RECENZE Pavel Vítek a jeho ´Ptačí král a jiné básně´
14.09.2019
Foto: archiv
Popisek: První z trojice recenzovaných básnických sbírek nakladatelství Dauphin
Nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského je tu už pětadvacet let, aniž bychom na stránkách KrajskýchListů.cz věnovali obsáhlejší pozornost jeho produkci. To napravíme nyní, kdy postupně vydáme naše hodnocení tří čerstvých sbírek básní jeho autorů.
Jako první je tu Pavel Vítek (*1976) a soubor ´Ptačí král a jiné básně´. Po čtení, při kterém se místy svíraly pocity zmaru a štěstí a do toho DG 307 respektive Pavel Zajíček v duchu vzpomínal… napsal jsem příběh tří měst / příběh smutku a ticha / příběh chaosu a příběh oslav / za voknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak… jsme se dostali k cíli, aniž bychom chtěli.
Největším plusem této krásné sbírky je především autorova citlivost pro vnímání sebe sama. Hovoříme o odstupu, kterým paradoxně vstupuje do své poesie, čímž ji jednak shazuje, ale zároveň zdůrazňuje vlastní smysl a její pokračování (Jak už jsem řekl: / Nic zásadního… v básni Tajemství či zvolání Ó, pardon v básni Ty ne! Ona!). Je to zkrátka pozice lidí, kteří nepřeceňují své schopnosti, přičemž to může být dáno jednak vlastnostmi osobitého charakteru stejně jako obyčejnou srandou.
Ta ovšem v celkovém pojetí knihy chybí.
Jde o ponurou, temnou a obrazotvornou publikaci nakladatelství Dauphin, jež sází zejména na pocity a stavy. Ty, oproti mnohem mladším autorům, považujeme za prožité a spatřené. Sbírce dominuje rozsáhlá a na pětadvacet částí členěná poéma Ptačí král (o souboji s démonem). Jde o jasnou konfrontační vizi sebe samého a znovu se tu nabízí ten již vyřčený odstup (pták, perspektiva, slabost, ovšem zároveň rychlost, život, kde se jinak umírá a další typické rozpory). Těm obrazům, charakteristickým pro temnotu a bolavost, se není třeba vyhýbat.
Volný styl autorova psaní se čte lidsky a přívětivě. Ovšem pokud bychom měli něco zdůraznit, je to až druhá část sbírky, kde jsou už po sobě seskládané "texty" bez bližší časové či místní identifikace. To, že Vítek dovede psát a že cítí ty obrazy a že je umí přetavit v hroudu silných zážitků, dokládá následující sloka z básně Smíření. Tu mimochodem považujeme za vůbec nejsilnější zážitek z četby, protože po tomto už není potřeba nic dodávat:
Ostrý hrot tužky
skrývá tajemství řeky
hledající cestu
To je kumšt, mistrovství a dar.
Není třeba tuhle životem prošpikovanou sbírku hanět, naléhat na autora, aby se vyvaroval klení a vulgarismů či aby to občas zkusil svázat do pevnějšího tvaru (strof i rýmů), protože to už v tomhle věku nemá smysl. Jde navíc o učitele! Vítek nás kromě svých obrazů (vypíchněme ještě básně Noci, Jakubovi J. a především Lógr) potěšil již zmíněným odstupem, lehkostí, absencí opakování motivů (přirozeně to temno, smrt, děs a hrůza zůstává), jistou formou přirozenosti a hlavně nenucenosti. Chválíme.

Vložil: Zdeněk Svoboda