RECENZE Poctivá česká detektivka. Martin Stručovský, Zavátá sněhem
29.09.2019
Foto: Facebook
Popisek: Martin Stručovský
Českých detektivek je vůči té zahraničí produkci jako šafránu. O to jsme radši, pokud se nám nějaká dostane do rukou a ještě ji můžeme pochválit. To se stalo v případě v Plzni zakotveného knihkupce, jehož láska k češtině je vidět od prvních řádků. Někdy je té touhy po vyjádření sice až moc, ale na škodu to není.
Martin Stručovský, jehož jsme do letošního roku neznali, se narodil v Jindřichově Hradci a na svém kontě má už dvě detektivky. Obě vydalo Motto. První se jmenovala ´Bez duše´, vyšla v roce 2018 a autor jejím vydáním představil světu (alespoň tedy těm, co rozumí češtině) postavu privátního vyšetřovatele Matěje Mlynáře. Ten sice přes den pracuje jako knihkupec, ovšem v pátrání mu to nevadí. Konstatováním, že jde o čitelnou a logicky uvažující postavu, začneme naši aktuální recenzi.
Hutná knížka, na kterou jsme se vážně těšili, popisuje celkem dramatický zločin. Těch je v knize víc, souvisí spolu a vzájemné propletence čtenáře najdou sami, aniž by museli horko těžko uvažovat. V určitých chvílích se Stručovskému podařilo nechat plout řeč a svému publiku (mluvíme za sebe) přivodit fajn momenty. Netlačil na pilu, nesnažil se hrát na Sherlocka Holmese, tedy vynechal symptomatická vodítka a poměrně pevně věděl, kdy a co bude chtít odhalit.
Po formální stránce je kniha rozdělena do čtyř celků, střídá ich a er-formu a kurzívou zvýrazňuje minulost. Tyto pasáže jsou užívané často a pravidelně nejen u Stručovského a tvoří zajímavý podklad. Odhalují pravdu.
K ději řekněme to, že život Matěje Mlynáře se stabilizoval. Daří se mu vzdorovat démonu alkoholu, užívá si plnými doušky vztahu s Pavlou Královou a poprvé od smrti své manželky je doopravdy šťastný. Jenže když zmizí dívka, kterou Mlynář znal od jejího dětství, náhle stojí před jednou z nejtěžších výzev života: má dodržet slib daný milované ženě, anebo pomoct bližnímu, který ho potřebuje…
Jako v každé správné detektivce, i zde je poměrně jasně oddělené černobílé vidění světa. Jsou tu zlí a hodní. Z těch zlých se ve finále stávají hodní a opačně. Logicky. V tomto ohledu bychom nechtěli autorovi nic vytýkat. Děj je přímočarý, neskáče z postavy na postavu, a jak jsme uvedli výše, postava Matěje Mlynáře je čitelná. V čem je ovšem autorova slabina? Ve fyzickém prožitku bolesti. V knize je několik scén, při kterých je matkám oznámena smrt jejich dětí. Kdo tohle zažil, do smrti na to nezapomene a je jedno, jestli šlo o pozůstalé nebo o svědky. Je to zkrátka ten nejniternější zásah do pocitů člověka. Stručovský se však chtěl držet lineárnosti děje a tyto situace velmi zvláštně, až pošetile odbyl. Je naprosto nereálné, aby pár minut poté, co je ženě oznámena brutální smrt dcery, byla schopna racionálně odpovídat a směřovat vyšetřování. Stát se to jednou, pomineme to. Tím, že se to v knize opakovalo, jsme se nad tím museli pozastavit.
To, že Stručovský nezažil smrt dítěte a zjevně nebyl ani v okolí konfrontován s tímto děsným zážitkem, mu budiž odpuštěno.
Jde o jedinou kritickou výtku směrem k hezky napsanému románu. Jeho hlavní výhodou je opakovaně zmíněná uvěřitelnost. Situace (nahá ve sprše, chuť být sám, rvačky, opilství, cigáro v koutku) jsou jako vystřižené z běžných životů nás všech a ani v jednu chvíli jsme nebyli ochuzeni o dobrý pocit ze psaní. Stručovský sice často používá básnické obraty (zejména ta obrazná srovnání prostřednictvím podřadící nebo slučovací spojky "jako"), ale zvykli jsme si.
Všechno vyřčené je pravda, amen. Tak bychom mohli zakončit naši jistě povedenou recenzi, ale ten cíl je ještě v nedohlednu. Co je totiž klíčem každé detektivky? Podstata a odhalení zločinu. Zde přišla na řadu logická souvislost a nečekaný zvrat. Nebudeme naznačovat, ale Stručovský potěšil svým do hloubky se táhnoucím umem šponovat pointu. Vede vás k pošťákovi, říkáte si, že to byl on, ale spletli jste se. Od pošťáka se to line k řezníkovi, ale ani ten to nebyl... a tak vás postupně ty dialogy dovedou k rozuzlení, které je zlé, necitelné a bolavé. V tomhle ohledu autor zabodoval, ačkoli mu k tomu pomohly často hodně urychlené výslechy (není reálné, aby narkoman vše do detailu vyzvonil takzvaně na první dobrou).
Celkový pocit z novinky nakladatelství Motto, jemuž děkujeme za poskytnutí titulu, je zcela kladný. Vyjma těch drobných zádrhelů se nám kniha četla naprosto sama, byli jsme s ní těch několik hodin rádi a těšili se, jak vlastně dopadne. Nejen proto bude nutné tohoto spisovatele pečlivě sledovat. KrajskéListy.cz se rovněž pokusí o recenzi jeho prvotiny, která nám vloni utekla.
P. S. Fantasticky promyšlený je rovněž název knihy, což vám dojde těsně po jejím dočtení, to musíme ocenit na samostatném řádku.
Sedmdesát dva procent, dobrá volba.
Vložil: Zdeněk Svoboda