta kombinace ryzího citu a člověčiny a do toho rány do hlavy v podobě faktů. Tentokrát se spisovatel, knihkupec a nakladatel, který ještě ke všemu vypadá jako chlap, což v současnosti není až takovým zvykem, rozhodl vydat na cestu jeho nejoblíbenější etapy: 20. století. Kniha začíná příběhem z 28. října 1918 a symbolicky ji ukončuje 17. listopad, jehož letopočet netřeba dodávat.
A to je právě důležité rozvést
Sny a sekyry jsou z velké části určené vzdělaným lidem. Jak už jsme uvedli shora, dvou tisícové městečko Všetaty v okrese Mělník prostě blbcům nic neřekne. Chytřejší si je spojí s Janem Palachem a ti vůbec nejvzdělanější vědí i přesné datum jeho tiché revolty před Národním muzeem. Pokud do téhle skupiny patříte, psaný příběh z 15. ledna 1969 budete vnímat docela jinak. Totéž i církevní hodnostáři, katolicky orientovaní spisovatelé, muklové v komunistických lágrech a ti s Davidovou hvězdou zejména na sever od nich. Proto je v naší recenzi Mengele uváděn, stejně jako v celém Izraeli, bez křestního jména.
Jiří Padevět se ponořil do více či méně známých jmen a začal hmotnit svou fantasii. A taky neskutečně rozsáhlou slovní zásobu. V té se opakují především, a jsme si jistí, že to tak autor nevnímá, motivy zvířat a deště. Logicky. V případě první skupiny jde o blízkost a živé teplo, v případě druhého faktoru (a vynecháme obálku českého vydání Aramburovovy VLASTi) o jasnou očistu a navození atmosféry. Ta se musí nechat, Padevět ji zvládá dokonale.
„Žena s podivně zašedlou krajkou ve vlasech nandala na talíř plátek sekané a dvacet deka salátu kempink, ve kterém se majonéza snažila utopit kusy gothaje a pálivé papriky..."
Totéž i scény, kdy se pije, močí, přemýšlí, mlčí…
Důležitým komponentem díla jsou rovněž dobové články v zachovaném znění a v neposlední řady i precizní místopis opět pro znalé: Ony Všetaty, Terezín, Lidice, tábor Rovnost, Národní třída, Hrádeček, Nehvizdy (den po výsadku).
Jiří Padevět po svých odborných dílech (kupříkladu Průvodce stalinistickou Prahou nebo Komunistické lágry) sáhnul k mírnému ústupku, zkrátka a dobře chtěl psát. Vypsat se. Je to poznat a je to cítit. Kniha nemá slabé místo. Osmdesát šest procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda