RECENZE Beznaděj plná naděje. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Výrostek
05.10.2019
Foto: Wikimedia
Popisek: Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Mnozí milovníci Dostojevského považují ´Výrostka´ (1875) za jeho nejlepší dílo. Autor, tou dobou značně nemocný, rozpolcený a rozhněvaný, v něm navazuje na vrcholné a roky odsuzované ´Běsy´ (1871) a zdánlivě nevědomky připravuje půdu pro stěžejní ´Bratry Karamazovy´(1879).
Zásah, jakým Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokázal zaujmout nejen okolí, ale de facto celou literární planetu, je nenapodobitelný. Od konce 19. století se to v Rusku ostatně nikomu nepodařilo. Na tohoto klasika, tvůrce psychologického románu, zbožného muže, hledajícího vnitřní usmíření v těch nejhorších okamžicích života (smrt otce, matky, pobyt v děsivé omské věznici), navázali takoví existencialisté, jakými byli Sartre nebo Kafka s Camusem. Odrazový můstek pro konstrukce a vnitřní psychologii postav se snažil pochopit nejen Hemingway, ale rovněž Proust či Thomas Mann. O vlivu na zjevně nejlepšího a nepřekonatelného amerického spisovatele všech dob, míníme samozřejmě Williama Faulknera, ani nemluvě.
Dostojevskij, s jehož jménem se často spojuje pojem egodeismus (já + bůh), především žil a bojoval. Ať šlo o smrt matky, otce, o účast na boji proti caru Mikulášovi I. a narychlo zrušenou popravu (nahrazenou letitým pobytem ve věznici). Také bychom mohli mluvit o ustavičné recidivě nemoci - epilepsie. „Každý další záchvat padoucnice jej psychicky ubíjí, poštve si proti sobě i nejbližší přátele," konstatuje drobná studie 2. lékařská fakulty UK na dané téma.
I přes všechny démony, jimiž zákonitě trpěl, když viděl smrt, bídu a chudobu, se svým postavám snažil vdechnout život. Idiot, Hráč, Zápisky z mrtvého domu nebo Zločin a trest. Kdo by chtěl autora studovat podrobněji, nechť sáhne po Františku Kautmanovi nebo Radko Pytlíkovi.
„Jen ten, kdo sám prožil peklo opuštěnosti, najde pochopení pro utrpení druhých!"
'Výrostka', jehož máme k dispozici díky SLOVARTu (o překlad se postarala legendární Taťjana Hašková), nakladatelství charakterizuje slovy:
Autorův génius v něm s neuvěřitelnou přesvědčivostí a otevřeností promlouvá ústy vypravěče - hlavní postavy, na nejzazší okraj společnosti vyhoštěného levobočka Arkadije Dolgorukého, který sám sebe s odzbrojující upřímností označuje za „výrostka" a stejně kriticky dokáže nahlížet i na své okolí. Je to mládenec plný protikladů - citlivý a současně zmatený ve svých citech, naivní a nedůvěřivý zároveň, na straně jedné upřímný, romantický snílek, toužící dobrat se pravdy a dobra i za cenu sebeobětování, na straně druhé člověk 'podzemní', pokořený a zesměšňovaný, sebedestruktivní a sám sebou pohrdající, toužící po pomstě. Jeho těžký a zdlouhavý zápas o sebe sama se podobá hře v neúprosnou ruletu. Podaří se mu po všech bouřlivých a podivuhodných peripetiích obstát?
Kniha, velice složitá, vrstevnatá a čtenářsky náročná, rozhodně nepatří mezi nejznámější autorova díla. Právem se jí však zabývá řada vědců především kvůli odstupu, syrovosti a upřímnosti, jakou Arkadij přistupuje k ranám osudu. Zopakujeme, že nesoudí, nehodnotí, ale především podává svědectví. To má ovšem u Dostojevského obvykle jenom dvě východiska: utrpení či sebevraždu. A nezáleží na předešlých konsekvencích (Karamazov, Raskolnikov, Hráč, Snílek, Trofimovič…).
Pro milovníky literatury jde o obohacující četbu, která v současném světě nemá být s čím porovnávána.
Vložil: Zdeněk Svoboda