Koho zklamal nový Tarantino? Je to sladké, pomalé a profesionální, ale... Premiéry Pavla Přeučila

15.08.2019

Foto: Falcon (stejně jako u snímků v článku i ve fotogalerii)

Popisek: Tenkrát v Hollywoodu. Brad Pitt hraje Cliffa Bootha, bývalého válečného hrdinu, který je nyní Rickovým kaskadérem: „Naše postavy vycházejí ze vztahu herce a jeho kaskadéra – tehdy bylo mnohem běžnější, že spolu tyto dvojice strávily třeba i celou kariéru,“ popisuje Pitt. „Rozebírali jsme například vztah Stevea McQueena a Buda Ekinse, jejichž spolupráce byla velice významná pro snímek Velký útěk, a hovořili jsme také o Burtovi Reynoldsovi a Halovi Needhamovi. Vlastně jsme měli možnost si o tom promluvit přímo s Burtem, což bylo skutečným potěšením. Dříve bylo pouto mezi hercem a kaskadérem mnohem silnější – v současnosti je vše mnohem krátkodobější. Cliff a Rick se na sebe navzájem skutečně výrazně spoléhají. Období bez práce může být často náročnější než práce samotná, takže bylo velice důležité mít přítele, partnera. To ostatně platí i dnes.“

FOTOGALERIE Na nejnovější tarantinovku jsem se těšil jako malý kluk. Hlavně proto, že v záplavě marvelovek a nadúrodě nejrůznějších remaků slavných filmů z hodně dávných let se objevil film, který se současnému trendu zcela vymyká. Když začala třetí hodina filmu, začalo mi být jinak pohodlné křeslo v kině poněkud těsné a začal jsem se kapánek vrtět, což je neklamná známka toho, že ztrácím pozornost a film má poněkud delší stopáž, než je únosné. Z mírné letargie mne probrala až závěrečná tarantinovsky brutálně-komická scéna. ´Tenkrát v Hollywoodu´ je možná jedním z nejlepších filmů Quentina Tarantina, ale že bych z něj padl na zadek, to tedy ani náhodou.

Na svých vzpomínkách na léta šedesátá prý Tarantino pracoval celých pět let. Nejprve zamýšlel příběh dvou nerozlučných parťáků Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio) a Cliffa Bootha (Brad Pitt) vydat jako román, ale pak si uvědomil, že tenhle materiál by šel zúročit lépe jako filmový scénář. Filmem ´Tenkrát v Hollywoodu´ si samozřejmě plní režisér jeden ze svých snů, protože v oněch šedesátých letech, v kterých se příběh odehrává, prožíval své rané mládí.

Když už jsme u toho věku, vždy, když o tomto filmu Tarantino mluví, zmiňuje, že se v něm snažil zobrazit své bohaté vzpomínky na ona sladká šedesátá léta, která prý nejvíc poznamenala i jeho dnešní tvorbu. Když si uvědomíme, že se Tarantino narodil v roce 1963, musí mít tenhle chlapík pamatováka jako slon, protože v roce 1969, do kterého je děj filmu zasazen, mu bylo pouhých 6 let.

Vrátil se Tarantino k Pulp Fiction?

Tarantinův nejnovější film je často srovnáván s jeho dnes už doslova kultovním dílem Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994). Proč, bude každému jasné už po shlédnutí prvních desítek minut filmu. I tady se prolíná několik paralelních příběhů, mezi kterými děj skáče v prostoru i čase. I tady je děj prošpikován nenápadnými i zcela jasnými odkazy na nejrůznější filmy tehdejší doby, které jako dospívající mladík obdivoval. I tady sestavil svůj příběh z jednotlivých kapitol, které se prolnou až ve strhujícím závěru. Tarantino se stále pohybuje mezi realitou a fikcí, až se z toho divákovi někdy točí hlava. V příběhu využívá nejen časové skoky, ale i dokumentární a fiktivní záběry z dobových filmů a televizních seriálů, u kterých si opravdu nejste jisti, do které kategorie patří. ´Tenkrát v Hollywoodu´ je ve skutečnosti tak trochu pohádka, příliš dobrá na to, aby to byla pravda.

Krvavé hody se nekonají

Ti, kdo se těší na potoky krve, na které jsme u Tarantina zvyklí, budou asi zklamáni. ´Tenkrát v Hollywoodu´ přináší na plátno snad nejméně násilí ze všech jeho filmů. Krvemilce potěší snad až závěrečné scény filmu. Příběh sám mi připadá někdy až dokonce surrealistický, zejména ve vztahu dvou hlavních protagonistů, nerozlučných přátel Ricka Daltona, stárnoucího filmového kovboje, který cítí, že mu ujíždí vlak, a Cliffa Bootha, tvrďáka, který už si svá nejlepší léta na plátně také odbyl, a nyní dělá Daltonovi prakticky holku pro všechno.

Funguje jako jeho nejlepší kamarád, parťák při chlastačkách, osobní šofér a také jako bodyguard. Tenhle zvláštní pár se projíždí ve svém bouráku po hollywoodských bulvárech, setkává se s osobnostmi slavných jmen a do toho všeho se zaplete s komunou permanentně zhulených hipíků. Ti pod vedením neblaze proslulého Charlese Mansona obsadili kdysi slavný, ale upadající Spahnův filmový ranč. Ostatně hipísácká linie se táhne vlastně celým filmem a je vidět, že v Tarantinových vzpomínkách na dětství hrálo toto hnutí dost velkou roli.

Pád až na dno

Když sledujete pozvolný pád Leonarda DiCapria jako Daltona téměř až na samé dno, kdy mu nezbývá nic jiného, než se dát najmout do tehdy úspěšných spaghetti westernů, musíte chtě nechtě obdivovat jeho herecké umění. Jeho reakce ve chvíli, kdy za ním přichází s onou nabídkou agent Marvin Schwarz (Al Pacino), zděšení nad tím, že má vlastně před sebou možná poslední filmovou štaci, jsou skutečně opravdové. I když se Dalton potácí mezi alkoholismem, drogami, depresemi a ocitá se na pokraji psychického zhroucení, divák mu musí fandit. Klíčová je pak například scéna jeho přerodu, kdy se jako filmový zlosyn seznamuje při natáčení spaghetti westernu s malou, ale hodně přemoudřelou holčičkou.

Prolínání fikce a reality

Jedna z mnoha linií filmu nám představuje i mladičkého Romana Polanského s jeho nádhernou ženou Sharon Tate (Margot Robbie), očekávající narození jejich dítěte. Tenhle slavný pár se shodou okolností přistěhuje do sousedství Ricka Daltona. Ten má na dosah režiséra, který by ho mohl znovu dostat do velkého světa filmu, ale je mu to houby platné. Dělí je nejen vysoký plot, ale i rozdílné postavení ve společnosti tehdejšího Hollywoodu. Znovu a znovu servíruje Tarantino divákovi své fikce, mísí skutečné postavy tehdejšího Hollywoodu s fiktivními, přepisuje skutečnost, ale to všechno k němu patří, protože to dělá s neuvěřitelnou lehkostí. Například z největší modly milovníků filmových bitek, jíž byl Bruce Lee, udělá klidně dokonalého blbečka a brutálně přepíše i celý příběh chronicky známé vraždy Sharon Tate partou Mansonových vraždících hippie - psychopatů.

Konečně opět klasická kráska v Hollywoodu. Margot Robbie se prosadila ve skvělém retro seriálu Pan Am, který bohužel nedostal druhou sérii... Zde hraje roli Sharon Tate, idealizované naivní dívky, která je shodou okolností Rickovou sousedkou. Je manželkou Romana Polanskiho, jehož snímek Rosemary má děťátko z něj učinil nejvyhledávanějšího režiséra v Hollywoodu. Jejich jména jsou tak na seznamu hostů každého večírku a užívají si hvězdného života. „Rick Dalton žije vedle Romana a Sharon a jsme pro něj naprosto nedosažitelní,“ popisuje Robbie. „Všechno to, o čem se domnívá, že po tom touží, skutečné srdce Hollywoodu a všechna ta sláva a luxus, která k němu patří, má na dosah ruky, a přitom tak nepředstavitelně daleko.“

Herecký koncert Brada a Leonarda

Co ve filmu dokonale funguje, je symbióza Pitta a DiCapria. Ti jsou hodnoceni jako nejdokonalejší filmová dvojice od dob Butche Cassidiho a Sundace Kida, představovaných ve slavném westernu z roku 1969 Robertem Redfordem a Paulem Newmanem. Jejich vzájemné dialogy, působící někdy spíše jako opilecké kecy, jsou jednou z nosných linií filmu. Někdy máte pocit, že tihle dva nemohou spolu doopravdy fungovat, ale opak je pravdou. Funguje to, ale i když tyto dialogy hýří vtipem a vzájemným špičkováním, někdy jsou až neúnosně rozvleklé.

Šťastnou ruku měl Tarantino i při výběru herečky Margot Robbie, představující Sharon Tate. Nejenže se na ní dobře kouká, ale ona fakt umí hrát. Kouzelná je scéna, kdy přijde Sharon anonymně, aby se vyhnula reakcím svých kolegů, do běžného kina a dívá se na film, v němž si střihla malou roličku nemotorné blbky. Margot tady nezapře své komediální nadání. Holka si zuje své tenisky, dá si nožky na sedadlo před sebou, svítí ve tmě kina jako malý ostrůvek krásy a s neskutečnou radostí si užívá reakce okolních diváků.

Děj je pomalý, stejně jako tehdejší doba

Možná to bylo Tarantinovým záměrem, možná ne, ale příběh sám má kolísající úroveň. Chvílemi jste naplno vtaženi do děje, jindy si málem začnete kousat nehty nudou. Osobně bych určitě uvítal alespoň o tu půlhodinku kratší stopáž filmu. Nicméně, pokud byla ona šedesátá léta tak svobodomyslná a hollywoodské ulice i parky zaplňovaly lenošící a zhulené party nádherně barevných hipísaček, pak se Tarantinovi povedlo to, co svým filmem chtěl říci. K pomalu plynoucímu ději přispívá i množství zařazených scén z dobových, ale smyšlených westernů, a již zmíněné dialogy dvou hlavních protagonistů. Ostatně všechno tehdy plynulo mnohem pomaleji než dnes a na milionářských večírcích matně a pomalu pohasínaly hvězdy zlatého věku Hollywoodu. Chcete-li si tuhle dobu připomenout, máte k tomu ve filmu ´Tenkrát v Hollywoodu´ dokonalou příležitost.