RECENZE Skvělá česká próza; držitelka Magnesie Litery jen potvrdila svůj cit. Petra Dvořáková, Chirurg
04.10.2019
Foto: FTV Prima
Popisek: Petra Dvořáková u Krause
Petra Dvořáková vstoupila do povědomí čtenářů knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za které obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly, biograficky laděný Já jsem hlad (2009) a Sítě — příběhy (ne)sebevědomí (2016). Největší slávu si ovšem vydobyla loňskou Dědinou, která se zařadila mezi nejprodávanější a nejoceňovanější tituly české prózy. Očekávání od letošního Chirurga tak byl po právu vysoká.
Autorka žije život. To jsou tři slova, která slouží jako klíč do komor, za nimiž se toho ukrývá až příliš mnoho. A přitom je to vždycky ´jen´ ta reflexe bytí. ´Dědina´ a ´Já jsem hlad´ budiž důkazem. To, že před nějakými třiceti lety Dvořáková pilovala své znalosti knih Mojžíšových a Samuelových v klášteře, je už jen taková ta částečně roztažená opona. Co je však podstatné, Dvořáková si zcela prokazatelně nehraje na spisovatelku a vlastní styl si vybudovala přesně tím, co jsme uvedli v první větě. Žitím svého života. K tomu ostatně patří umění naslouchat. Ne poslouchat. Stejně jako umění vyjádřit děj a neposrat se... Toto expresivní sloveso bylo zvoleno cíleně. K hrdinovi knihy prostě patří.
Vydavatelství HOST pečlivě vybírá a ještě pečlivěji čte. Jinak si neumíme vysvětlit, že věta, jež nám zakořenila v hlavě, stojí hned v úvodu oficiální anotace. „Nedokážu být ani rovnej, ani křivej. Můj život se rozlomil vejpůl a já už nečekám žádný pevný lano, který mě bude jistit,“ přemítá MUDr. Hynek Grábl, chirurg v příhraniční nemocnici, který už ani nedoufá, že by se jeho život ještě někdy mohl vyvíjet příznivěji.
Dvořákové dejme do úst ještě jednu sentenci, než se dostaneme ke knize samotné.
V rámci diskuse Grać dalej, která se konala ve Wroclavi loni v červenci, zvolila poměrně nosná slova. Řekla, zeptala se sebe samé, jestli altruismus není jen jiná forma egoismu. Naše opačná úvaha může znít, zdali touhou pomoci, netouží druhý po moci…
V tomto duchu můžeme navázat a pokračovat.
Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice předčasně skončila kvůli jednomu karambolu s alkoholem a následky teď musí nést nejen on, ale i jeho věčně nespokojená žena a dospívající děti. Životní ani finanční účetnictví nevykazují příznivou bilanci a na horizontu zítřka se objevují všechny symptomy krize středního věku.
Obsah bychom měli za sebou. V úvodu bližšího hodnocení poznamenejme, že nejde o knihu v gesci notorika (opileckých scén je minimum). Nejde ani o chuť zachytit ztroskotání a případně vylodění. Nejde ani o dramatickou konstrukci s vyústěním (ačkoli je závěr ´Chirurga´ zcela dokonalý). Jde o čáru života, do níž autorka bodla prst, natáhla děj do bodu y a zase ho zdvihla. Bez apatie, bez touhy po rozuzlení, bez nutkání vypsat jakési životní moudro. Neuvěřitelně ´ledabyle´ se jí zadařilo vykreslit osud jednoho chlapa, jemuž přerůstá přes hlavu syn, jehož sere vlastní manželka, tudíž se logicky raději udělá sám ve sprše, než dotyčná usne, ale který má pořád tolik sebereflexe, aby hledal a nacházel útěchu (znovu vstát). U matky, milenky, dcery. Tahle oddělenost pohlaví je vůbec zajímavý přístup k látce. Dvořákové nemůžeme vytknout fakticky nic. Děj vás okamžitě vtáhne, pokud je budoucí čtenář lékař, medik, zdravotní bratr nebo sestra, ocitne se v těch situacích po boku doktorů, instrumentářky nebo sester. I v tomto případě autorku chválíme, věděla dokonale, o čem píše.
Život doktora se všemi jeho strastmi můžeme aplikovat kdekoli. Kantoři, automechanici, právníci, sekretářky. Všude je to stejné, všude se táhne ta zmíněná čára života a všude se ona pozorovatelka nesnaží (navzdory striktní ich-formě vypravěče) dostat postavám pod kůži. Nehodnotí, nesoudí. Ani při sexu s milenkou, ani při natáhnuté ruce po flašce někde v dílně, ani při štípání dřeva. Všechny aspekty knihy nás uchlácholily a potěšily, všechno se to tak hezky čte, že vás bude mrzet konec. A jak jsme už řekli, nejde o vyústění a ani katarzi. Jde o zastavení na místě, protože dál už psát nechtěla. Postava našla alespoň částečnou spásu, utekla od všeho, aby se znovu (jako to slunce na nebi) vrátila do života.
Jistě, měli bychom zmínit i dramatické gró, tedy souboj hlavní postavy se svým bývalým kolegou nebo apatii vůči staniční sestře, ale to není pro děj podstatné.
Literatura Petry Dvořákové je omílaný návrat ke psaní. Čistému psaní bez postranních úmyslů a tužeb měnit planetu. Co víc říct k tomu našemu automatickému textu, nevíme. Devadesát procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda