500 ukradených dětí, temná, neuzavřená kapitola Srbska. Vypráví o ní drsné drama Stehy. Premiéry Pavla Přeučila

Foto: ArtCam, stejně jako ostatní snímky z filmu v článku

Popisek: Stehy. Příběh matky, která stále doufá...

FOTO První zářijový týden v kinech okupuje šestice balkánských filmů. Připadá mi, jako by distributoři uzavřeli jakousi kartelovou dohodu, že nás zahltí naráz filmy, pocházejícími z chorvatské, srbské, slovinské a bosensko-hercegovinské provenience. Ostatně většinu z nich zařadilo například pražské kino Lucerna do svého Týdne balkánských filmů. Získat si českého diváka nebude pro tyhle filmy vůbec jednoduché, protože proti nim stojí skutečný trhák v podobě pokračování jednoho z nejslavnějších hororů Stephena Kinga, To Kapitola 2. Protože King má i přes tříhodinovou stopáž úspěch zaručen, pokusím se diváky nalákat na jeden z oněch balkánských filmů, který mne zaujal. Jde o ryzí psychologické drama se silnými prvky thrilleru, nazvané Stehy.

Pro dnes čtyřicetiletého režiséra Miroslava Terziče jsou Stehy teprve druhým režisérským počinem, ale podle ohlasů na letošních filmových festivalech, jako Berlinale nebo Festival Las Palmas na Gran Canaria, kde se film představil, se mu dílo nadmíru vydařilo. Film je inspirován skutečnými příběhy únosů a prodeje více než 500 dětí, které zmizely počátkem 90. let po rozpadu Jugoslávie neznámo kam a mapuje příběh jedné takto postižené rodiny. Nejvíce byly tehdy postiženy srbské rodiny, ale řada případů se odehrála i v dalších zemích. I proto byl film natočen v koprodukci hned čtyř balkánských zemí, Srbska, Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. 

Naděje umírá poslední

Ana je švadlena, která ztratila svého novorozeného syna před 20 lety, když údajně po porodu zemřel. Bydlí ve skromném bělehradském bytě se svým manželem, Jovanem (Marko Bačovič) a dospívající dcerou Ivanou (Jovana Stojiljkovič). Protože Ana nikdy neviděla tělo svého dítěte a nikdy se nedozvěděla, kde bylo vlastně pohřbeno, stále není schopna vzdát se naděje, že by její syn mohl být naživu a možná i blízko.

Ana je švadlena, hraje jí Snežana Bogdanovič

K jejímu podezření, že jí bylo dítě ukradeno a skončilo v jiné rodině, přispívá nejen to, že se dozvídá o spoustě podobných případů, ale i řada nejasností, které kolem údajné smrti jejího Stefana, jak byl po narození syn pokřtěn, vyplouvají na povrch. Ana zjistí, že záznamy z porodnice jsou neúplné a některé z nich dokonce viditelně zfalšované. Pomalu zjišťuje, že existovala celá utajená síť doktorů, kteří měli v únosech novorozenců prsty. K úspěchu filmu bezpochyby přispěla i hlavní představitelka ženy, která volí mezi rozumem a mateřským instinktem. 

Pod tlakem zkorumpovaného systému

Film Miroslava Terziče Stehy, je hlubokou sondou do osudů jedné srbské rodiny. Režisér zcela pomalu rozvíjí děj a v řadě kratších sekvencí nechává diváky pochopit trauma, které trápí hrdinku a její rodinu. Právě v těchto roztříštěných segmentech se seznamujeme s tragédii, která postihla nejen Anu, ale mnoho srbských matek.

Policie... nekoná

Zapůsobila na mne hned úvodní scéna filmu, kdy Ana, tak jako každý rok, dává na stůl narozeninový dort pro svého ztraceného syna. Vzduch v místnosti by se dal krájet a nastalé ticho, rušené jen drásavým škrábáním příborů, doslova křičí. Její dcera Ivana jen mlčky vrtí hlavou a manžel Jovan by nejraději takovou šarádou skončil. Čím více důkazů Ana odhaluje, tím větší je tlak zkorumpovaných autorit. Ocitá se pod tajným dohledem úředníků a je zpochybňován její duševní stav. Příběh je jakousi alegorií neúnavné vzpoury proti zločineckému systému a vlastní osamělosti a rezignace v boji, který je už předem prohraný. 

Inspirace Romanem Polanským?

Terzič se svým pojetím příběhu blíží filmům Romana Polanského, vytváří svět zaměřený na Anin rozporuplný vnitřní stav, na její vztahy s manželem a dcerou, jakož i s její milující, ale už unavenou sestrou. Aniny noční můry umocňuje i kamera Damjana Radovanoviče, sledující ji z různých úhlů v kritických okamžicích, kdy zmateně bloudí ulicemi a pozoruje dospívající chlapce v tramvaji, nebo když jednoduše stojí v noci na svém balkoně a čeká na něco... Možná se její syn zázračně objeví před domem.

Manželé

Film de facto stojí hlavně na výkonu hlavní hrdiny, představované Snežanou Bogdanovič. Ta je známou srbskou divadelní herečkou a ve filmu se jí podařilo náročnou postavu Any zvládnout s dokonalou důstojností a grácií. Představuje spíše stoickou osobnost, která se neuchyluje k hysterii nebo jiným extrémním emocím. Zvládá i tak emočně vypjaté okamžiky, jako například ve chvíli, kdy se její manžel Jovan prohrabuje haldami starých dokumentů a chce po ní, aby už konečně zanechala předem prohraného boje. 

Drama s politickým pozadím

Srbský režisér Miroslav Terzič na sebe upoutal pozornost už svým prvním filmem Ustanička ulica (2012), ve kterém se vrátil na příběhu vyšetřování zločinů jedné polovojenské jednotky k jugoslávským válkám. Na filmu Stehy je jasně vidět politické pozadí případů únosů novorozenců, prodávaných bohatým rodinám gigantickou sítí lékařů a vysoce postavených státních úředníků. Navíc příběh začíná v době, kdy válka v Kosovu skončila bombardováním Bělehradu NATO a přišel konec Miloševićovy vlády, poznamenané korupčními skandály a destabilizací celé společnosti.

Mohlo by se to stát počátkem devadesátek kdekoli ve východní Evropě...

Kamera zdůrazňuje tyto návraty do minulosti sépiovým zabarvením záběrů. Skandál kolem prodeje dětí je dodnes jednou černých kapitol novodobých dějin Srbska a oněch 500 ztracených nebylo nikdy nalezeno i proto, že se úřady dodnes snaží umlčet všechny, kdo usilují o vysvětlení. Z kina jsem odcházel s trochu rozporuplnými pocity. Na jedné straně musím ocenit profesionální režisérskou a kameramanskou práci i výkon hlavní představitelky. Na druhé straně jde o film pro poněkud náročnějšího diváka, který má i svá hluchá místa. Nicméně si myslím, že si Stehy své diváky najdou - svědčí o tom i jeho poměrně vysoké hodnocení (73%) na filmové databázi ČSFD.

Vložil: Pavel Přeučil