RECENZE Debut zaujal tak napůl. Úspěšná dramatička Gytha Lodgeová ve své detektivce ´Ukrytá´ zakolísala v žánru
10.10.2019
Foto: Facebook
Popisek: Gytha Lodgeová
Aniž bychom chtěli napodobovat um a famózní rozhled, jakým se pyšnili či pyšní George Steiner, Václav Černý nebo snad F. X. Šalda, budeme muset trochu té komparatistiky přeci jen použít. Autorka, která sice vystudovala angličtinu na univerzitě v Cambridgi a právě tam začala psát a uvádět své první divadelní hry, při pokusu o přechod mezi striktním dramatem a prózou zakulhala.
Když se velikánský literární teoretik George Steiner zamyslel nad Josephem Needhamem, pravidelně zmiňoval jednoznačnou formu ve změti věd: od biochemie po eliptické dráhy Keplerova zákona. Když se Václav Černý, zjevně ovlivněn Bergsonovou koncepcí „času tvořivého a životního elánu“, nořil do barokního divadla v Evropě, navracel čas do dob Aristotelovy Poetiky a dnes již proslulé trojí jednoty. A konečně si připomeňme slova F. X. Šaldy z jeho studií Duše a dílo, kdy u Shakespeara či Danteho hovoří o osobním prožitku, odraženém do literatury. Tedy opět jednoznačně forma, koncepce a sloh.
Všechny tyto faktory jsou potom společně schopny tvořit unikátní a především ničím nerušený celek. To se sice Gytha Lodgeová snažila učinit zejména prolínáním (excelentních a) časově stroze omezených pasáží, ale ve zbytku prvotiny mírně tápala.
Složitější úvod jsme zvolili záměrně, jelikož se k této citlivě uvažující spisovatelce hodí. Lodgeová v roce 2009 vyhrála cenu Geoffreyho Whitwortha za nejlepší britskou divadelní hru, založila vlastní divadelní společnost a začala s ní hostovat v britských divadlech. Za svou jednoaktovku Otherwise (Jinak) získala v roce 2010 cenu na edinburském uměleckém festivalu Fringe. Sám George Bernard Shaw (najděte si Werichova slova o tomto bardovi) označil Geoffreyho Whitwortha za jednu z nejdůležitějších postav britské divadelní historie.
S takto silným zázemím, minimálně po intelektuální stránce, jsme počítali, že najdeme pevně sevřený děj, zvraty, překvapení a jistým způsobem i divadelní - dramatickou - konstrukci. Ta se nekonala. Kniha, jakkoli je nadprůměrná, zklamala naše očekávání nejen mnoha chybami (překlepy, chybějícím písmenem, absencí čárek u dvou po sobě jdoucích sloves a podobně), ale především rozvláčností. Pakliže by autorka ubrala 70 stran zbytečných dojmů a úvah, vznikla by senzační novela plná napětí.
Pokud jste pilní čtenáři, můžeme říct, že ´Ukrytá´ je kombinací Michele Campbell ´Byla to tichá dívka´ a románu Jane Harperové ´Síla přírody´. Oč v knize jde? Skupina sedmi teenegerů se vydá na noc kempovat do lesa. Jsou mladí, oblíbení, zfetování, opilí, nadržení.
Aurora Jacksonová (14 let) má radost, že se k nim může přidat, ale zároveň se mezi nimi cítí tak trochu nesvá. Večer začíná jako každý jiný — pití, tanec, drobná potyčka, líbání. Někteří se v párech vytrácejí do lesa, jiní zůstávají sami se zlomeným srdcem. Aurora, nejmladší členka skupiny, však ráno není k nalezení. Její přátelé tvrdí, že když ji naposledy viděli, byla v pořádku a chystala se jít spát.
Jestliže budete číst román jako celek a nebudete moc přemýšlet nad souvislostmi a jinými knihami, svižnou jízdou jej dokončíte za necelé dva dny. Pokud přemýšlet chcete, naštve vás už obálka, která naznačí, že vrahem je jeden ze skupiny náctiletých (ačkoli je postav víc a některé mimořádně matou). Tahle šestice, nepočítáme-li mrtvou, je ve věku od čtrnácti do osmnácti let a užívá se své. V tomto ohledu se autorce podařilo celkem pěkné držet koncept a vykreslit postavy do detailu. Mrtvou Auroru totiž nalezne jen náhodou mladá dívka třicet let od jejího zmizení.
Vyzrazovat asi nemá smysl, už nyní je jasné, že jeden z ´kamarádů´ to udělal. Vodítko bude také jasné, jelikož pít po zvracení a opilecké malátnosti džus, je značně kontraproduktivní…
Abychom jen nekritizovali, obrovsky pozitivní součástí knihy je právě ten omílaný návrat do doby před smrtí mladé dívky. Jak jde kniha dopředu mílovými kroky a dny mizí po desítkách stran, ten rozhodující a fatální je členěn do minut. Tohle je přesně napětí, jaké jsme chtěli, tohle byly přesně ty pasáže, jaké jsme si užívali po vzoru hravosti Ivana Wernische. Celkový dojem z novinky HOSTu (jehož aktuální číslo Wernische mimochodem parádně rozebírá) je i přesto jen lehce nadprůměrný a proto udělujeme šedesát procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda