RECENZE Když ETA vraždí a celý svět mlčí. Fernando Aramburu a jeho legendární Vlast
15.10.2019
Foto: Tusquets Editores
Popisek: Fernando Aramburu
Když se nejstarší španělský deník ABC před třemi lety ptal, kdo patří mezi desítku nejvlivnějších osobností v tamní literatuře, postavil Arambura na piedestal. Druhý mimochodem skončil Juan Manuel de Prada a bronz brala Clara Janés, pozoruhodně vzdělaná dáma, která čtenářům od Bilbaa po Malagu představila Holana, ale třeba i Máchu, Ortena, Halase či laureáta Nobelovy ceny za poezii Jaroslava Seiferta.
Celá ta desítka je ostatně prošpikována velikány španělské literatury. I přes všechna ta zvučná a obdivovaná jména (vzpomeňme ještě Andrése Pascuu nebo Dolores Redondo) se Fernando Aramburu o dost liší. Zvukomalebností, větnou konstrukcí, stylistikou. Tyhle symptomy jsou přitom tak jasně typické především pro Jihoameričany v čele s Mario Vargas Lhosou, že nás ani na okamžik nepřekvapil právě ten závěrečný odstavec na obálce knihy, kde zmíněný peruánský bard, poslední dobou vítaný také v našich končinách, píše, že...
„Už dlouho jsem nečetl tak podmanivou, dojemnou a chytře pojatou knihu. Tento smyšlený příběh je zároveň výmluvným svědectvím o historické skutečnosti."
Fernando Aramburu je vysokoškolsky vzdělaný filolog, esejista, spisovatel a svým způsobem rovněž historik, od roku 1985 usazený v Německu, kde podle všeho učí. Od roku 1997 napsal desítku románů, přičemž ´Vlast´ (Patria / Homeland z roku 2016) si může připsat nejen milion prodaných kopií ve Španělsku, ale zejména licenci HBO, čímž stanice spisovateli postaví nesmrtelný pomník. Logicky dodejme, že slovo vlast by šlo do baskičtiny, v níž Aramburu rovněž tvoří, přeložit jako Euskal Herria. Teď už zbývá jen krok ke zvolání „gora ETA“, aby už všem bylo jasné, o čem tahle překrásně přeložená (Vít Kazmar), vrstevnatá, dojemná a syrová kniha je. Abychom nezapomněli, čeští čtenáři ji mají k dispozici díky výraznému úsilí a péči Filipa Tomáše z nakladatelství Akropolis.
Vsunutá poznámka pod čarou: Latinsko-americká literatura zažívá obdobný boom, jakým se mohla pyšnit v šedesátých letech minulého století. A jen za posledních několik týdnů udělala hned několik výrazných a hlubokých zářezů také v tom našem prostředí. Ať už je to ohromně poutavý překlad neméně poutavého románu ´Nebe, peklo, ráj´ Julio Cortázara, případně do detailu rozepsaná studie hispanistky Charvátové v časopisu HOST. V témže období, které je výše zdůrazněno, se zrodila Márquezova kniha ´Cien años de soledad´, případně ´Yo, el supremo´ (I, the Supreme) paraguajského spisovatele Augusta Roa Bastose. Ani on nebyl tím posledním; doporučíme třeba i titul José Donose ´Korunovace´, který u nás vyšel před drsnou normalizací péčí ODEONu v roce 1966. Dalším možným posunem ve znalosti španělsky hovořící literatury může být i rozsáhlá esej Martiny Bařinové o známé buřičce Luise Capetillové ve Tvaru (10/2019).
Vlast, vlastními slovy řečeno, je především o odpuštění.
Baskičtí teroristé v roce 2011 po čtyřiceti letech činnosti ohlašují složení zbraní. Pro Bittori, vdovu jedné ze stovek obětí, však příběh zdaleka nekončí. Rozhodne se vrátit na místo událostí, do městečka a do domu, kde před vraždou žila. Chce zjistit, kdo střílel. Spolu s ní se vydáváme na cestu do minulosti, v níž městečko zvolna ovládají podezření a nenávist, celou společnost rozkládá vlastenecká horečka a ta se vkrádá do všech vztahů. Dokáže Bittori znovu žít s těmi, kdo proti ní štvali před atentátem i po něm? Dokáže žít s těmi, kdo obrátili její život vzhůru nohama? Bittorin návrat zneklidní celé městečko, především sousedku Miren, před atentátem důvěrnou přítelkyni, sestru, jejíž syn si odpykává trest za teroristické útoky. Co obě ženy znepřátelilo? Co otrávilo život jejich dětí, manželů, sourozenců, sousedů, spolupracovníků a bývalých přátel?
Tato citlivě předestřená anotace bude pro vnímání děje dostatečná. My se nyní budeme věnovat celkové koncepci románu, výjimečně zdařilého, komplikovaného, propleteného.
Autor se rozhodl pro provázání několika časových os na osudu dvou rodin. Všichni se znají, všichni se před tragickou událostí měli rádi. Ať už jde o děti či dospělé. Obě ženy byly skutečně jak sestry, oba muži, jejich manželé, spolu popíjeli, hrávali karty, radovali se. A to až do chvíle, kdy se o slovo přihlásila ETA. Zlem, násilím a výhrůžkami. Právě tohle tiché napětí je v románu natolik hlasité, že se místy ocitáte přímo uprostřed bitevní vřavy. Jen místo samopalů létají kameny a zápalné lahve a na místo bojů z očí do očí přichází zákeřná střelba do zad. Vybrané scény, kontrasty dětských životů (fotbal, kolo) a následných skutků (zrádce musí zemřít) jsou v doprovodu s původními (baskickými) slovy natolik silným, až otřesným zážitkem, že se k nim vrátíte, věřte nám.
Půdorys dramatu je dokončen nejen smrtí, ale i postupnou represí. Všech. Dospělých, dětí. Vždy.
Forma řeči, jakou Aramburu zvolil, je také něco nevídaného. Z nezaujatého vypravěče se zrodí soudce, ze soudce kat, z kata blázen, kdybychom chtěli užít známou Werichovu repliku. Aramburu se postaral ještě o jeden podtón. Mentalitu obětí. To, že manželka stojí u hrobu a hovoří s mužem, je logické a pochopitelné. Strach oné druhé rodiny, vnořený do mladého syna Gorky, je vypilovaný, až to hezké není.
Ta kniha nemá slabých míst, doprovází ji až žalostně/k pláči dokonalý překlad, jakkoli hloupě to zní. Slovník baskických výrazů je na místě a obálka Staré školy je mnohem hezčí než španělské (a kopírující americké) vydání.
Ponořte se do osudu Miren, Gorky, Txata, který odmítl platit výpalné, Xabiera, Bittori... Famózní titul. Dvaadevadesát procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda