Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Celý svět čekal se zatajeným dechem, on byl u toho! Nenechte si ujít kultovní reportáž v obnoveném vydání

01.08.2019
Celý svět čekal se zatajeným dechem, on byl u toho! Nenechte si ujít kultovní reportáž v obnoveném vydání

Autor: academia.cz

Popisek: Publicista, žurnalista a spisovatel Karel Pacner

Dramatická reportáž o historickém letu Apolla 11 a prvních pozemšťanech, kteří v noci z 20. na 21. července 1969 přistáli na Měsíci, vychází v remaku původního vydání, jež vyšlo navzdory počínající normalizaci a stalo se před padesáti lety na českém knižním trhu fenoménem. Mimořádnou publikaci vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Autor Karel Pacner byl jedním z pěti československých občanů, kteří se historického startu Apolla 11 zúčastnili. V knize, která vychází k 50. výročí letu Apolla 11 a v době, kdy byl vyhlášen program nových letů k Měsíci, je načrtnuta historie nepsaného zápasu o dobytí Měsíce, který vyhráli Američané, což nebylo na počátku normalizace možné zdůrazňovat.

...a velký skok pro lidstvo

„… v době, kdy vycházely mé reportáže, se prodalo deníku o 20 až 30 tisíc výtisků víc než obvykle. Moje cesta se tedy bohatě zaplatila.

Počítal jsem s tím, že o Apollu 11 napíšu knihu. V nakladatelství Mladá fronta mně ale řekli, že jim by svazáci, kteří už ovlivňovali jejich provoz, takový titul neschválili. Bratr Mirek, který byl výtvarníkem v nakladatelství Albatros, zašel za vedoucím oddělení uměleckonaučné literatury Milanem Korejsem. Tomu se nápad líbil a dohodli jsme se. Začínali s edicí malých brožovaných knih o vědě Plus – a tam by se jim reportáž o Apollu 11 hodila.

Po návratu ze Spojených států jsem si uvědomil, že normalizace života podle diktátu z Moskvy je stále úpornější. Obnovila se cenzura. Redakce MF se dostala pod kontrolu mladých ambiciózních mužů komunistického vyznání, kteří nic neuměli. V září bylo zrušeno volné cestování na Západ. Zašel jsem do Albatrosu: „Pořád počítáte s mou reportáží o Apollu?“ – „Počítáme.“

S bratrem Mirkem jsem diskutoval o názvu. Uvažoval jsem o něčem pragmatickém, ale on jako výtvarník přemýšlel o něčem méně obvyklým. Nakonec navrhl …a Velký skok pro lidstvo.

Před Vánocemi jsem dokončil rukopis. Skutečnost, že tento „závod o Měsíc“ Sověti prohráli, jsem nemohl ani naznačit, ale doufal jsem, že všem čtenářům to bude zřejmé. Text jsem dal k přehlédnutí kamarádovi Antonínu Vítkovi, nejlepšímu znalci kosmonautiky u nás a po opravách od Tondy jsem odnesl rukopis do nakladatelství.

Po několika týdnech mi řekli, že se jim rukopis líbí, ale musíme vyškrtnout všechny zmínky o Dienstbierovi, protože ho husákovci vyhodili z rozhlasu. Pokusil jsem se vyjednávat, ale nešlo to. Ortel zněl: „Pokud by tam bylo jeho jméno, kniha nevyjde.“ Jirkovi jsem se omluvil a psal jsem o něm pouze pod jeho křestním jménem.

Musel jsem udělat další ústupek: zatímco Američané nazývali své kosmické hrdiny astronauty, Rusové kosmonauty, a to byl jediný povolený termín.

Kniha vyšla na jaře 1971. Všech 24 tisíc výtisků se prodalo za týden. Šel jsem do nakladatelství: „Nechcete udělat druhé vydání?“ – „Ale musíš si to vyjednat sám na ministerstvu kultury. Člověk, který o tom rozhoduje, úřaduje o patro výš.“ Zaklepal jsem na jeho dveře, přijal mě velice vlídně, a když jsem mu řekl, kvůli čemu přicházím, k mému překvapení okamžitě souhlasil.

O rok později se prodávalo druhé vydání. Vytiskli pouze 19 tisíc, třebaže knihkupci požadovali víc. V Albatrosu jsem se dověděl důvod: „Toto omezení nařídilo ministerstvo.“

Lidem v Albatrosu jsem dodnes vděčný za to, že tuto knihu vydali. Bylo to od nich velice statečné, protože tlaky na republiku z Moskvy zesilovaly, a čtenáři – jak mně mnohokrát později vyprávěli – brali Apollo 11 jako vítězství svobodného světa nad komunismem. Bohužel prověrková komise na počátku sedmdesátých let sdělila některým nakladatelským redaktorům, že vydání mé knihy bylo hrubou politickou chybu, a přičetla jim to k dalším proviněním. Za to, co jsem jim způsobil, se jim dnes hluboce omlouvám, na druhé straně snad byl VELKÝ SKOK pro desetitisíce čtenářů povzbuzením do budoucnosti.“

Karel Pacner, březen 2019

Autor: Karel Pacner
Žánr:
historie, vesmír, literatura faktu
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

AMERIKA VE STAVU ŠOKU
První družice odstartovala z kazachstanského kosmodromu Tjuratam 4. října 1957. To nikdo nečekal! Pravda, vypuštění družice bylo původně ohlášeno na 1. července, na den zahájení dosud největší mezinárodní vědecké akce — MGR. Ale měl to být americký Vanguard, nikoliv sovětský Sputnik 1. Američané však zápasili s řadou technických obtíží a Sověti je mezitím předehnali. Přesně tři roky po výzvě komise mezinárodního geofyzikálního roku.
Pro celý svět to bylo velké překvapení. A pro Spojené státy doslova šok.
Oficiální Washington však zůstával až nepochopitelně klidný. Například Sherman Adams, považovaný za prezidentovu „šedou eminenci“, v Chicagu prohlásil: „Cílem naší země je služba vědě, a nikoliv získávání bodů v kosmické košíkové!“
Sám Dwight Eisenhower se nechal mezi dvěma partiemi golfu slyšet: „Sputnik mé obavy nezvyšuje ani o ň, ani o ň . . .“
Jediným vládním činitelem, který bral sovětský nápor do vesmíru vážně, byl mladý viceprezident Richard Nixon. Stejně smýšlel i neznámý senátor za stát Massachusetts John Kennedy. A samozřejmě i americká generalita a někteří vědci.
Deset dnů po Sputniku 1 zveřejnila Americká raketová společnost návrh velmi rychlého kosmonautického programu: v roce 1959 tvrdé přistání automatů na Měsíci, 1960 měkké přistání automatů na Měsíci, 1965 oblet Měsíce lidmi a 1968 první přistání kosmonautů na měsíčním povrchu.
Vládu to však stále nevzrušovalo. Jako by se jí to ani netýkalo. Začátkem listopadu však odstartoval Sputnik 2 — šestkrát těžší než první družice, vážil totiž přes půl tuny, a na palubě nesl dokonce živého tvora — pokusného psa. Teprve potom dostali pracovníci Námořní výzkumné laboratoře příkaz: Vanguard musí odstartovat ještě letos! Aby se mohlo psát v historii, že v roce 1957 se do vesmíru dostala nejen první sovětská, ale i první americká družice.
Rovněž Eisenhower pochopil, že už musí nějak odpovědět. Vládní kritikové začali být nepříjemní. Všichni chtěli slyšet odpověď na otázku: Kdy se vzpamatují USA? Tři dny po vy­puštění Sputniku 2 jmenoval proto prezident svůj vědecký poradní výbor v čele s prof. Jamesem R. Killianem, rektorem největší techniky světa, Massachusetts Institute of Technolo­gy. Ať sami vědci navrhnou zásady vládní vědecké politiky.
První americká družice však 6. prosince několik vteřin po startu na mysu Canaveral vybuchla. „Je to jeden z nejlépe propagovaných činů, ale pro USA současně jeden z nejvíce pokořujících neúspěchů naší historie!“ rozhořčoval se teh­dejší vůdce demokratické strany v Senátě, Lyndon Johnson.
Kdo zachrání prestiž Spojených států? Volba padla na vo­jenskou raketu Jupiter-C, jejímž autorem je dr. Wernher von Braun.
Osmdesát dnů nato, 1. února 1958, byla konečně na oběžnou dráhu okolo Země dopravena první americká družice Explorer 1. Začátkem dubna předložil Eisenhower Kongresu první vládní dokument o amerických cílech ve vesmíru: Cíle, které byly kompromisem mezi návrhy Killianova výboru a požadavky Pentagonu, jenž viděl v kosmickém prostoru čtvrté bitevní pole. Tato prezidentova zpráva hovořila o řadě programů včetně letů člověka okolo Země, meziplanetárních sond, automatické observatoře, která by z oběžné dráhy okolo Země studovala Slunce, o přistání člověka na Měsíci . . . avšak místo přesných časových termínů byly u jednotlivých bodů poznámky „brzy“, „později“ anebo jako u měsíční expedice „ještě později“. Prezident současně navrhl, aby byla vytvořena civilní vládní organizace, která by se zabývala kosmonautikou. A tak koncem července souhlasil Kongres se zřízením NASA — National Aeronautics and Space Administration (Národního úřadu pro letectví a kosmický prostor) —, pokračovatele úřadu NACA, který se zabýval rozvojem aeronautiky. Některé rozpracované kosmické projekty přebírala NASA od armády, ovšem vývoj nosných raket si vojáci ponechali. Dokonce chtěli zajišťovat i lety kosmonautů.
Avšak v srpnu 1958 rozhodl Bílý dům, že civilní pilotované lety budou patřit výhradně NASA. A tak tam byly 7. října zahájeny práce na projektu Mercury — na skromném úkolu, jehož cílem je ověřit, jestli vůbec člověk může ve vesmíru létat. Tento projekt si na vládě doslova vynutila rozhořčená veřejnost. A proto se také vládní orgány chovaly k Mercury jako k odloženému děcku.
Zvláštní komisi americké Národní akademie véd, jejímiž členy byli mimo jiné von Braun a známý geofyzik dr. James van Allen, však žalostný projekt Mercury nestačil: „Po pečlivém zvážení možností amerických nosných raket věříme, že USA mohou uskutečnit přistání na Měsíci nejpozději v srpnu 1966, přičemž bude použito i záložní rakety, aby lak byla zajištěna bezpečnost posádky. Domníváme se, že přistání lidské posádky na Měsíci by se mohlo provést bez záložní rakety již v červenci 1966 ...“

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace