Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Stopa vede do Beskyd. Jak ale najít vraha, když jsou horalé tak nedůvěřiví a uzavření?

07.08.2019
Stopa vede do Beskyd. Jak ale najít vraha, když jsou horalé tak nedůvěřiví a uzavření?

Autor: Motto

Popisek: Michaela Klevisová

Pražský vyšetřovatel Josef Bergman tentokrát vyráží až do Beskyd. Kniha Sněžný měsíc je volným pokračováním úspěšné kriminální série, podle níž Česká televize natáčí detektivní seriál Kroky vraha. Novinku od dvojnásobné držitelky Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku Michaely Klevisové vydalo nakladatelství Motto.

Nová detektivka Michaely Klevisové zavádí čtenáře do idylické krajiny Beskyd, kde na horách ještě žijí lidé podobně prostě a v souladu s přírodou jako generace jejich předků. I sem ale vstoupil byznys, který staré roubenky mění na hotely a penziony a vše živé v lesích na lovnou zvěř.

Realitní agentka Olga byla zavražděna na odlehlém místě vysoko v horách před roubenkou, kterou nabízela k prodeji. Stalo se to jen několik týdnů po vraždě makléřky v Praze. Oba případy spojují podobné okolnosti, a navíc se zavražděné ženy mohly znát. Kriminalista Josef Bergman proto odjíždí do hor a pátrá mezi místními obyvateli. Není to však jednoduché, protože obyvatelé horských samot jsou nedůvěřiví a uzavření a spousta z nich má svá tajemství, o která se s Bergmanem rozhodně dělit nechtějí.

Sněžný měsíc

„Nápad na knihu Sněžný měsíc jsem dostala v Beskydech, kam často jezdím. Hluboké pohraniční lesy jsou jako stvořené k tomu, aby se v nich odehrálo něco hodně napínavého!“ prozradila autorka. „Knihu jsem částečně psala v jedné ze starých roubenek v horách, v jakých se děj odehrává. Tak doufám, že atmosféra je opravdu autentická.“

Michaela Klevisová se narodila v roce 1976 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a od roku 1997 v tomto oboru pracuje. Je redaktorkou časopisu Cosmopolitan, kde má na starosti například rubriku o knižních novinkách. Psala články o trhu s uměním a výstavách výtvarného umění pro magazín Hospodářských novin IN a v cestovatelském magazínu Travel Digest publikovala reportáže ze svých cest. V roce 2008 se scenáristicky podílela na několika epizodách seriálu Ulice, uváděného v televizi Nova.

Autor: Michaela Klevisová
Žánr:
detektivka
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

O několik minut později si na schodech na verandu oklepala sníh z bot. Uvnitř na podlahu z širokých fošen svítil měsíc. Opřela pilu o stěnu, a jakmile necítila v ruce její tíhu, trochu se uvolnila; teď si klidně může namlouvat, že se nic nestalo. Pověsila vaťák na háček a vstoupila do příjemně vytopeného pokoje. Než odsud odešla, pořádně naložila kamna a škvírami v opotřebované rezavé plotně dosud probleskovala oranžová záře uhlíků. Byla to pořád ta kamna, u kterých sedávali s tátou. Marie usoudila, že zatím ani nemusí rozsvěcet. Tohle ji taky naučil otec: jen málokdy je třeba vidět do všech koutů.
Přihodila pár polen. A když zavírala dvířka kamen, najednou se nedokázala pořádně nadechnout. Plánovat pomstu je jedna věc, vzít pilu do ruky je věc druhá. Už jednou to nevyšlo. Tentokrát snad vybrala správné místo. Ale nemohl ji někdo vidět? Nemohla ji zachytit fotopast? Ochránci přírody je po lese rozmisťují, aby sledovali pohyb vlků a rysů, dřevaři s jejich pomocí hlídají vytěžené dřevo. Myslivci se díky nim dozvědí, jaká zvířata se kde potulují…
Ale na místě, odkud se teď vrací, žádná fotopast není.
Přece by o ní věděla. Něčeho by si všimla.
Tep se jí trochu zklidnil. Tuhle oblast zná líp než kdokoli jiný. Její chodidla si pamatují každý krok po každé pěšině, každý kořen, kámen, potůček, padlý strom, terénní vlnu. Poznala by, že někdo navrtal dřevo, aby do dutiny ukryl fotopast, neušlo by jí, kdyby na některém kmeni přibyla vyboulenina z balzové kůry. Neunikly by jí stopy ve sněhu vedoucí do míst, kam normálně nikdo nechodí. Je tu ve výhodě, protože je doma. Tady se nemusí ničeho bát.
Tady si může dělat, co chce.
Potmě se svlékla, zavřela se ve sprchovém koutu a nastavila obličej proudům teplé vody. Byla tak prochladlá, že skoro necítila prsty na nohou. Pod vodou bolely. Ale teplo jí pomalu prostupovalo kůží, prohřívalo ji uvnitř. Zavřela oči. Tohle potřebovala: všechno to ze sebe smýt.
Chvíli jen stála a představovala si, že vystoupila ze svého těla a dívá se na sebe z výšky. Vidí temeno své hlavy, šediny u kořínků, oblaka páry, oprýskanou omítku. Pak vylétne oknem ven a pozoruje svůj dům uprostřed bílých nedotčených luk. „Tady nás nemůže rušit nikdo jiný než my sami,“ říkával spokojeně táta a měl pravdu. Představovala si to absolutní ticho. Rampouchy na okapech. Temně modré nebe, protože tady v horách díky sněhu v zimě nebývá úplná tma. Bezpečnou hradbu lesa; desítky hektarů svého vlastního lesa, uprostřed kterého je dům usazený jako v měkkém hnízdě.
Lidi jsou daleko. A dokud jsou lidi daleko, je všechno v pořádku.
Tohle jí vždycky pomohlo. Když vyšla ze sprchy, byla už naprosto klidná. Přímo do okna silně zářil úplněk. Marie nakreslila prstem na zapařené zrcadlo rozesmátý obličej, oblékla se, rozsvítila v kuchyni a uvařila si heřmánkový čaj. Může to být večer jako kterýkoli jiný…, když si nepřipustí pochybnosti. Mohla by jí s tím pomoct televize? Místnost naplnily hlasy herců. Možná u filmu usnula, nebyla si jistá. A pak se to ozvalo.
Tři údery, rázné a odměřené. Připadalo jí, že znějí z půdy. Kuny? Nebo se dovnitř nějak dostal pták?
Strnula. Vypnula televizi. Poslouchala. Kromě praskání dřeva v kamnech a tikání hodin neslyšela nic. A pak sebou trhla. Buch, buch, buch. Na sklo. Na okno ve štítu. Takhle pravidelné zvuky těžko způsobí zvíře.
Kdo jí uprostřed noci tluče na okno? Proč v podkroví? Je snad v domě, nebo si přistavil žebřík a bouchá na ni zvenku? Z hrudi se jí šířila horká vlna paniky. Zhluboka se nadechla. Mysli logicky. Jsi doma. Doma. Tady se nemáš čeho bát.
Buch, buch, buch.
Proč by někdo bouchal uvnitř? Co by v jejím domě dělal? Ty rány se určitě ozývají zvenku. Může to být Hanák? S tím pomyšlením se trochu uklidnila – pochopitelně, kdo jiný? Za celých pětašedesát let, které prožila v tomto domě, se sem nikdo nevloupal. Marie se až donedávna ani nezamykala, jen na noc zastrčila petlici. Takže se zdálo logické, že ten, kdo teď tluče na okno jejího domu, ji chce jenom postrašit, neublíží jí. Možná ji viděl? Sledoval ji? Mstí se jí takhle? Anebo ani neví, co provedla, a je to jen další ze zoufalých pokusů vystrnadit ji odsud?
Odložila šálek, sklonila se ke kamnům a ze škvíry mezi uhlákem a stěnou vytáhla sekeru. To, že je připravená, ještě neznamená, že se bojí.
Oběma rukama pevně sevřela topůrko a vyšla na prosklenou verandu. Jestli si vzal ze stodoly žebřík a teď na něm stojí, možná by stačilo vší silou kopnout… Nikdo by se jí nemohl divit. Viděla ve tmě člověka, který se jí pokoušel vniknout do podkroví – co asi tak měla udělat? Jenom se bránila! Možná si s sebou Hanák někoho přivedl… nebo na žebříku stojí někdo, koho si na tuhle akci najal…, ale to nehraje roli. Marie byla rozhodnutá ukázat, že se nebojí. Ať je tam venku kdokoli, poví mu, aby se od ní držel co nejdál. Co si myslel? Že jí bude bouchat na okno a ona se bude vyplašeně krčit uvnitř? Že snad ze strachu prodá dům?
Teď už se vůbec nebála, ovládal ji vztek.
Rázně stiskla kliku a vyšla ven. Nikde nikdo. Chvíli stála a poslouchala. Pak za sebou zamkla dveře a klíč si strčila do kapsy. Obejde dům. Zhluboka se nadechla a s napřaženou sekerou vykročila do mrazivé noci…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace